Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti Čas malinČas malin Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 20.08. 2017
Dnes má svátek Bernard
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Můj nečekaný společník - strach

2. 12. 2010 | Vaše příběhy

Věřím tomu, že není na světě člověka, který by se něčeho nebál.
Strach má velké oči, říká se. Mnohdy se pak tomu, čeho jsme se bezdůvodně báli, i zasmějeme. Nakonec zjistíme, že náš strach byl zbytečný a zveličený. Jsou lidé, kteří se bojí samoty, různých nebezpečí a situací, jež život přináší.

Takový strach je lehce vysvětlitelný, ale co si počít, zjistíme-li, že trpíme fobií? Fobií, která nám prostě nedovolí jít dál...sice si nesmyslný strach dokážeme zdůvodnit, ale nedovedeme ho vlastní vůlí přemoci, i když víme, že nám nebezpečí nehrozí...

Existují jich desítky, možná stovky... Fobie - obrovský strach a úzkost z nejrůznějších věcí, zvířat i lidí...kdo by je neznal, nebo o nich alespoň neslyšel?
Odjakživa mám hrůzu z výšek, nemůžu se ani podívat z okna druhého patra v paneláku na zem, aniž bych se neotřásla. A před lety jsem zjistila zcela nečekaně, že v mém životě má místo další fobie, se kterou budu muset bojovat...

To bylo tak: Jeli jsme tehdy s manželem na svatební cestu do zahraničí. Přestupní stanicí byla Praha. S těžkými zavazadly a z časových důvodů nepřicházelo v úvahu se dopravit na nádraží Praha-Holešovice jinak, než metrem. Bylo to uprostřed léta, měla jsem báječnou náladu a těšila jsem se k moři jak malá. To jsem ale netušila, jak těžký a stresující zážitek mě v metru čeká.

Nejen nával lidí, ale i to, jak mě manžel pobízel ke spěchu, mě hrozně znervózňovalo. Možná, že už v tu chvíli jsem podvědomě tušila... Prošli jsme halou a došli k eskalátorům. Ve chvíli, kdy jsem uviděla ty pohyblivé schody a tu hloubku  dolů, do jaké zajížděly spolu s nekonečným davem lidí - jsem byla na omdlení. Zaplavila mě obrovská vlna paniky, ruce se mi zpotily a začala jsem se třást. Manžel, který nic netušil, vstoupil na schody a já jen vytřeštěně zírala, jak se mi rychle vzdaluje... Někdo do mě strčil, zazněly i poznámky o "vesnických buranech a slepicích", ale mně bylo všechno jedno.

I to, že nám asi ujede vlak, který nás má odvézt na vysněnou svatební cestu... Manžel, když zjistil, že nejsem s ním, samozřejmě mě začal hledat a naštěstí se vrátil tam, kde mě fobie přikovala stát na místě. Stála jsem u těch schodů, neschopna pohybu. Na manželovy otázky, co se proboha stalo, jestli mi není zle, že jsem tak bledá a podobné dotazy jsem vůbec neodpovídala. Sama jsem nebyla schopna pochopit, co se to se mnou děje. Věděla jsem, že není žádný důvod se něčeho bát - eskalátor stále stejným a vyrovnaným tempem sbíral ostatní lidi a dole je zase v pohodě "vyplivl". Důkazem byli i ti, jež přijížděli z opačného směru.  Všichni byli zdraví a živí, a jízda nikomu z nich nezkřivila ani vlas na hlavě...jenže když jsem si představila, jak se držím madla, které nepřátelsky brní a pak ztrácím rovnováhu a padám dopředu a porážím všechny ty lidi před sebou, ne, nemůžu...

"Bojím se. Nemůžu... nemůžu prostě na ty schody! " vypravila jsem ze sebe nakonec, a manžel konečně pochopil, že máme problém. Bušilo mi srdce, dělaly se mi mžitky před očima, ruce i nohy se mi třásly, nemohla jsem s tím prostě vůbec nic udělat. Museli jsem z metra ven. Nakonec můj problém vyřešil taxík, takže všechno dobře dopadlo. Až na to, že jsem zjistila, že nemůžu prostě cestovat metrem.

