Morče Bobina

Na večer  Štědrého dne loňského roku celá naše rodina absolvovala „vánoční procházku“, tak jako každý rok. Na tuto procházku chodíme již asi deset let vždy těsně před vánoční večeří a předáváním dárků. Tehdy jsme prošli osvětlené město a šli kolem hřbitova uličkami zase zpět domů.

Míjeli jsme hnědé, nehezky vypadající kontejnery, když se u popelnic něco hýbalo. Všichni jsme zastavili a zpozorněli. Taťka se odhodlal, vzal klacek a šel k popelnici. Byla tam krabička menších rozměrů, na které byly hozeny staré noviny a staré triko. Když toto všechno odhodil, vykouklo na něj mládě morčete. Mělo rezatou hlavičku a bílé tělo. Vypadalo celkem zdravě, jen mu byla zima.

Já i moje rodina jsme ihned začali přemýšlet, co s ním (byl to kluk mimochodem). Já se nebránila tomu, abychom si ho vzali domů. Mamka sice nejprve nechtěla, ale potom také souhlasila. Takže jsme malého morčíka přinesli pěkně zmrzlého domů a ihned to byl můj nejlepší vánoční dárek. Štědrovečerní večeři jsem jen tak zhltla. Dárky jsme si rozbalili, ale stejně nejlepší dárek pro mě bylo morče.

Fakt, že jsem od mamky dostala poukaz na autoškolu, mě ani tolik zase nerozveselil, jako mé morče. Ono vzhledem k tomu, že jsem v dětství žádné zvířátko nikdy neměla, není se ani čemu divit.

Jméno Bobina jsme morčeti dali hned první večer. Ale to jsme si nevšimli, že je to kluk. Takže někdy je to Bobina, někdy Boban, nebo také Bobánek.
Dnes jsou mu více jak dva roky a je to miláček rodiny. Je docela rozmazlený. Vždy každý den dostává jak granule a seno, ale také čerstvou zeleninu a nebo teď v létě i trávu. Večer ho vezmeme na polštář a kouká se s námi na televizi. Párkrát jsme vyzkoušeli ho dát na vodítko, ale to mu zatím moc nejde, není zvyklý.