Mobilománie

Nikdy jsem nebyla milovníkem technických vymožeností, a kdyby bylo na mně, zůstala bych u bakelitového telefonního přístroje… Před léty se celá naše rodina postupně „zmobilovala“. Já se držela, jako pověstný černý, vzadu, apelovala na soudnost dětí i manžela, že pro mne by mohl být mobil škodlivým elementem a že se kategoricky odmítám učit všechny funkce. Jasně, že mě mobilománie nemohla vynechat, a tak se pod vánočním stromečkem toho roku povalovala malá krabička, ke které se nikdo nehlásil. Podvědomě jsem ji „odkopla“ dále pod větve smrčku, protože jsem na ní uviděla nápis „Pro maminku“. Hned jsem tušila, že to nebude parfém, ten jsem dostala na narozky, ale že se Ježíšek nechal podplatit, aby mi „pokazil“ Vánoce. Taky že jo. Až do Silvestra mě zaučovala celá rodina, jak psát zprávy, přijímat hovory, volat. Nešlo mi to do hlavy a tajně jsem večer i brečela do polštáře. Přístroj se stal mým úhlavním nepřítelem a opravdu jsem jej používala a používám v nouzi nejvyšší.

A co bylo zcela nejhorší?

To, když mi děti nebo manžel měnili mobil za novější a vychytanější značku. To jsem držela protestní hladovku a schválně jsem mobil ukrývala na nejrůznějších místech. Bohužel jsem neuměla ztlumit vyzvánění, a tak jej vždy někdo z rodiny našel. Jednou jsem jej ukryla v udírně na dvorku a to jim trvalo 2 dny, než se syn vřítil do kuchyně a s vítězoslavným pokřikem:„Mamí, ty se nezdáš, teď máš telefon vyuzený, tak se musí vyměnit!“ A podával mi novější verzi mého komunikačního nepřítele.

Jediné, co mi /prozatím/ děti tolerují je fakt, že kvůli zamýšlenému „dotykáči“ jsem schopna je všechny do jednoho „vydědit“. Jednou dotáhly katalog, že si to možná rozmyslím, když uvidím ty fajnové nadčasové kousky, ale to se náramně spletly. Hned, jak přestali být ostražití, skončil katalog zcela na dně krabice se sběrem. Já jsem už zkrátka taková, techniku ano, ale „odcaď, pocaď“. Mobil sice akceptuji třeba při cestování, ale nemám v něm žádný internet, aplikace, mapy nebo navigace.

Malá vnučka – prvňačka, mě začala přemlouvat na novější typ mobilu, ale já vím přesně, proč. Na tom mém prehistorickém kousku nelze přehrávat videa a písničky, a tak se musí spokojit s vyprávěním, tabulí nebo výkresem. Mně to vyhovuje a ona ví, že babička je „zpátečník“ a odpůrce pokroku. Vědí to všichni její spolužáci, včetně paní učitelky. Ale ta mi fandí…

S esemeskami si také užívám své. Nejrůznější nabídky, pobídky a super výhry, to vše mobil přežvýká a snaží se mě navnadit ke koupi či absolvování čehokoliv.

Pamatuji si, jak jednou kolem půlnoci zakvílela esemeska na mobilu manžela. Zasvítil lampičku, něco zahudral a lehl si zpět. Po mém dotazu mi řekl, že mu píše nějaká „Ruska“ a ptá se, kdy dorazí. Když se neozval, poslala 3 další zprávy a pak i volala. Muž tvrdil, že ji nezná, že jde o omyl a mně bylo do smíchu, jak hledal zapomenutá ruská slovíčka, aby ji přesvědčil, že on určitě není její láskou a do Moskvy určitě nepoletí. Červíček však ve mně hryzal, muž byl na pivě s kolegy z práce, kdoví, co za „baryšňu“ tam „oblboval“. Po 3 dnech dala konečně baba pokoj a život se vrátil do normálu.

Až do toho památečního podvečera. Den předtím jsem byla s kamarádkou na skleničce, přišla jsem domů dost pozdě a hned ulehla. Na druhý den mi najednou zahlaholila esemeska. Domnívala jsem se, že se kamarádka ptá, jak jsem došla domů. Ve zprávě stálo: „No, to byl včera „šus“, kdy si dáme repete?- Petr“. Byla jsem v šoku, s nikým jsem se na posezení s kamarádkou nebavila, takže mi to nešlo do hlavy. Manžel zbystřil a hned se zajímal, kdopak mi to píše.„Ta Tvoje Ruska, chytráku!“ já na to. Jenomže do půlhodiny přišla nová zpráva: „No, no, nedělej se, že mě neznáš, čekám tě dnes večer na obvyklém místě!“ To už mi manžel vytrhl mobil z ruky a v jeho tváři se střídala červená s rudou. „Kdo to je, co za týpka jsi včera sbalila?“. Snažila jsem se mu vysvětlit, že musí jít o omyl, asi mu nějaká „kopretinka“ dala falešné číslo, a to se bohužel shodovalo s tím mým. Nevěřil mi ani slovo a když se pár minut po poslední zprávě ozval mobil, čekal, jak zareaguji. Volajícímu jsem vysvětlovala, že jsem nebyla na párty s ním, ale s kamarádkou a že jej vůbec neznám. Naštěstí se už neozval a když jsem si číslo vygooglila, zjistila jsem, že jde o nějakou uzenářskou firmu. Asi synáček majitele vyrazil do víru velkoměsta, klofnul nějakou kočku, ale ta mu preventivně dala špatné číslo. Myslím si, že mi manžel už nikdy tak nedůvěřoval jako předtím. Poťouchlá esemeska měla však i kladný „náboj“, více si mě všímal, bral mě na večeře a sem tam dokonce koupil i kytku! Takže zase tak špatná zkušenost to nebyla, že jo?