Bylo mi šestnáct let a blížil se konec školního roku. Chtěla jsem si přivydělat nějaké peníze a tak jsem se začala poohlížet po nějaké brigádě. Bydlíme na menší vesnici, kde moc příležitostí není, a tak jsem se šla zeptat do místní kovovýrobny. Sice jsem přesně nevěděla, o co se jedná, ale brigádu jsem tam dostala, a to pro mne bylo nejdůležitější.

Když přišel konec školního roku, těšila jsem se na první červenec. V den "D" jsem přišla na pracoviště. Uvítala mě nějaká slečna, která si hrála na mistrovou a další tři paní, které se na ni tvářily mile, dokonce s ní byly nejlepší kamarádky, a za rohem ji pomlouvaly. Sice jsem se zarazila, ale nic mi do zdejších poměrů mezi zaměstnanci nebylo, můj úkol byl udělat práci, kterou dostanu. Ta nepříjemná slečna, co si hrála na mistrovou, se jmenovala Lenka. Od prvního dne jsme si nesedly. Když přišel mladý pan mistr, řekl mi,  co mám dělat. Jednalo se o skládání háků do krabice, což mne bavilo. Po chvíli ale přišla Lenka s tím, že mne potřebuje jinde a dovedla mne ke kádi plné smradlavé tekutiny, vedle mi ukázala použité umaštěné rukavice, že si je mám vzít a vedle z krabice brát různé kovové součásti a odmašťovat je. Sice se mi to nelíbilo, mistr mi dal jinou práci, ale taky řekl, že když nás Lenka bude potřebovat, že ji máme poslechnout. A tak jsem začala dělat, co mi řekla.

Práce to sice nebyla nijak těžká, ale ani nijak zábavná. Když přišel mistr, divil se, co to dělám, ale nic neřekl. Po několika dnech mi Lenka začala dělat vyloženě naschvál, musela jsem sama tahat dvaceti a vícekilové kusy železa, zvedat je do výšek, utírat je atd. Nikdo mi nepomohl, i když všichni viděli, jak to dřu a bylo zcela evidentní, že tuto práci mi Lenka dala naschvál. Po několika dnech, kdy jsem pomalu nemohla zvednout ruce, jsem poprosila pana mistra, jestli by mi alespoň na pár dní nemohl dát něco jiného, když jsem mu řekla, co dělám a že už to nevydržím, jen koukal a odešel. Za chvíli přišel a řekl mi, že si mám vzít věci a jít s ním. Všichni zírali a já se bála, co se bude dít. Dovedl mne do skladu a vysvětlil mi mou práci. Vybalovala a přepočítávala jsem zboží, hotové výrobky jsem počítala, kontrolovala a balila do krabic, natírala jsem stříbřenkou a vyráběla drobné předměty.

Tato práce mne hrozně bavila, začala jsem dělat přesčasy, protože jako brigádník jsem neplatila tak vysoké daně, a tak jsem měla možnost si vydělat hezké peníze. Po několika dnech jsem si s mistrem začala rozumět, ten mne pochválil, že měl ze začátku strach svěřit mi tak zodpovědnou práci, ale že to po mně ze začátku kontroloval a ví, že mi může věřit. Říkala jsem si, že tam zůstanu celé prázdniny.

Pak byla celozávodní dovolená, mistr si vzal mé číslo s tím, že on tam bude celý týden a že kdyby bylo potřeba, zda mi může zavolat. Souhlasila jsem a hned třetí den dovolené volal. Bylo nutné nalepit štítky na věšáky a věšáky narovnat na stojan a pořádně zabalit. Nakonec jsem z dovolené nic moc neměla, ale to mi nevadilo. Práce mne bavila a mistr říkal, že ho mrzí, že nemám již školu za sebou, že by mne zde hned zaměstnal.
Ovšem když kolegyně zjistily, kde jsem a co tam dělám, začalo jim to vadit a dělaly vše pro to, aby mne ze skladu vystrnadily. Mistr se snažil pracovnice uklidnit, ale vše bylo marné a Lenka na mne začala sprostě nadávat, že co jsem pro pana mistra musela udělat, že jsem ve skladu. Bylo to opravdu nepříjemné. Je mi jasné, že jim to vadilo, ale byla bych dělala práci, kterou mi dali, jen jsem už nemohla. Tehdy jsem vážila necelých padesát kilo, a tohle pro mne byla těžká práce, a jak jsem se později dozvěděla, nedělaly ji tam ani ženy a když, tak minimálně dvě.

Sama jsem požádala, aby mne mistr přeložil zpět, jen aby mi dal alespoň někoho k sobě. Nakonec jsem tedy dostala lehčí práci, ale Lenka se mi mstila. Materiál, který byl již spočítaný, mi zpřeházela a něco i vyndala a schovala a vše samozřejmě popřela. Mlčela jsem a jen jsem se těšila na konec měsíce, protože jsem tam neměla v plánu zůstat i celý srpen.

Byla to pro mne zkušenost, ale snažila jsem se na ni zapomenout. Když přišel den výplaty, jela jsem si pro ni na kole. Dostala jsem pro mne tenkrát neuvěřitelných šest tisíc korun. Za takové peníze se dal pořídit velice pěkný mobilní telefon, a co myslíte, že jsem udělala já? Ještě ten den jsem jela do města a koupila si nové kalhoty, několikero triček, plavky, nějaké spodní prádlo, podzimní bundu, stříbrný řetízek s křížkem, potom nějakou kosmetiku a tisícikorunový kredit. Mamka mi říkala, že jsem si měla koupit něco jiného, že jsem na to tak dřela, a teď to utratím. Ale nemělo smysl mi radit, měla jsem svou hlavu. Peníze, které mi zbyly, jsem o čtrnáct dní později utratila na pouti. Je to skoro deset let a  z toho všeho mám jako vzpomínku stříbrný řetízek s křížkem. Byla to pro mne opravdu zkušenost a jsem za ni ráda.

Lipsas – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10