Mám i vlastní zkušenost, minulý týden byly u nás jarní prázdniny, jela jsem tramvají z města a v tramvaji nebylo místo na sezení, ale to mně celkem nevadí, klidně postojím. Ale nastoupila i paní s hůlkou, postavila se hned u dveří, kde je i sedadlo s označením pro postižené, ale na něm seděl klučina asi tak 8 až 9letý a vedle něho stála máma. Oba něco usilovně hledali v telefonu, každý ve svém a neustále něco konzultovali.

Slyšela jsem, že kluk povídal, že ty báby stojí, tím myslel paní kousek od něj a možná i mě, ale maminka mu něco pošeptala a seděl dál. Za nějakou dobu vystoupila paní s hůlkou, já jsem jela až na konečnou zastávku. Mezitím nastoupilo i pár dalších starších lidí a nic se nedělo, až po chvíli kluk vstal a pokynul hlavou směrem ke mně a prohlásil: „Tamta bába pořád stojí.“ Ani on ani jeho máma neřekli mně ani jiným starším, aby se posadili. Abych pravdu řekla, tak bych si tam asi ani nešla sednout. Musela bych jim asi říct, že jsem sice bába, ale ne jejich a kdybych byla jejich bába, tak bych se za ně musela stydět.

Za mých dětských let se říkávalo, že škoda každé rány, která padne vedle a moje maminka taky pro nějaký žduchanec nešla daleko. Já nejsem zastáncem této teorie, za mých dětských let se nehrálo na žádné ADHD, ledacos se i ve škole řešilo s panem učitelem za zavřenými dveřmi a když si dítko doma na učitele stěžovalo, tak rodiče dali za pravdu učiteli a  dítko ještě nějakou schytalo a ne jako teď, že by šli do školy učiteli vynadat. Za mého mládí jsme měli obavu, s čím rodiče přijdou z třídní schůzky, kdežto teď mají z třídní schůzky spíš obavu učitelé. Myslím, že trend svalovat vinu za problémové dítě na učitele je až v dnešní době, nemám až tak staré děti, ale i v době jejich školní docházky se ve škole muselo poslouchat, i když nebyl takový dril jako v době mé školní docházky. Já jsem svoje děti nebila, i když musím přiznat, že někdy bylo lehké plácnutí přes zadek účinnější než domluva, zvlášť u druhého divočejšího dítěte. U nás se víc řešilo domluvou a pak různými dohodami. Nedávala jsem striktní zákazy a příkazy, které jsem měla doma já, protože jsem věděla, když pak je možnost, že se dítko chová jak „utržené z provazu“, a to jsem nechtěla.

Naše děti věděly, že jak si život zařídí, takový ho budou mít a pokud si ho pokazí hned na začátku, tak to s nimi půjde po celý život. Říkala jsem jim, že pokud budou bydlet doma, to když už byli  dospělí, že bych chtěla vědět, kdy přijdou, abych neměla starost. Nevyžadovala jsem hlášení, kde jsou, jen zda jsou v pořádku a taky, i když byli na vysoké škole a víc se zdrželi, tak vždy dali vědět, že přijdou později. Samozřejmě, že jsem měla obavu, aby se nechytli nějaké party i obavu z drog, ale věřila jsem jim a jen sledovala, zda ta moje výchova byla správná.

Dneska je jiná doba, ale myslím, že trocha úcty ne jenom k těm starším, ale i mezi sebou by neškodila. Někdy mi vstávají vlasy na hlavě, když vidím a hlavně slyším mládež, jak se mezi sebou titulují, to dříve hojně využívané „ty vole“ je v dnešní době skoro slušné slovo.

Jakaz - čtenářka
ChytráŽena.cz