Celý můj život byl plný překvapení a nečekaných událostí. Moje chování vždy bylo nepředvídatelné a dodnes nikdo neví, co ode mě může čekat - kolikrát ani já sama.  Často mi to způsobovalo problémy a já dostala pocit, že v životě nikdy nebudu šťastná. S lidmi jsem si moc nerozuměla, spíš se jich bála. Jednoho dne se vše obrátilo.

  Byl srpen, prázdniny skoro u konce a já už přestávala věřit myšlence, že v létě zažiju něco zajímavého. Nebo snad zažiju „letní lásku“. Pak ale vstoupil do mého života On. Byla to láska na první pohled. Když mi podal ruku na seznámení a já cítila jeho jemnou kůži, bylo mi jasné, že začíná dlouhá, krásná pohádka se šťastným koncem.

  Strávili jsme spolu celé odpoledne, opojeni sluncem, vůní květin a hormony, které se v našich tělech bouřily. Tolik jsem toužila po doteku, po jemném pohlazení. Nechtěla jsem ale nic uspěchat. Tohle si nesmím pokazit, říkala jsem si. A nepokazila. Snad mě aspoň na rozloučenou zlehka políbí.  Modlila jsem se v duši. Nedočkala jsem se ani toho, ale stejně jsem ze setkání odcházela s pocitem ohromné radosti.  Brzy ji ale vystřídaly slzy, když jsem si uvědomila, že druhý den odjíždí zpět do Anglie, kde nějakou dobu žije, a my budeme zase odkázáni pouze na internetovou komunikaci. Čeká mě snad jen další bolest a zklamání? Ze strachu jsem se zhroutila a napsala mu prosebnou SMS, ať se za mnou vrátí zpátky.

  Na návrat jsem si musela počkat dalších 10 měsíců. Nekonečných měsíců plných krásných chvil, mnohem více ale stesku. Brzy po setkání jsme si vzájemně vyznali lásku, pro nás nejromantičtějším způsobem jakým to šlo - na Skypu. Oba jsme měli radost, že je naše láska opětovaná, oba jsme věděli, že se můžeme těšit na společný život. Denně jsme o něm snili. Staly se z nás ty nejšťastnější bytosti ve všech vesmírech, ale naši blízcí nám nevěřili.

„Viděli jste se jednou, neznáte se, nemůže vám to vydržet!“  Slýchávali jsme téměř denně. Přístup ostatních nás mrzel, na jednu stranu jsme jejich názory chápali, ale náš vztah to nijak neohrozilo, spíš naopak. Jejich nevíra nás přesvědčila, že je čas ukázat, zač je toho loket a naplánovat návrat pana Božského do Česka. Jenže i když se vrátí ke svým rodičům, budeme od sebe 100 kilometrů. Ano, je to méně než dosavadních 1500, ale i tak docela dálka. Našli jsme tedy jiné řešení, které ostatní viděli jako dost riskantní, pro nás bylo velmi zajímavé. Pan Dokonalý se nastěhoval k mojí rodině. Bylo to naše druhé setkání a už jsme spolu bydleli. Jeho rodina neviděla v našem vztahu žádnou budoucnost, ta moje jen velmi krátkou.

   Bydlení opravdu nevydrželo dlouho.  Po necelém roce střídání různých zaměstnání se můj princ rozhodl odejít do většího města, za svou rodinou, za vidinou stálého zaměstnání. Opět jsme byli odkázáni hlavně na virtuální komunikaci a návštěvy nejčastěji jednou za tři týdny. Mě tohle odloučení velmi mrzelo a navrhla jsem dát si pauzu. Spíš jsem to ale viděla na regulérní rozchod, cítila jsem, že už nemám sílu udržovat „vztah na dálku“. Až díky tomuto kroku jsem zjistila, kolik lidí nám fandilo a také jsem si po nějaké době uvědomila, jakou blbost jsem udělala. Přišla jsem na to, že on se stal nepostradatelnou součástí mého života a já už bez něj prostě nedokážu žít. Byla jsem si jistá, že už to není jen obyčejná zamilovanost, nýbrž že se chemie v mém těle uklidnila a přešla jsem do stavu čisté a nefalšované lásky. Věděla jsem, že vše musím rychle napravit a tak jsem se se Smyslným domluvila, že nejbližší víkend za ním přijedu. Hned jak jsem položila telefon, běžela jsem do zlatnictví vybrat pánský prstýnek a nechala na něj vyrýt naše iniciály.

