Nevím jak Vy, milé přítelkyně, přátelé, ale u mne je to tak, že mi, zčistajasna, nenadále, vleze do hlavy nějaká melodie, většinou provázená textem a  usadí se, někdy i celodenně. Dnes to byla „výchoďnárská“, ve které se praví, že „ponižej Fričovec, vykvitol jalovec“ a dále nabádá „počekaj ma milá, šak ja z Bertolovec“ - těmi zeměpisnými pojmy si nejsem zcela jist - je to šedesát let, co jsem ji slyšel od spolubojovníka Miro Hirka. To se tehdy, díky moudrým vojenským pánům, sešli v srdci Českého ráje rekruti z východního Slovenska a moravskoslezští Ostraváci. To, aby to neměli, holoubkové, blízko k domovu.

Pak opět známý „úkrok stranou“, zamýšlím se nad dalšími neodbytnými melodiemi, ty nejstálejší jsou hned dvě, vyvážené i národnostně.  Jsou dokonce o deset let starší, než ta nahoře vzpomenutá. Představte si - půl páté ráno, blaze vyspáváte a najednou, je to tady: „Ej, ty puško, puško moje...“ řve amplion rozhlasu prvního patra učňáku, aby spolehlivě probudil ranní směnu budoucích tavičů a valcířů, kteří mají za půl hodiny přistaveny autobusy k rozvozu do oceláren, válcoven a k vítkovickým vysokým pecím. Pro zajištění konečného efektu zazní i druhý „hit“ tohoto rána, tentokrát „Keď som ja azda, malý len gazda, veselo si gazdujem...“ On si vesele gazduje, surově probuzená i odpolední směna, která ulehla včera krátce před půlnocí se znovu zavrtá „do kanafasu“. Stejně tak „školáci“, mají budíček o dvě hodiny později a odjedou do učňovky na Ruské ulici - s těmi pracujícími se střídají po třech dnech v týdnu.

Amplion chrání před devastací jeho prozíravé umístění až pod stropem pokoje, původce kraválu, uzavřená kancelář, téměř dvoumetrová postava a funkce vedoucího vychovatele. Jméno „PARMA“ si dlouho jeho svěřenci asi pamatovali a pamatují, stejně jako pisatel těchto řádků. Zatím co, jemu podřízení dva vychovatelé - otcovský Franta Pavlištík a kamarádský Láďa Votruba - nás budili, postel od postele, zatřesením a tichým „vstávej, šichta“, jejich šéf to holt viděl jinak. Konečně, jak to občas u šéfů bývá, že áno... Co tam, to tam, mnohé „vodnéééés čas“, jak pěl nesmrtelný Valda, ale „vzpomínky nám zůstanou“ zpíval jiný klasik. Naštěstí měl onen budič směnu jen občas, být to  každodenně, nevím, nevím, zda by to nenechalo šmouhy na duších omladiny.

Byly ještě mnohé další melodie, příjemnější, z různých období. První  V+W /s neopomenutelným Jaroslavem Ježkem, písně semaforské, něco z oper a operet /Na ty louce zelený i Postilion z /tady si nejsem jist, ale foneticky asi z Longžimóó/. Pak pár vojenských pochodů, postrach pana oficiála Tříšky jak ta „sama královna ceduličku psááááála“, nebo revoluční „komandir,geroj,geroj Čapajev“ a pochopitelně v mé vojácké době „Směr Praha“. 
Tyto pochody hřměly za doprovodu dupajících půllitrů /pro méně znalé, tehdejší vojenské boty/ po rovné cestě od Lázní Sedmihorek k tamní železniční zastávce a zpět. Byla to nutnost, v  místě našeho povinného pobytu, zámku Hrubá Skála, to byla samá zatáčka, k nácvikům nevhodná. Vraceli jsme se po nácviku turistům známou „Myší dírou“, kolem „Adamova lože“ na nádvoří, kde se natáčela před lety pohádka o Bajajovi. Dnes je to místo odpočinku a rekreace - jistě příhodnější, než  pro vojančení, no ale, bylo to tam docela prima. Vidíte, od ranní, vlezlé, dotěrné  melodie, jsem se zase dostal bůhvíkam. Máte také v uších neodbytné tóny, milí čtenáři, drahé přítelkyně? Vzpomínky na události, pevně spojené s tou či onou písničkou? Nebo se občas snažíte vybavit si, jak vlastně začíná první sloka od toho, kde znáte jenom refrén? Rád si přečtu, jak jste na tom Vy, nelítám v tom přece sám, že?