Moudro starého učitele

Učitel rozdal dětem papíry a zadal jednoduchý úkol: „Napište na tento papír vše, co vás napadne pod pojmem „jed“. Vypište, co se vám zdá jedovaté, co jed obsahuje. Co vás může otrávit?“

„A můžeme psát i zvířátka?“ zeptala se culíkatá holčička.

„Můžete psát i zvířátka,“ ubezpečil ji učitel, pohladil dítě po vláskách, a pokračoval v chůzi po třídě.

„Hlavně chci, abyste pracovali samostatně. Pak si o tom, co jste napsali, popovídáme,“ mluvil věcně k dětem.

Děti začaly psát. Své papíry popisovaly nejrůznějšími živočichy, nezapomněly ani na rostliny.

Učitel mohl číst přes rameno malého chlapce: Had, kobra, muchomůrka.

Jinde se dozvěděl o šípovém jedu, konvalince, nebo např. o náprstníku. Často se opakovalo vraní oko i tchýnin jazyk, azalka. Některé z dětí si vzpomnělo na jedovaté žáby, pavouky i škorpiony, nebo některé z jedovatých ryb. Bylo toho hodně, na co si děti vzpomněly.

Učitel najednou zavelel: „Děti, odevzdejte, prosím, své papíry.“

Děti poslušně odnesly papíry ke katedře a čekaly, co se bude dít.

Učitel četl slovíčka psaná kostrbatým dětským písmem. Pak přistoupil k tabuli, vzal do ruky křídu a chvilku psal. Vypsal na tabuli všechna slovíčka, na která si vzpomněli jeho žáci. Děti se dívaly na tabuli a uvědomovaly si, na co ještě zapomněly.

Pak promluvil: „Vypsaly jste toho hodně, milé děti. Já sám bych si asi na tolik slovíček nevzpomněl. A přesto… Zapomněly jste na to nejjedovatější, co může být. Nenapadá vás nic?“

Děti se dívaly z jednoho na druhého. Nebylo nic, co by si ještě vybavily. Jistě to bude něco cizokrajného, co ještě neznají!

„Tím nejjedovatějším, nejnebezpečnějším, s čím se každý den setkáváte, je…člověk,“ řekl nakonec učitel.

Ve třídě to zašumělo. Člověk? To nikdo z dětí nečekal.

„Jedině člověk zabíjí ne pro přežití, ale pro potěchu. Dokáže být bezcitný, ublížit pouhopouhým slovem. Člověk, který zraní, aniž byste to čekali. Už jste plakali kvůli člověku?“ ptal se učitel.

Děti nepřemýšlely dlouho. Každý si vzpomněl na okamžik, kdy plakal kvůli někomu, často i blízkému. Jednou to bylo kvůli hračce, kterou dítěti vzal někdo jiný, jindy ho bezdůvodně napadlo silnější dítě. A mnohdy si děti vzpomněly i na rodiče, kteří na ně neměli čas, křičeli na ně, nebo byli jinak zlí. Každé z dětí v sobě mělo současně zlobu, i lásku.

„Ano, člověk. Ten válčí a zabíjí a své poražené nechává být. Had, pavouk, ti všichni zabíjí, aby přežili. Rostlina se tak brání. Ale člověk způsobí mnohem víc bolesti, než všechny jedovaté věci dohromady. Dokáže být hodně zlý,“ promlouval učitel k dětem. Děti se rozhlédly kolem sebe. Všude tu byli lidé, spolužáci. Najednou každé dítě mělo potřebu tomu druhému pomoci, být mu blíž. A tak se děti tiše chytily za ruce. Byli to všechno kamarádi! Chlapec v první lavici pohladil svou spolužačku po vlasech. Ta mu opětovala jeho gesto úsměvem. Jen malý chlapec v zadní lavici se schoulil na desku stolu a tiše se rozplakal.

Učitel se vydal k němu. „Proč pláčeš, Michale?“ zeptal se.

„Stydím se, že jsem člověk,“ řekl klučina bez rozmýšlení.

„Nemáš se za co stydět. Nemůžeš za to, že ses jako člověk narodil. Je jen na tobě, abys byl dobrým člověkem a místo zloby rozdával dobro a lásku,“ řekl moudrý učitel.

Klučina na chvilku přestal vzlykat, ale pak se rozplakal ještě silněji.

„Trápí tě ještě něco, Michale?“ ptal se učitel.

„Trápí,“ přiznal chlapec a díval se do desky stolu.

„Copak tě trápí? Zkus nám to říct. Uvidíš, že se ti uleví,“ vyzval ho učitel.

A Michal začal vyprávět: „Právě včera mi můj malý bráška vzal autíčko. Bylo nové, ale já mu nedávno ulomil kolečko. Bráška si s ním chtěl hrát. Já věděl, že autíčko bylo drahé. Vzal jsem ho bráškovi, a on začal brečet. Maminka se na mě rozzlobila, že bráškovi autíčko nepůjčím. Tak jsem jí řekl, že bráška ulomil to kolečko. A bráška ještě neumí pořádně mluvit. Nemohl se bránit. Tak se maminka zlobila na brášku a mě litovala,“ přiznal se chlapec.

„Dobře. Je dobře, že ses mi přiznal. A přiznej se ještě, Michale: Měl jsi pak dobrý pocit?“

„Chvilku ano. Ale pak mi začalo být líto brášky. Za nic nemohl, na autíčko už nesměl šáhnout a maminka se na něj zlobila. A autíčko zůstalo stejně rozbité.“

„Vidíš, svedl jsi vinu na bratra, ale tobě samotnému se neulevilo. Poradím ti. Až přijdeš domů, omluv se bráškovi.“

„Ale on je ještě malý, nebude mi rozumět.“

„Vím, ale tobě se uleví. A pak přijde to nejtěžší. Běž, a přiznej se mamince.“

„Ale ta mě zbije.“

„Zkus to. Pokud je to chytrá maminka, pochopí, že ses bál, a pochválí tě za přiznání.“

Druhý den se učitel zeptal Michala: „Tak co, Michale, přiznal ses?“

„Přiznal,“ podíval se chlapec učiteli do očí. Už svou tvář nekryl. Jeho modré oči vyzařovaly spokojenost.

„A co se dělo pak?“ ptal se učitel.

„Maminka mi malinko vynadala. Ale pak jsme s taťkou vzali šroubovák a autíčko jsme spravili. Půjčil jsem ho bráškovi, a on měl taky radost.“

Malý chlapec byl potěšen. Přiznal se, odčinil své chování, a měl z toho dobrý pocit.

„Tady vidíte, děti, že člověk dokáže být stejně tak hodný, jako zlý. Snažte se proto, aby u vás vždy vítězilo dobro před zlem a násilím. Jen tak budete mít skutečně dobrý pocit ze svého žití a budete rádi na světě. Když radost šíříte, násobí se. Ale se zlem zůstanete sami.“