  Strávila jsem dvě a půl hodiny v autobuse přemýšlením nad přicházejícím večerem. Jak vše udělám? Co mu řeknu? Neodmítne mě? Houpání autobusu mě nemohlo ukolébat ke spánku, myšlenky byly silnější. Měla jsem hrozný strach, byla jsem nervózní. Trochu mě uklidnila teplá koupel při svíčkách a dotecích Milého. Věděla jsem, že mě nikdy nepřestal milovat, nikdy na mě nepřestal myslet. To mě obrnilo. Prosila jsem ho o procházku na blízký kopec, snad nejromantičtější kopec široko daleko. Omluvil se, že je unavený a zalezl do postele. Teď nebo nikdy, pomyslela jsem si. Sice to nebude tak krásné, ale BUDE TO!

„Vezmeš si mě?“ zeptala jsem se a v ruce držela prsten a umělou růžičku (živá by v autobuse chcípla).

Čarokrásný jen seděl a koukal na mě. Párkrát jsem prohodila pár slov o zasnoubení, ale on si nemyslel, že bych doopravdy byla schopna to udělat, že to myslím vážně. Jen se usmíval a měl jiskřičky v očích. Já u něj klečela v noční košilce a začínala mít strach, co řekne.

„Ty si mě vážně chceš vzít?“ řekl konečně asi po pěti minutách mučivého mlčení.

„Chci!“ Odpověděla jsem, usmála se a jemně ho pohladila po tváři.

„Tak pak bychom se asi měli vzít.“

Byla jsem štěstím bez sebe. Navlékla jsem mu prstýnek a radostně ho objala.

„Miluji Tě,“ zašeptala jsem a spokojeně usnula v jeho náruči.

  Když se mě později zeptala sestřenice, jestli mi není líto, že jsem se připravila o ten moment překvapení a krásu okamžiku, mohla jsem s klidem říct, že jsem o nic nepřišla. Všechny chvíle s Jemným jsou opojné a dokonalé, ale nic nemůže překonat vědomí, že On je můj muž. A díky tomuto bych byla schopna vzdát se mnohého.

  Už jsou tomu dva měsíce, co jsme zasnoubení. Jeho rodina to tuší, moje nemá ani ponětí, že jsme se k tomuto kroku rozhodli. Mamku se na to snažím pomaleji připravovat, vidí můj život trochu jinak, než si ho představuji já. Přátelé už to vědí všichni. Někteří nám svatbu přejí a jeden dokonce řekl, že je dobře plánovat brzy vdavky, protože dlouhé chození by se mohlo prostě přechodit :-). Jiní nám nevěří a říkají, že je blbost, abychom se brali jako mladí, že na to máme času dost, ale ti stejně jen závidí. Proti takovým lidem jsme se obrnili. Krátké odloučení nás nakonec ohromně sblížilo a posílilo naši lásku. Pouta, která nás drží pospolu jsou pružná, takže vydrží bez újmy i odloučení na týden, kdy on pracuje v jednom městě a já studuji ve druhém. V tomto jsme si dokázali najít i to krásné a místo trápení, že se ještě pět dní neuvidíme se těšíme na den setkání, kdy si plni radosti padneme do náruče a užijeme si mnohem krásnější víkend, než kdybychom spolu byli denně. Naše setkání jsou jedinečná, plná lásky, štěstí a něhy.

  Samozřejmě, je nám líto, že nemůžeme prožívat krásy klasického partnerského života, ale již brzy plánujeme sestěhování, které opět bude plné překážek a nástrah, ale my jsme si jistí, že vše zvládneme. Sílu nám bude dodávat vidina dlouhého života po boku toho druhého, který si společně budujeme.  A proč tenhle článek vlastně píšu? Ne, není to proto, že bych se chtěla pochlubit vlastním štěstím. Chci dodat ženám jistotu, že nic v životě není nemožné. Chtěla byste svatbu, ale váš partner se nemůže k ničemu rozhoupat? Seberte odvahu a požádejte o ruku vy jeho, jednou na to budete hrdá. Nenechejte okolí zničit váš vztah! Věříte mu? Tak se opevněte a ukažte ostatním, že vaše láska je dost silná, jen oni to nevidí, možná proto, že nechtějí. Bojíte se vztahu na dálku? I ten může být krásný! A ano, samozřejmě chci se i s ostatními podělit o radost, kterou mi můj vztah přináší.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10