Tenhle problém mě donutil si něco o fobiích přečíst, rozhodně jsem věřila tomu, co lékaři duší říkají. Nevysvětlitelný strach a fobie můžou mít základ už v dětství, kdy si na traumatizující zážitek nebo situaci, jež fobii vyvolala, ani nemusíme v dospělosti pamatovat. Tedy přesněji - náš mozek si tu situaci samozřejmě pamatuje, ale vytlačil ji do podvědomí, a tak, pokud se s podobnou situací nesetkáme znovu, ani se třeba nedozvíme, že fobií trpíme. Snažila jsem se vyléčit si ji sama podle rad psychologů, ale šlo to velmi ztěžka a pomalu. A až po dlouhé době jsem se pak náhodou dozvěděla, že jako malé dítě jsem skutečně byla v metru a byla svědkem jednoho traumatizujícího zážitku...

Několikrát jsem od té doby byla záměrně znovu v pražském metru a zažívala stejný strach a pocity jako tehdy poprvé s manželem. Naštěstí existují i jiné formy dopravy, tramvaje, autobusy, taxíky...Krůček po krůčku jsem postupovala dál a dál, až jednou jsem to konečně dokázala! Bylo to ale příšerné, bylo to asi podobné, jako když člověku, který má panický strach z pavouků, dáte za tričko nebo do ruky obrovského pavouka. Pochopí mě asi jen ten, kdo sám něco podobného zažil.

A víte, co je na tom nejlepší? Že u nás žádné metro není a určitě hned tak nebude! Jaké bylo ale moje zděšení při návštěvě nádraží v Ústí na Labem zcela nedávno... Ty příšerné jezdící schody jsou už i tam! Obejít nijak nešly, na perón jsem prostě vyjet musela. Naštěstí byly krátké a jely směrem nahoru. Uffff, dokázala jsem to, radovala jsem se na nástupišti. A kdo ví, v současné době jsem nucena jezdit často do Prahy. Možná, když budete v metru dávat pozor, tak mě i poznáte...nebo ne?
Udělám všechno pro to, abyste mě nepoznali. Možná budu jako stovky a tisíce jiných cestujících v davu a rozhodně vás určitě nenapadne, že se bojím...


Kacice

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
se dá léčit Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Já ty eskalátory do metra také přímo nesnáším, nejsem zvyklá na tu rychlost, v našem městě metro není, i když jezdící schody ano.
Na schodech do metra jsem si zničila téměř nové boty, jelikož v té rychlosti jsem na ně špatně šlápla a utrhly mi celý podpatek, přičemž jsem si málem div nerozbila čumák. Takže se nedivím Tvé fobii, ještě mých pár výletů do Prahy a budu na tom stejně
Obrázek uživatelky
profil
Moc všem děkuji, snad se mi to jednou podaří, zbavit se toho strachu napořád. Díky všem za milé komentáře!
Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Kaci, krásně jsi to napsala a moc Ti přeju, aby si se toho strachu dokázala postupně zbavit.Smajlík

Je pravda, že mnoho našich strachů nebo už přímo fobií může mít původ kdesi v raném dětství, ale jsou i věci, které nemají žádné racionální vysvětlení a nikdy se nám nic podobného nestalo - a přesto ten strach je. Mně osobně mnohé z toho vysvětluje to, že naše fobie mohou mít svůj původ mnohem dál, než jenom v našem současném životě... Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
krásně jsi to napsala a hlavně máš můj obdiv, že jsi to nakonec dokázala! Jsi šikulka a v metru tě jistě nikdo nepozná a co ty víš, třeba je takových mnohem víc co se bojíSmajlík Já nikdy strach z výšek neměla, až poslední dobou, čím jsem starší zjišťuji, že se také bojím a ve vyšších patrech se dolů raději ani nepodívám a na balkonech stojím kus od zábradlí, ještě že nebydlím v paneláku ale nízkým domku, to bych nevyšla ani na balkon, v práci dělám ve 3 patře a když jdu na balkon tak stojím kus od zábradlí a koukám do zahrady, ale dolů se vyklonit? nikdy, to bych strachy umřela, přitom ještě před pár roky jsem lezla po střechách a všude možně ve výškách a nebála jsem se, až čím jsem starší, tím mám větší a větší strach,....... to tedy nechci vidět až budu stará, to se snad už budu bát všeho? doufám že snad néSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles