Se svým psem chodívám každý den na náměstí. Zvykli jsme si tak trávit odpoledne. Když jsem ztratila zaměstnání, měla jsem dostatek času, který jsem věnovala Benovi. Po pár dnech jsem znala lidi, kteří náměstí navštěvovali pravidelně.

Staré manžele, kteří sedávali na lavičce nedaleko kašny a krmili holuby, mladou maminku, která krmila svého malého synka ve sportovním kočárku vždy ve stejnou dobu smetanovým krémem, elegantního muže v sáčku, který si na lavičku přišel přečíst denní tisk i pár dalších figurek. Nemohla jsem si nevšimnout také starého muže s pohledem plaché zvěře. Vždy byl hodně oblečen. I v těch největších teplotních rekordech měl na sobě dlouhý kabát. Usedl na lavičku a odpočíval. Zhruba po hodině náměstí opouštěl. Vzdaloval se šouravými krůčky vždy stejným směrem. Můj pes Ben na něj ze začátku vrčel a byl nedůvěřivý. Ben nemá rád alkoholiky, bezdomovce, narkomany a lidi, z kterých cítí zlo. Ovšem ani jedno mi k pánovi nepasovalo. Neuměla jsem si představit, že by muž někomu ublížil, a jako alkoholik také nepůsobil.

Ten den bylo zvlášť teplo. Všechny lavičky kolem kašny byly obsazeny, až na jednu. Lavička stála v těsném sousedství té, na které stařec seděl. Přestože Ben naježil hřbet a tvářil se výhrůžně, usedla jsem na lavičku vedle starce. Ten po očku pozoroval Bena. Ben nechal svého vrčení a přiblížil se k muži. Pán se usmál a pohnul rukou směrem k psovi. Ben zavrtěl ocáskem a nechal se pohladit. Schoulil se starci k nohám.

„Ty jsi ale krasavec,“ pochválil pán mého psa. Byla jsem potěšena tím, že jsem se nemýlila.

„To je ale teplo,“ prohodila jsem, abych navázala rozhovor.

Stařík se usmál a na malou chvíli odložil kabát. Objevily se hubené ručičky plné modřin. Zdálo se mi, že jsem zahlédla i popáleniny. Vědom si toho, že pozoruji jeho končetiny, zase si kabát oblékl.

Byla jsem v rozpacích. Co si mám o tom myslet? Vypadalo to, jako by muže někdo bil. Má bujná fantazie pracovala na plné obrátky. Představovala jsem si nezdárné děti onoho starce, které muže trápí a berou mu důchod. Proč se muž ale nevzepře?

Denní povinnosti zahnaly myšlenky na starého pána. Vzpomněla jsem si na něj až večer. To jsem si mazala poraněnou čéšku na své noze domácí léčivou mastí. Mast vyrábí můj kamarád a vždy si na mě vzpomene, když přijde na návštěvu, vypít kávu a popovídat si. Z každé dávky, kterou dělá, mi přináší kelímek nebo dva. Mastička léčí a pomáhá i na popáleniny. Určitě by pomohla i starému pánovi.

Druhý den jsem šla s Benem opět na náměstí. Před odchodem jsem vzala z ledničky jeden kelímek léčivé mastičky pro starce.

„Všimla jsem si, že máte na rukách nějaké bolístky. Zkuste si to natřít touto mastičkou,“ podávala jsem pánovi kelímek poté, co jsme se pozdravili a já opět usedla na lavičku v jeho sousedství.

Muž jako by se lekl. Stáhl ruku a chvilku váhal, zda má kelímek přijmout.

„Co bych vám za to dal?“ ptal se.

„Berte, mám jich víc. A když mi za to něco dáte, nezabere to.“

Stařec kelímek přijal, podrbal Bena a po chvilce odcházel.

„Musím se ho zeptat, co se mu stalo,“ umiňovala jsem si ten den.

Druhý den se naskytla příležitost. Stařec zase seděl na své lavičce. Pozdravila jsem a usedla na tu svou. Pán drbal Bena za ušima a já se ho zeptala: „Tak co mastička?“

„Pokud můžu soudit, je to lepší,“ řekl pán.

