V září roku 1990 jsem musela začít podnikat. Podnik, ve kterém jsem přes 30 let pracovala se rozpadl a dům, ve kterém byla tato prodejna, dostal zpět majitel v restituci. Nebylo jiného východiska. Dcery byly na mateřské a já měla hodně let do důchodu.

Během měsíce jsem si vyřídila u majitele nájemní smlouvu a živnostenský list, ale hlavně půjčku. Šla jsem do toho po hlavě. Zaměstnala jsem na poloviční úvazek obě dcery. Rozjíždělo se nám velice těžce. Musela jsem prodat auto, Babetu, kola i jiné cennosti. Aby se mi půjčka lehčeji splácela, vzala jsem si na starost výchovu učňů. Měla jsem v tom 30letou praxi. Musela jsem studovat pedagogické minimum, tak proč to nevyužít. Za každého učně jsem dostávala třicet korun měsíčně. Na tuhle dobu dodnes ráda vzpomínám. Omládla jsem na těle i na duchu. Věnovala jsem se jim i po pracovní době. Doučovala a připravovala k závěrečným zkouškám. 

Měla jsem štěstí, že jsem byla mezi učni oblíbená a hodně dětí chtělo dělat praxi u mne. Někdy jsem na prodejně měla pět, ba i více učňů denně. Řešila jsem s nimi školní, ale i osobní starosti. O tom by se dala napsat kniha. Jak roky plynuly, děti se vdávaly i ženili a já byla u všech slavnostech na listu pozvaných. Také na křtiny mne zvali. Dvěma děťátkům dělám kmotru a jedna holčička dostala po mně jméno, ale dost už toho chvástání, už bych se měla dostat k vyprávění. Jdeme na to. Jednou nastoupil učeň, budeme mu říkat Pepa. Škola mne varovala, že byl ze dvou škol vyloučen a toto je jeho poslední šance. Ze začátku byl v pořádku. Bylo na něj spolehnutí a já si myslela, že mu všichni křivdí. Jenže to bylo hrozné procitnutí. Jeden den jsem od dodavatele nakoupila zboží, zaplatila a s řidičem se rozloučila.

Vtom se Franta, tak se jmenoval řidič, vrací. „Co se děje, Františku?“ ptám se. „Špatně jsem ti zaplatila?“ „Prosím tě, uvař kafe,“ dostávám odpověď.  „A ty, Pepo, nikam nechoď, zůstaň tady,“ přikázal Franta. „Franto, tak mluv,“ vybídla jsem ho, když jsem zalila kávu a posadila se, zvědavá, co se stalo. „Aničko,“ začal Franta mluvit, „je mi to moc nepříjemné, ale už delší dobu mi při vyúčtování schází peníze. Vždy jsem to s majitelem nějak vyřešil, jednalo se o  50-100 Kč, ale dnes mi chybí rovných 5 tisíc. Už mám delší dobu podezření. Vždy, když máš na praxi Pepu, tak mám renolt v penězích. Bál jsem se ti něco naznačit, abych nepokazil naše kamarádství.“ „Pepo, pojď do skladu,“ zavelel Franta. Nezmohla jsem se na nic. Seděla jsem jako přibitá a rozdýchávala šok. „Ne! To nemůže být pravda,“ opakovala jsem nahlas. Franta se musí mýlit. Pepa na mne vyslal prosebný pohled. Za chvilku vychází Pepa s Frantou, který v ruce drží balík peněz. „Představ si, Aničko, že je měl schované ve slipech.“  Mluví na mne Franta. „Aničko, zavolej policii,“ říká mi. „Děti, běžte uklidit sklad, i ty, Pepo. Františku, sedni si ještě prosím.“ Dlouho si povídáme. Prosím ho, aby to nehlásil, že si ho vezmu pod dozor.  Nakonec Franta odchází, domluvili jsme se.

„Pepo, pojď, sedni si a řekni mi, proč jsi to udělal?“ ptám se. A Pepa začal vyprávět. Rodiče jsou alkoholici, veškeré peníze propijí a Pepa trpí dokonce i hladem. Ve škole spolužákům krade i svačiny. „Proboha, proč jsi nic neřekl?“ ptám se ho. „Styděl jsem se,“ přiznává. Ve škole se rozhodli pro vyhazov. Peru se za Pepu jako lev. Nakonec vyhrávám. Pepa až do konce školního roku bude praxi dělat jen u mne. Do práce mu nosím svačiny, obědy i večeře. Zaplatím za něj i dluhy. Dlužil kamarádům a ti chtěli peníze zpátky. „Pepo,“ říkám mu, „dělá to 5 tisíc. Zakrátko budeš vyučený, budeš mi to splácet, rozumíš?“ Po vyučení několik měsíců nosil pravidelně 200 korun, ale dvakrát i 500 Kč.

Zbývaly už jen dva tisíce. Neslyšela jsem o něm několik let. Smířila jsem se s tím, že peníze už neuvidím. Trvalo mu to rovných 10 let. Zvoní zvonek u vchodových dveří. „Kdo je tam?“ ptám se. „Já, Pepa,“ dostávám odpověď. „Můžu jít dál­­?“ ptá se. Pouštím ho a na schodišti vyhlížím. Už ho vidím, ale nejde sám. Vedle něho jde hezká brunetka a on má v náručí asi půlroční holčičku. Jak vím, že je to holčička? Je celá v růžovém. Posadíme se a já postavím na kávu. Dostávám kytici červených růží a velkou bonboniéru. Stavím kávu na stůl a tam leží 2tisícovka. „Jdu vám splatit dluh,“ říká Pepa. „Mistrová, chcete i úroky?“ ptá se Pepa s úsměvem. „Nechci,“ odpovídám mu. „Stejně jsi mě překvapil, už jsem nevěřila, že mi to splatíš.“ „Ze začátku se nám nevedlo dobře, ale teď podnikám a už je to lepší. Potom vy jste se přestěhovala, šla do důchodu a já vás nemohl najít.“ „Pepi, můžu si pochovat tvou roztomilou holčičku?“ ptám se. „Aničko, půjdeš za tetou?“ ptá se holčičky. Jde, natahuje ručičky. Tak krásně maminkovsky voní. Bože, ta je krásná, roztomilá. Najednou Pepa povídá: „Mistrová, vy jste přeslechla, jak se ta krásná holčička jmenuje?“ „Asi jo,“ odpovídám. „Anička, po vás,“ dostávám odpověď. „Zachránila jste mne a ukázala správný směr, kudy jít.“

Rozplakala jsem se. Dnes jsem ráda, že jsem se za něj tak rvala. Vyplatilo se to. Pepo, naschvál jsem změnila tvé jméno a jestli se poznáš, tak odpusť, že jsem to zveřejnila. Jsem na tebe pyšná.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10