Loni v červnu jsem zjistila, že jsem těhotná. Těhotenství jsme plánovali a hned to vyšlo. Mé těhotenství proběhlo bez větších komplikací. Do 6. měsíce jsem pracovala jako oční lékařka  v nemocnici. Ke konci těhotenství – když jsem docházela již do nemocnice - kolem 35. týdne měli ale v poradně podezření na růstovou retardaci plodu, tedy tzv. IUGR.

Vzpomínám si, že mne tím zaskočili, protože celé těhotenství probíhalo dobře a až ke konci mne začali strašit. Kontroly byly i 2x týdně, jednou - že miminko bude menší, ale symetrické, a tedy že je vše v pořádku. Podruhé, že bříško plodu je vzhledem k hlavičce menší a tedy, že bych měla ve 38. týdnu nastoupit na indukovaný porod (tj. k vyvolání porodu). Termín jsem měla až 26.2.2011. Pan doktor mi vysvětlil, že není dobré přenášet při podezření na tuto růstovou poruchu a je lepší porod vyvolat.

Měla jsem nastoupit do nemocnice v neděli 20.2.2011, ještě v pátek 18.2. jsem měla kontrolní vyšetření a monitor. Ten týden mi již od středy vycházela hlenová zátka, a tak jsem si říkala, že se to vše na porod hezky připravuje. Ve čtvrtek večer před kontrolou jsem měla asi 3 kontrakce po 5 minutách, nemohla jsem nic během nich dělat a byly dost nepříjemné. Ale poté již byl klid a noc proběhla bez problémů, ráno mi bylo „těžko“ , ale jinak nic vyjímečného.                                                                                                                                                      

Proto jsem šla do poradny pěšky - měla jsem to asi 10-15 minut chůze. Po monitoru jsem měla kontrolu u paní doktorky, která řekla, že jsem otevřená tak na prst a že v neděli mám přijít na plánovaný příjem, v případě kontrakcí mám samozřejmě přijít dříve. A že budu trošku špinit po vyšetření. Šla jsem se obléci do kabinky a začaly mi opět ty nepříjemné bolesti jako ten večer předtím, musela jsem vydržet na bobku, než to přešlo. V hlavě se mi  honilo hodně věcí, ale říkala jsem si - to nemůže být už ono, to přestane, to by paní doktorka poznala…atd. Domů jsem došla již v bolestech, kontrakce jsem měla hned od začátku po 5 minutách. Doma jsem se v bolestech svíjela na záchodě – měla jsem nucení na stolici. To už jsem věděla, že to poslíčky nebudou. Také jsem slabě krvácela. Mezi kontrakcemi jsem se snažila zavolat manžela, ale jako na potvoru byl nedostupný - a hle, jeho mobil ležel v pokoji na stole. V rychlosti jsem na nástěnce strhla nějaká čísla do práce manžela a jen se modlila, zda je tam alespoň jedno číslo do jejich nového působiště - v té době se firma stěhovala mimo Prahu. Kontrakce jsem měla asi hodinku a dle instrukcí z porodnice jsem měla čekat ještě hodinku a pak zkusit teplou koupel, zda bolesti nepřejdou.

Ale to jsem věděla, že nezvládnu, a svíjející jsem volala 155 - že mám kontrakce po 5 minutách. Paní na telefonu byla velmi nepříjemná, ptala se, zda odtekla plodová voda – já že ne a dále se ptala, kdy mám kontrolu atd. Když jsem jí sdělila, že jsem ji měla před hodinou, tak z jejího hlasu bylo znát, že si myslí - hysterka. Nakonec se zeptala na adresu a poslala mi sanitku. Když zpětně na to vzpomínám, lituji, že jsem se neohlásila jako lékařka - málokdy to dělám, ale opravdu jsem se bála, že mne paní nechá na holičkách. Paradox, že? Lékařce bude odmítnuta pomoc…Naštěstí sanitka přijela do 10 minut, já popadla připravenou tašku a jelo se. V poradně na mne také koukali nevěřícně, stejná paní doktorka mne prohlédla a sdělila mi, že jsem otevřená na 3 prsty a že jdu rovnou na sál. Bylo asi 11 hodin dopoledne.                                                                                                                                                                    

