Moudrost nezná věk

Báru jsem poznala, když jsme byly ještě malé holky. Chodily jsme spolu do Základní umělecké školy v našem městě a staly se z nás dobré kamarádky. Bára byla jen o měsíc starší než já, a velmi rozumná. Tak se také stalo, že jsme společně nastoupily na stejnou střední školu a dostaly jsme se do stejné třídy.

Čtyři roky jsem s Bárou seděla v jedné lavici a naše přátelství, které už v dětství mělo velmi pevný základ, ještě více zesílilo. Svěřovaly jsme se jedna druhé s prvními láskami, s veselými i smutnými okamžiky ve svém životě. Po škole se nám podařilo nastoupit do stejného podniku a dostaly jsme se do stejné kanceláře.

Ve dvaceti letech jsem se osudově zamilovala. Bára neměla o ctitele nouzi, ale neměla na vztahy moc štěstí. Žádná z jejích lásek nevydržela déle, než pár týdnů, případně měsíc, nebo dva.

Já se ve dvaceti třech letech vdávala a čekali jsme miminko. Samozřejmě, že Bára nesměla na naší svatbě chybět. Krátce po mé svatbě se Bára zamilovala do našeho klienta z druhé části republiky. Byl u nás na Moravě vyřizovat něco v naší kanceláři. Problém byl, že zatímco my žily a pracovaly na severní Moravě, Bářin Tibor žil až v Plzni.

„Ty máš ale smůlu. Sotva se zamiluješ, je to nereálné.“ Domlouvala jsem své kamarádce.

„Proč by to bylo nereálné?“ divila se Bára.

Já jejího Tibora nikdy neviděla, a tak mě později čekal další šok. Tibor byl padesátiletý muž v invalidním důchodu.

„Ty ses zbláznila? Ty, třiadvacetiletá krásná ženská, zdravá, mladá, bez závazků, a najdeš si starého a nemocného chlapa?“ Divila jsem se své kamarádce a Tibora jí vehementně vymlouvala.

„Vždyť budeš chtít mít děti. A on?“

„On už děti má,“ přiznala. Tiborovi synové měli 25 a 28 let.

„No vidíš, oba by byli tak pro tebe. Vždyť ten chlap má starší děti, než jsi ty sama!“

Tibor trpěl roztroušenou sklerózou. Nemoc u něj byla zjištěna poměrně brzy, a tak nebyl na invalidním vozíku, nepoužíval hůl. Přesto měl ale drobné problémy s chůzí a jak známo, nemoc, ač pod kontrolou, se bude postupně zhoršovat. Bára ho ale milovala, a jak se zdálo, Tibor nesmírně miloval Báru.

Navštěvovali se měsíc, když se Bára rozhodla. Ta mladá krásná holka, kypící zdravím, nechtěla o svou lásku přijít. Lidé v jejím okolí si mysleli, že to s Tiborem táhne jen proto, že to byl majitel velké firmy. Měl velký dům, luxusní chatu a v garáži několik automobilů. Byl až nechutně bohatý. Přesto právě já věděla, že Bára není zlatokopka. Její čistou lásku by jí mohl kdokoli závidět. A Tibor miloval Barču.

Po pouhém měsíci jejich známosti přišla Tiborova nabídka.

„Prodám dům a přijdu za tebou na Moravu. Koupíme si dům na Moravě. Chci tě až do konce života. Budu tě rozmazlovat, hýčkat si tě. Ukazoval jsem tvou fotku kamarádům. Záviděli mi.“ To vše napsal Báře. Jenže Bára nechtěla žít v kraji, kde je vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy a lidi s nejtvrdší povahou široko daleko. A tak se ve svých dvaceti čtyřech letech stěhovala za svou láskou, jedna padesátiletým Tiborem, do Čech.

Bylo mi zoufale. Bála jsem se o svou kamarádku. Odcházela po kratičké známosti ke staršímu muži, který by mohl být jejím otcem.

„A co ti řekla máma?“ ptala jsem se těsně před jejím odchodem. Bára měla jen maminku. Její tatínek zemřel, když bylo Báře pět let.

„Máma mi to schválila. Řekla mi, že je to můj život. Jsem plnoletá a vím, co dělám. Máma mě zná.“

Dlouho mi vyprávěla, jak jí Tibor vše nachystal.

„Čekají tam prý na mě i papuče. Chundelaté, jak mám ráda. Mám si vzít s sebou jen občanku,“ řekla dojatě. „Ale já nechci Tibora pro jeho peníze. Zakázala jsem mu, aby mě rozmazloval. Řekla jsem mu, že až se mi bude něco líbit, sama si na to vydělám. A on mi už v Plzni sehnal práci. Nastoupím za měsíc.“ Usmívala se a neměla sebemenší pochyby. Věděla, že láska na dálku by dlouho nepřežila. Rozhodla se spojit s Tiborem svůj život navždy. Tedy až do doby, kdy je postupující nemoc a její následky navždy rozdělí.

Obdivovala jsem svou kamarádku. Nikdy jsem u mužů nehleděla na peníze, a přesto jsem vždy hledala muže ve své blízkosti. Nedokázala jsem si představit, že bych se stěhovala do jiného kraje, natož na druhý konec naší země. A Bára si zabalila svůj batůžek a jela za láskou.

