Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 29.03. 2024
Dnes má svátek Taťána
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Milé ženy, kašlete na bouření hormonů

27. 06. 2014 | Vaše příběhy
O tom, že muži jsou jiní, než my ženy, není pochyb. A proto i seznamování s druhým pohlavím činí lidem občas problémy. Ne, samotné seznamování většinou problémy nedělá, ale jeho další postup přináší řadu nástrah…

Jako již poučená a vlastně i spokojená nezadaná žena muže nehledám. Řadím se mezi single žijící dámy a hravě krotím šroubovák, vrtačku, kladivo, pájecí pistoli a další mužské propriety. Nežiji jako na smetišti, po bytě se mi neválí ponožky a použité trenýrky jako symbol mužství a o svůj pelíšek se občas dělím jen se svým malým čtyřnožcem. Ale jsem normální ženská a i já občas zažívám období, kdy se hormony vzbouří, a já podlehnu mužským svodům. Tak tomu bylo i tenkrát, když jsem poznala Bedřicha. Bylo krásné počasí a já si vyjela na pravidelnou projížďku na kole. Miluji ty chvíle, kdy osedlám svého jednostopého oře a vyrážím do okolí svého bydliště, i trošku dál, kam druzí jezdí jen v autě. Nejsem ještě tak stará, abych neuměla šlápnout do pedálů, dát si pořádně do těla a ujet víc kilometrů, než naběhá průměrné hyperaktivní dítko. Mou chybou je, že nejraději jezdím po silnicích. Ne, že bych se cyklostezkám vyhýbala, ale cesta po silnici je obvykle kratší a nepletou se mi před kolem pomalí rekreační cyklisté. A tak jsem opět vyjela po silnici. V místě, kde se silnice křižuje s naší novou cyklostezkou, která byla slavnostně otevřená před rokem a ještě dnes je samá jáma, kámen a jiná překážka, mi do cesty vjel chlápek na kole. Měla jsem co dělat, abych ubrzdila své kolo, a své rozhořčení jsem dala patřičně najevo.

bouření hormonů„Sakra, chlape, vy nevidíte? Jsem na silnici, mám přednost!“ zakřičela jsem na hulváta.

„Omlouvám se,“ uculoval se muž. Na hlavě měl přilbu. Já jezdím zásadně bez ní. Ale při jeho jízdě jsem se ani nedivila, že plastovou přikrývku hlavy používá. Ostatně, měla bych si ji taky občas vzít.

„Kam jedete?" zeptal se náhle. Vyrazil mi tím dech. Kam vlastně jedu?

„Já jezdím jen tak, nemám žádný vyhraněný cíl,“ řekla jsem bez vytáček.

„Pro zdraví?“

„No, hlavně, abych prolezla dveřmi, a taky proto, že mě to baví,“ plácla jsem se přes kypré boky.

„Mohl bych jet s vámi? Taky jedu jen tak. A pozvu vás pak na kofolu nebo na zmrzlinu za to, že jsem vám vjel do cesty,“ nabídl se.

Souhlasila jsem. Pokud nepojede slimáčím tempem, tak mi jízda s někým vyhovuje víc, než když jedu sama. Bedřich, jak se představil, slimáčím tempem nejel. A byl příjemným společníkem. Stihli jsme si potykat a já zjistila, že je o osm let starší, než jsem já. Do našeho města se vrátil před půl rokem ze světa, kde pracoval, a nyní bydlí v pronajatém bytě.

„Než seženu vlastní bydlení a třeba i ženu do něj,“ usmál se Béďa a sundal přilbu v momentě, když jsme sesedali z kola u příjemné restaurace.  Vlasy na hlavě mu pomalu řídly. To mu dodávalo na solidnosti. Ovšem moucha, která se usadila mezi vlasy a počínající pleší, ho činila naopak směšným. Usmívala jsem se mouše balancující mezi hranicí vlasů a zpocenou pleškou, když jsem si sedala na lavici v restaurační zahrádce. Béďa se taky usmíval. Jistě si myslel, že se culím na něj a dávám mu tak najevo, jak je neodolatelný. Dali jsme si zmíněnou kofolu a Bedřich zakoupil i nanuky. Když jsme si pochutnali na chladivé pochoutce, zajeli jsme ještě k rybníkům za městem. Den utekl jako voda, a byl tu večer. Při loučení jsme se dohodli, že si opět vyjedeme hned další den na kole po okolí.

S Béďou jsem jezdívala každičký den. Oba jsme pracovali na ranní směnu a podvečer jsme věnovali cyklistice, poté i plavání a dalším koníčkům. Bedřich mě dokonce zasvětil do tajů tenisu.

„Jsem asi levá,“ řekla jsem váhavě, když jsem šermovala s těžkou raketou na tenisovém kurtu.

„Kdepak, jde ti to,“ přesvědčoval mě.

Den po dni jsem se zdokonalovala, a přišel další sport. Ze sklepa jsem vydolovala kolečkové brusle svého dospělého syna, které ležely už nějaký ten pátek bez povšimnutí. Béďa totiž jezdil i na nich. A já postupně zjišťovala, že mi ten chlápek přirůstá k srdci. Padla i nějaká ta pusa a Bedřich mě pozval dokonce do kina.

Až po představení jsem se zeptala, jak je na tom vlastně se ženami.

„Jsem rozvedený,“ řekl, a mně to stačilo.

