Moje poslední cigareta

V dětství mi kouření hrozně vadilo, protože kouřil můj otec a jeho otec zemřel na rakovinu plic.      V té době jsem začala vnímat škodlivost kouření a bála se o otce. Jenže jak jsem dospívala, a pobývala ve společnosti vrstevníků kuřáků, už jsem nemívala tak odtažitý pohled. Naopak, začalo se mi líbit, jak dívky drží v ruce cigaretu, jak s ní gestikulují, připadaly mi s ní sebevědomější a po tom jsem také toužila. V té době ale pouze toužila. Nahlas bych to tehdy nepřiznala, ani za nic.

A zase běžel čas a já se vzdalovala od domova, fyzicky i psychicky. Pak tedy přišel den D na fakultě. Když jsem to zkusila jednou, už mi nepřišlo divné, zkusit to i podruhé. S nejlepší kamarádkou jsme to občas zkoušely dál, ale na místech, kde jsme věděly, že nepotkáme známé, kteří nás měli za nekuřačky. Těmi jsme se ale stále cítily, věděla jsem, že mám kouření pod kontrolou.

Po skončení školy se změnilo hodně věcí. Vdala jsem se za muže, který kouření bytostně nesnášel. Přišly děti, kouřit mě ani nenapadlo. Pak jsem po osmi letech na mateřské nastoupila do práce. Ředitel i spousta kolegů kouřila. Kouřilo se při poradách, společných obědech, stále. Lákalo mě to stále víc a víc, ale ještě několik let (!) jsem odolávala. Pasivní kuřák jsem už ale byla, protože poté, co bylo kuřákům vyhrazeno na pracovišti místo (jen ředitel mohl kouřit všude) jsem v pauzách velmi ráda sdílela chvíle s kolegyní kuřačkou, která vedla velmi zajímavé diskuse. Hrozně moc mě to obohacovalo a nebyla jsem sama. A tak jsem se jednoho dne také vytasila s cigaretou. Přežila jsem překvapené reakce a učila se držet cigaretu správně nonšalantně, šlukovat a doma to tajit. Ostatně manžel si na to, že moje oblečení je cítit kouřem stěžoval dávno před tím, než jsem kouřit opravdu začala. A já jsem nadále byla přesvědčena o tom, že mám kouření pod kontrolou, že mohu kdykoli přestat. Je pravda, že o víkendu ani o dovolené jsem neměla potřebu kouřit, ale jen jsem přišla do práce, byla jsem závislá.

Tak přešlo přibližně deset let. Cigarety stále zdražovaly, já jsem si to mohla ještě dovolit, ale kolegyně ne. Přestala kouřit. Ubývalo diskusí, ne vždy šla s námi na dvoreček.  A pak onemocněl švagr. Rakovinou, jak jinak. Bylo mu padesát. Blížilo se mi také to datum, měla jsem nějaké zdravotní problémy.

A jako si pamatuji svou první cigaretu, pamatuji si den, kdy jsem si řekla dost a od té chvíle si nezapálila. Bylo to v sobotu. Telefonovali jsme švagrovi, ale vzala to jeho žena. Už nemohl mluvit. Do té chvíle existovala pořád nějaká naděje, teď jsme si museli přiznat, že nenávratně odešla. V pondělí jsem si v práci nezapálila, ale večer jsem měla schůzku s kamarádkou, v jejíž přítomnosti jsem také kouřila. Věděla jsem, že bude mít radost, že jsem toho nechala, že mě podpoří. Jenže ona měla zpoždění. Bydlela na jiném konci města a v dopravě byl ten den nějaký kolaps. Dala mi vědět mobilem. Čekala jsem na ni a strašně se mi zachtělo využít čekání s cigaretou. Říkala jsem si, že pro jednou to nevadí, že přestanu hned zítra. Cigarety jsem však s sebou neměla a v místě, kde jsem čekala, nebyla žádná trafika. A tak jsem pokušení odolala. Trvalo mi ještě asi půl roku, než jsem na kouření úplně zapomněla. Ale podařilo se mi to a letos to bude už deset let.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10