Když jsem byla malá, jezdívali jsme na dovolenou pod stan. Vždy jsme si našli nějaký kemp a vyrazili. Dopředu jsme si zjistili podle mapy, kde co se dá v okolí navštívit – hrady, zámky nebo nějaké zajímavosti v přírodě. Hodně jsme chodili pěšky, takže vycházky po okolí nám vůbec nevadily.

Jeden rok jsme byli v jižních Čechách, už si nepamatuji, kde přesně to bylo. Počasí nám vycházelo, takže jsme obešli několik turistických lákadel v okolí, koupali se v blízkém rybníku, sbírali houby… Dovolená tedy vycházela podle plánu. Až v pátek ráno přišla změna. Připravili jsme si snídani a prostřeli venku stůl. Sedíme před stanem, snídáme a nejednou se zatáhlo. Pomalu začínalo drobně pršet. Každý rychle dojedl a začaly se odnášet věci do stanu. Jen já jsem si snídani vychutnávala jako v jiné dny. Vůbec mi nevadilo, že se docela hustě rozpršelo. Seděla jsem si v klidu u stolu a jedla. Hrneček mi skoro dopršel a chléb se mi rozmáčel v ruce. Všude okolo ani noha. Všichni táborníci byli schováni ve stanech a koukali se na mne.

Už jsem byla celá promočená, ale nevzdala jsem to. I když pršelo, bylo teplo, tak mne tam mamka nechala. Dojedla jsem už rozmočený chléb, dopila čaj ředěný dešťovou vodou a ze zvyku šla umýt hrneček a talířek do blízké umývárny. Potom jsem nádobí donesla mamce do stanu. Ona mezitím otřela židli a stůl a vše uklidila. Já jsem začala přemlouvat bratra, jestli si se mnou nechce jít hrát s míčem. No samozřejmě nechtěl. Kdo by také běhal venku v takovém slejváku. Dalo to mamce hodně práce, aby mne udržela ve stanu a abych se převlékla do suchého oblečení. Začali jsme s bratrem hrát pexeso a potom Člověče, nezlob se. Já jsem skoro pořád prohrávala, protože jsem každou chvíli vybíhala ven a zjišťovala, jestli ještě prší. Nedovedete si představit, jak dlouhé to bylo dopoledne. Vystřídali jsme už všechny hry, kreslili, četli… Nic mne ale nebavilo, pořád jsem sledovala, jestli náhodou nepřestalo pršet. Když lidé v okolních stanech viděli, že běžím ven, už na mne volali, že ještě prší a smáli se.

Konečně pršet přestalo a ukázalo se sluníčko. Ihned jsem si obula holiny a běžela ven. Ze všech stran jsem slyšela: „Tak jsi se konečně dočkala, viď!“ Proběhla jsem skoro celý kemp a bylo mi divné, že nikde nikdo není. Lidé byli ve stanech nebo někam odjeli. Nemohla jsem pochopit, proč se všichni schovávají, když jsou na dovolené. Já jsem dovolenou brala jako něco mimořádného a chtěla jsem si ji užít. Hrát si můžeme přeci doma, tady se musí dělat něco, co doma nemohu. Déšť tedy podle mne na dovolenou nepatřil.

Po návratu domů jsme jeli k babičce. Ta se nás s bratrem ptala, jak se nám na dovolené líbilo a co jsme dělali. Já jsem prý řekla: „Babi, představ si to, ono tam pršelo. A já jsem si myslela, že prší jen doma. Na dovolené přece pršet nemůže.“ Všichni se mi strašně smáli a občas mi tuto příhodu připomínají. Obzvláště když někde jsme a začne pršet.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10