K dnešnímu rozjímání jsem se dostal celkem prozaicky. Moje město dostalo nějaké peníze z Evropské unie a jalo se je utratit za opravu silniční sítě, tedy spíše na asfaltování ulic, opravu chodníku atp. Rozsah prací daleko překročil únosnost využití místní dopravy, objížďky dosáhly nevídané míry a jízdní řády se dostaly do sféry sci-fi literatury.

Tím pádem se čekání na náhodně přijíždějící autobus stalo dílem otravnou ztrátou času, dílem možností k pozorování okolí a různým úvahám. Kam jsem došel, vysvětlím později, nyní zpátky k titulku, tedy k módě. Nikdy jsem této vrtošivé dámě příliš nepodléhal. Tedy pominu-li pochopitelný obdiv, stejně v mládí, jako i věku zralejším k mini-, v šedesátých letech k plavkám BIKINI /proč tento název ostrova, kde se zkoušela atomová... už to mám, bylo to vlastně módní BOMBA, že áno, pánové?
                                                                                                                                       Zdárně jsem se vyhnul kalhotám - trubkám, botám s podezdívkou, tzv.„maďarům“, dokonce i sako s osmdesáti knoflíky jsem si na Silvestra po svých osmnáctinách - tedy v měnovém roce třiapadesátém, pouze vypůjčil od svého staršího kamaráda. Bylo mu k ničemu, aktivní fotbalista se po zranění kolena dostal postupně až na 130 kg a do saka se už nevešel. Na vojně o dva roky později jsem dodržoval „ústrojní kázeň“, neformoval si vojenskou čepici - lodičku na nepovoleného „študebakra“. Co to bylo, rádi Vám sdělí vaši dědečkové v  rámci vzpomínek „starých zbrojnošů“. Po vojně jsem se stal usedlým otcem rodiny, posléze dědečkem, ba pradědečkem a z módy mi zbyly - ano, uhádli, uhádly jste - nesmrtelné DŽÍNY, JEANSY, TEXASKY - oblečení zlatokopů, kovbojů, mládeže a dospěláků obého pohlaví, považte, to vše už více než stošedesát let.  

Cimrmanovský úkrok  stranou a návrat k té původní úvaze. Jak tak sedím a čekám na ten autobus, vyrojí se vysokoškoláci z blízké fakulty, budoucí zdravotní sestřičky a nějací bratří ze „zdravky“ za mnou, přišourá se několik důchodců a důchodkyň z obchoďáku a zírám, počítám. 

Nejméně polovina má na sobě kalhoty z materiálu, který byl prý určen na stany a kryté vozy při kalifornské zlaté horečce a patentován - snad panem Levi Strausem, v roce 1853. Pro jistotu kouknu na sebe, mám je taky. Tedy díky tomu, že jsem před lety prozřetelně odložil tři kusy, do kterých jsem se nevešel s tím, že se snad do nich zase jednou vejdu. Trvalo to asi dvacet let a osmnáct kilo, ale jako  bych našel, že áno? Tomu říkám trvalost módy, moje zlaté, moji drazí. A víte, že bych měl těchto artefaktů víc? Ty první, byly za bony v TUZEXU /pamětníci znají, ostatní se poptejte/, jsem v době, dávno minulé, směnil za rublíky s „děžurnou“ hotelu v Novgorodě,  nebo to byl Leningrad? Byl to v tehdejší době artikl vyhledávaný, oboustranně výhodný. Kurs deset korun za rubl se až nápadně podobal protektorátnímu deset korun za marku, vyhovoval těm, kdož měli tu silnější měnu. Nechme ekonomických úvah. Směnil jsem dobře, přidal jsem i jednu malovanou bundu, říkalo se jí „papírová“, měla na zádech zlatě vyvedené slunce. Za rublíky jsme se poměli, dal jsem večer do placu „severnoje sijánije“ - nebo tak nějak, byl to drink z poloviny dobrého šampaňského a ještě lepší druhé poloviny gruzínského koňaku.

Takže, milí přátelé, přítelkyně, nevím jak vy, ale na ty, různě zvané, dnes už ne vždy jen modré součástky UNI oblečení, nedám dopustit. Máte je také někde v šatníku? A vzpomenete si na ně, třeba, když jsou v TV pro pamětníky „Starci na chmelu“? Víte to - jak chodili spolu z čisté lásky... A vůbec - co Vy a móda?