Tibor na ni čekal v Praze a odvezl ji do svého života.

S Bárou jsme si ze začátku psaly dopisy. Psala mi, jak její Tibor vše připravil. Řekl jí, že si smí a musí celou jeho domácnost uzpůsobit sama sobě. Mohla si říct, co z ložnice zmizí, co tam přibude, a co zůstane. Stejně tak směla uzpůsobit všechny jeho pokoje ve velkém domě.

Chtěla obraz nad postel? Měla ho. Šatnu? V mžiku ji měla. Ale ze všeho nejvíc toužila po blízkosti své lásky. Chodili spolu na dlouhé procházky a Bára začala pracovat v novém městě. Naše korespondence řídla, ale já měla informace, že je šťastná. Rozhodla se nemít dítě. Měla svou lásku, a to jí stačilo. Místo toho dostala od Tibora vytouženého pejska, a když si udělala řidičák, auto. Ve společné ložnici jí Tibor přichystal taburetku na krášlení.

Já si žila svůj život, narodily se mi dvě děti a manželství začalo mít problémy. Už jsme si nerozuměli tak, jako dřív. Po deseti letech jsme se s manželem rozvedli a já zůstala s dětmi sama. Práce a každodenní starosti mě ale uspokojovaly natolik, že jsem nezažila nudu. Byla jsem plně vytížená, ač už nějakou dobu bez lásky. Nedávno jsem oslavila 45. narozeniny. Slavila jsem je především s dětmi, které už dospěly a mají své vlastní rodiny. Z domovní schránky jsem vylovila mimo letáků také obálku. Písmo na obálce mi bylo povědomé. Bylo to přání od Báry. Přála mi k narozeninám, a já jí k jejím 45. narozeninám, které oslavila před měsícem, ani nepopřála. Ihned jsem to chtěla napravit a běžela jsem do obchodu, abych koupila přání pro kamarádku. Míjela jsem přitom domeček, kde bydlela Bářina maminka. Ze zvyku jsem se podívala na zahradu, a koho tam nevidím. Má kamarádka seděla na lavičce, zády ke mně, a povídala si se svou maminkou.

„Baruš, co tu děláš? Přijela jsi navštívit maminku?“ Křičela jsem přes plot. Byla jsem šťastná, že kamarádku vidím. Otočila se a já byla překvapená. Bára byla zasmušilá a pobledlá.

„Copak se ti stalo?“ Měla jsem divný pocit, že její vztah nedopadl dobře.

Ten den jsem přání nekoupila. Strávila jsem s Bárou celý zbytek dne a povídaly jsme si až do pozdní noci. Vztah s Tiborem neztroskotal, ne tak úplně. Po více než dvaceti letech společného života Tibor zemřel. Muselo to být pro Báru, ženu v nejlepších letech, těžké. Jak mi řekla, poslední roky byly pro jejího Tibora trápením. „Ale prvních osmnáct let byl fit. Dokázal to, co zdravý muž. Až pak nemoc udeřila agresivně a on měl bolesti. Ataky se mu vracely, trápily ho. Říkal ale, že je šťastný. Prý by beze mne takto dlouho nežil.“

„A kdybys mohla vrátit čas a měla dnešní zkušenosti, udělala bys to, co před dvaceti lety? Odešla bys do Plzně za Tiborem?“ Ptala jsem se a byla zvědavá, co kamarádka odpoví. Ošidila se přece o možnost mít děti.

„Udělala!“ řekla jasně a rezolutně. „Bylo to mých nejkrásnějších dvacet let života. Tibor byl muž mého srdce a já se pro něj narodila. Zažila jsem dvacet nádherných let, kdy mě uznával, dopřával mi možnost být sama sebou, a přesto mě rozmazloval, hýčkal a chránil. Cestovali jsme spolu. Bez něj bych nepoznala tolik krásných míst. Měl čisté srdce a já si nadosmrti budu vážit toho, že jsem mohla strávit dvacet let svého života obklopená jeho láskou. A neváhala bych ani, kdyby to období netrvalo dvacet, ale jen třeba pět let.“ Bára celá zářila, když mluvila o Tiborovi. Zůstal jí po něm krásný velký dům v Plzni. Byla zajištěná až do konce života. Přesto se rozhodla dům nechat jeho dětem a vrátit se domů za maminkou. Bára byla nabita tou láskou, kterou zažila, byla šťastná i ve svém neštěstí, že Tibora nakonec ztratila.

Nikdy jsem nebyla tak silná, jako Bára. Ani já nikdy nehleděla na majetek, ale věkový rozdíl jsem tak trochu brala v úvahu. Nedokázala bych si představit, že bych kvůli nemocnému o více než dvacet let staršímu muži opustila rodný kraj, mámu, a šla lásce v ústrety.

Bára to ale dokázala. A byla mnohem šťastnější, než já a další zástupy žen, které hledají muže ve svém věku, ve svém okolí, kypícího zdravím.

Tím, že se opět vrátila na Moravu, jsme opět v každodenním kontaktu. A já se pravidelně přesvědčuji z množství fotografií a z kamarádčina vyprávění o tom, že její láska měla smysl a byla skutečně naplněná. Bára je moc moudrá žena, kamarádka a člověk s dobrým srdcem. A takový byl i její Tibor.