„To první den nepoznáte tolik, mažte to pravidelně. Ale…“ zaváhala jsem, „Co se vám vlastně stalo?“

Pán sklopil oči. Evidentně nechtěl mluvit o příčinách svého zranění. Časem se ale rozpovídal. Jak mu mastička zabírala, byl uvolněnější a spokojenější. Začal mi důvěřovat. A já zjistila, že jsem se nemýlila, co se týče násilí. Nebily ho ale děti. Ten pán byl bezdětný. Milovaná žena mu zemřela a on se po čase přestěhoval k jiné ženě.

„Seznámili jsme se právě tady na lavičce,“ mávl rukou kolem sebe. „Ze začátku nebyla zlá. Prodal jsem svůj domeček a přestěhoval se k ní do jejího bytu. Peníze za domek jsme použili pro domácnost. Teď se už nemám kam přestěhovat, a peníze taky nemám,“ vzdychl.

„Kdy vás začala bít? A co vám ještě dělá?“ ptala jsem se.

Pán váhavě sundal svůj kabát. „To mám od žehličky. Když se naštve, je nepříčetná. A ještě horší je její dcera. Dokud jsem bydlel jen s ní, byla hodná. Pak se ale její dcera rozvedla a přestěhovala se k nám. A já jim tam v tom malém bytě vadím.“

Udiveně jsem zírala na popáleniny na mužově paži.

„Ale vaše mastička pomáhá,“ usmál se.

„Musíme s tím něco udělat! Nemůžete s tou metrnicí dál žít!“ rozohnila jsem se. Nesnáším násilí a nespravedlnost. Nemůžu v tom starce nechat.

„Co chcete dělat? Byt je její a já své peníze za domeček dávno použil pro společné žití. Kdybyste ale znala mou bývalou manželku. To byla svatá žena.“ Na malý okamžik se starcova tvář rozzářila.

„Já už musím, ať ty dvě nenadávají,“ řekl. „Musím za, jak jste to řekla? Za metrnicí.“

Pán odcházel a mně ho bylo líto.

Hned druhý den jsem navštívila poradnu, která byla v našem městě. Lépe řečeno, chtěla jsem navštívit. Vím o ní už roky a řadě lidí z mého okolí pomohla. Poskytovala právní i sociální služby týraným, zneužívaným a jinak znevýhodněným lidem. Ovšem místo poradny zde už byla prodejní jednotka nějakého trhovce. A tak mi chvilku trvalo, než jsem se dopátrala, kam poradna zmizela.

V následujících dnech jsem řešila s odbornicí starcovy možnosti a jeho současný stav.

„Musíte ho sem přivést. Jistě mu dokážeme pomoci,“ dohodla jsem se v poradně.

Pán o tom nejdřív nechtěl ani slyšet. „Dozví se to a bude to ještě horší. Ona by nebyla zlá, kdyby na ni netlačila dcera,“ řekl mi, jako by mu té semetriky snad bylo líto.

„Ubližují vám obě. Chcete klidný život přece?“ tlačila jsem na starce.

Konečně kývl. Na první návštěvě jsem mu dělala doprovod, na další šel už sám.

„I kdyby nic, tak paní mě chápe. Mám se už komu svěřit,“ děkoval mi později na lavičce.

„To nestačí,“ řekla jsem tvrdě.

A skutečně nestačilo. Zhruba do dvou měsíců pán získal nový domov v domě pro seniory v našem městě a odstěhoval se od zlých žen. „A sem na náměstí to mám dokonce blíž,“ usmíval se, když jsme se opět sešli na lavičce. „Vaří mi tam, o nic se nemusím starat, a všude kolem mě bydlí tolik stejně starých lidí, jako já. Mám nové přátele. V kuchyni mi nechávají zbytky pro Bena.“ Celý zářil, když mi předával sáček se zbytky pro mého psa. Poděkovala jsem.

„Vy nemáte za co děkovat. To já vám hluboce děkuji a smekám před vámi,“ řekl starý pán. Poprvé měl na sobě košili s krátkým rukávem. Svůj starý kabát nechal asi doma.

„Kde máte svůj kabát?“ zeptala jsem se.

„Ten jsem vyhodil. Patřil k mé minulosti. Už se nemám za co stydět…Je přece léto?“

Dodnes se s mužem na náměstí setkávám. Celý se rozzářil a já jsem šťastná, že jsem mohla přispět k jeho štěstí.