Jak mi postupně vstupoval do srdce, vstoupil i do mého bytu. Vídali jsme se několikrát týdně a já se na Bedřicha těšila. Nikdy jsem ale nebyla já u něj.

„A kdy mě pozveš k sobě?“ zeptala jsem se jednou na rovinu.

„Víš přece, že bydlím v pronajatém bytě.“

To jsem věděla. Nechápala jsem ale, co má společného pronájem bytu a má návštěva?

„Nemůžu si domů vodit návštěvy,“ řekl.

„Ale ty tam přece bydlíš sám?“

„To ano, ale majitel bytu, který mi ho pronajal, mi nařídil, že nesmím mít doma návštěvy.“

„A jak se to dozví?“ ptala jsem se celkem logicky. „Tak ty mu platíš tolik peněz navíc, a nesmíš si tam nikoho pozvat?“

Nějak jsme to zamluvili. Ale mé naléhání se opakovalo. Až jednou, když už jsem byla patřičně otravná a hrozilo, že mou přízeň Bedřich ztratí, mi nevrle nabídl: „Dobře. Vezmu tě domů. Ale jen na chvilku. Chápu, že jsi zvědavá. Podíváš se, jak bydlím, ale pak půjdeme k tobě, broučku.“ Vlepil mi pusu a já souhlasila. Stačilo mi, že byt, kde žije, uvidím a budu vědět, že žije slušně.

Byt, ve kterém Bedřich žil, byl půl hodiny cesty od mého.

„Ať nás nikdo nevidí. Mohl by se to dozvědět majitel bytu,“ opakoval mi Béďa, když jsme téměř neslyšně stoupali po schodech k bytu. Připomínalo to akční scénu z nějaké detektivky. A já přitom šla k Bedřichovi, který se u mě doma choval už téměř jako majitel bytu.

Tiše odemkl. Za dveřmi jsme se zuli a Béďa mě vedl do prostorného obývacího pokoje. Byl to velmi pěkně zařízený pokoj. I kuchyně byla čistá a útulná. Pak mě vzal ještě do své pracovny.

„Mám žízeň,“ řekla jsem. Bedřich mi nervózně nalil minerálku. Trochu jsem se zasmála.

„Pššt! Nemusí o nás každý vědět,“ šeptal.

„Já jen, že mi připadáš, jako bys měl po bytě rozesety odposlouchávací štěnice. Co je druhým po tom, že tu někoho máš?“

Neodpověděl, a už mě vedl zase ven. Táhl mě za ruku jako neposlušného caparta.

„A co je tady?“ zeptala jsem se u dveří, které neotevřel.

„Tam je…nepořádek. Pojď už,“ řekl.

Čím úpěnlivěji mě žádal, abych dveře neotevírala, tím zajímavější pro mě byla otázka, co je za nimi. A tak jsem zmáčkla kliku a dveře otevřela. Bedřich zůstal stát jako opařený.

Za dveřmi byla ložnice – ložnicová stěna, stolek a letiště. A v tom letišti spala ženská!

Bedřich mě táhl pryč. „Kdo to je?“ ptala jsem se.

„To je má sestra. Měla noční, a tak mě poprosila, jestli si může u mě odpočinout,“ řekl.

„Ty jsi mi o sestře nikdy neříkal. A ona tu může spát, i když nesmíš nikoho do bytu vodit?“ Béďa mi mnohokrát povídal o svém bratrovi i neteři, ale o sestře nikdy nemluvil.

„No právě. I ona tu je tajně,“ vysvětloval nervózně.

Já se ale s odpovědí nespokojila. Vytrhla jsem se Bedřichovi a zamířila opět k ložnici. Když jsem do ní vstoupila, paní se probudila. Přitáhla si peřinu k bradě, podívala se na Bedřicha, a zeptala se:

„Béďo, kdo to je?“

„To je, Marie, paní, co kontroluje...“, Bedřich se rozhlédl po pokoji, „topení. Přišla zkontrolovat naše topení,“ řekl a já si nemohla nevšimnout kapičky potu, která mu stékala po čele. Od této chvíle jsem věděla, jak se asi cítí nevěrník přistižen současně svou ženou i milenkou.

„Dobrý den, paní,“ usmála jsem se na ženu. Nemohla jsem si nevšimnout, že je starší než já, a její tělo „zdobí“ mnohem víc faldíků, než to mé. Byla stará a nelíbila se mi. Škodolibě jsem si pomyslela: Tak to ti, Bedřichu, přeji! A k ženě jsem promluvila: „Budete mít úplně nové topení, paní.“

Vyšla jsem z ložnice a popadla udiveného Bedřicha za tričko. Procedila jsem mezi zuby: „A to topení jí koupíš, rozumíš? A k tomu pugét kytek, playboyi!“

…Tak takto skončilo mé poslední vzbouření hormonů. Snad už opravdu poslední J.


čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Milé ženy, kašlete na bouření hormonů:

Milé ženy, kašlete na bouření hormonů
Milé ženy, kašlete na bouření hormonů
Milé ženy, kašlete na bouření hormonů
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Moc hezký příběh, vtipně napsané, i když si myslím, že jste se u toho nesmála. Život tropí hlouposti. Smajlík Hodně štěstí přeji.
Obrázek uživatelky
profil
život píše příběhySmajlík
Obrázek uživatelky
profil
musí to být hrozné,naštěstí jsem zatím nic takového nemusela absolvovat
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Kraslice