Patřím mezi ty maminky, které měly opravdu veliký problém s otěhotněním. Otěhotněla jsem 2 krát, ale vždy mimoděložně. Poslední možností bylo využít kliniku asistované reprodukce. Neměla jsem moc času přemýšlet, jestli ano nebo ne.

Pořád tam byla možnost otěhotnět 50% na 50%. Ale nakonec zvítězila touha po miminku. Byly to sice úporné 3 měsíce různých odběrů, injekcí a různých vyšetření pod narkózou, ale když nakonec lékaři vyřkli ortel, že budou ty miminka 2, byla jsem ten nejštastnější člověk pod sluncem.

Během těhotenství nastaly problémy, ale nakonec zůstal 1 malý človíček, který bojoval. A po 9 měsících se narodil chlapeček zdravý, i když s komplikacemi. Měla bych tak krásný porod bez bolesti, ale díky vyšetřením, které jsem podstoupila se mé tělo tak nějak vzpříčilo a synovi musely pomáhat na svět vakuovou pumpou. A navíc měl pupeční šňůru 2 krát omotanou kolem krku a když ho odnášeli a já ho neslyšela plakat, bylo mi do pláče. Nakonec se rozkřičel a já byla šťastná. Když mi syna pak donesli, s manželem jsme oba plakali. Štěstím, že ho máme v náručí. Manžel pronesl pouze pár slov jako jé on má vlásky.... a má taky slzičky.

Syn nám krásně rostl a dělal nám radost. Když se učil mluvit, tak si našel způsob jak si nějaké slovíčko zkrátit. Někdy jsme nedokázali pochopit, co vlastně syn po nás chce. Až když se rozčílil a my vyjmenovaly všechna možná slova co šla, tak jsme se dozvěděli co vlastně chtěl.

Když měla nastat doba, kdy by měl lézt po čtyřech, tak jsem si myslela, že je líný. Protože vždy, když jsme syna postavili na čtyři, tak se rozplácl a zůstal ležet. On totiž přeskočil lezení a v 11 měsících začal sám chodit. Ve 12 měsících jsme odložili kočár. Syn je hyperaktivní, takže se to řešilo dlouhými procházkami. Dnes jsou synovi 3 roky a ujde i 3 km aniž by se nechal nosit na rukách. A pořád má dost energie na lumpárny.

Patří sem i otázky jako proč, kdo, jak a kdo to byl a co dělal.....
Rozbil si koleno ale nebrečel, pouze řekl - to se stává maminko. O takzvaných záchvatech smíchu nemluvě. Dokáže z malé věci udělat velkou a smějeme se všichni. Až nás z toho bolí bříška.

Nejvíc jsme se nasmáli, když začal objevovat svoje pohlavní ústrojí. Je docela těžké odpovídat na otázky proč to má a maminka né. A když si nevíme rady, tak řekneme, že to pochopí až bude velký. Ale to nám neprojde, tak dlouho se ptá, až mu to prostě musíme říct.

Nejlepší na dětech je jejich pravdomluvnost. Už párkrát se mi opravdu stali trapné situace. Když se ptal proč má škaredou pusu a proč kulhá anebo se postavil a řekl ty jsi škaredá paní....

Je to těžké se pak omlouvat, když dotyčný nepřijme omluvu a malému dítěti se špatně vysvětluje, že to nesmí.....

Syn má i velice bujnou fantazii, kdy nás do toho svého světa zatáhne. A my si pak uvědomíme, jak je to dětství krásné a jsme rádi, že je zdravý.

Proto všem maminkám - nevzdávejte se naděje na dítě. Vždy je nějaká možnost, i když někdy dost bolestivá. Ale příchodem toho malého človíčka na svět zapomenete na všechny útrapy a vše špatné. Vždyť dětský smích a jiskřičky v dětských očích pomůžou překonat vše.

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10