Na sále byli všichni moc milí, porodní asistentka mi natočila monitor – cca 20 minut, poté mi dali klyzma a šla jsem do sprchy. Po sprše mne porodní asistentka odvedla do boxu - bylo to velmi příjemné prostředí. Opět monitor, kouknul na mne pan doktor. Epidurál jsem nechtěla, chtěla jsem vědět, jaká ta bolest je. A zda to vydržím…kontrakce byly stále kolem 3-5 minut, po 13. hodině mi bylo nabídnuto prasknutí plodových obalů.

Souhlasila jsem. Plodová voda byla čirá. Manželovi jsem se dovolala, mezi kontrakcemi jsem mu jen sdělila, že budu rodit. Ani jsem ho u porodu nechtěla a vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, kdy to přijde, jsem slíbila, že se ozvu.
Poté jsem asi i přes kontrakce „klimbla“. Ale pak mne probudila velmi nepříjemná tupá bolest v podbřišku - koukám, nikdo nikde. Musela jsem zatlačit - bylo to nepříjemné a cítila jsem, jak se mimčo sesunulo níže. Lekla jsem se. A začala jsem volat - Haló! Pomoc! Za chvilku přiběhla asistentka i lékařka, koukla na mne, ale že ještě chvilku, ať se vrátím na bok a daly mi infúzi oxytocinu. Bolesti byly čím dál větší. Nutilo mne to tlačit, ale už mi to povolily. Pak do 5 minut přišel pan doktor a 2x jsem zatlačila a už jsem viděla našeho Vojtíška - byl pátek 18.2.2011 - 14.23 hod. Ale nekřičel, jen se mrskal a byl namodralý. „ On nebrečí,“ řekla jsem a měla strach, ale pan doktor mi řekl, ať mu dám čas.

Vojtíška si hned odnesli. Porod placenty následoval asi do 5 minut - a bylo to rychlé, víc si o tom nepamatuji. Poté mne pan doktor šil (měla jsem nástřih hráze), musím říct, že to bolelo dost, ale já myslela na Vojtíška - zda je v pořádku. Do 15 minut mi Vojtínka přinesli a dětský lékař mi sdělil, že ho musel prodýchnout, ale že je již vše v pořádku a žádná rizika nehrozí. Vážil 2620 g a měl 49 cm.Teprve při propuštění jsem zjistila, že malý měl pupečník 2x těsně omotaný kolem krku.
Byl nádherný. Pít vůbec nechtěl, ale mně to nevadilo - já jsem ho pevně držela, hladila ho a byla šťastná. Bohužel mám jen 2 fotečky z mobilu – ne moc kvalitní, ale já ho budu mít v paměti na celý život. Šťastně jsem volala manželovi, že už je táta. Poté celé naší rodině – mamce (které jsem volala ráno po kontrole, protože byla zvědavá, zda je vše O.K., a já ji nechtěla děsit - takže jsem ji odbyla, že je vše O.K. – a tak byla úplně dojatá, že už je babička. Manžel Vojtíška viděl až 2. den večer, protože byl maličký a nedokázal udržet tělesnou teplotu, a proto měl výhřevné lůžko. Postupně jsme se rozkojili a malý krásně začal už v nemocnici přibírat, také aby ne - já kojila téměř pořád.  Proto jsem také kromě manžela nechtěla návštěvy. Bylo to náročné, ale stálo to za to.                                                                                                                                                   

Chci jen poradit maminkám, které váhají, zda rodit doma či v nemocnici – já bych po svých zkušenostech nikdy neváhala. Nechci ani pomyslet, jak mohl Vojtíšek dopadnout, kdybych rodila doma a neměl správnou péči pediatra.
Děkuji všem, kteří nás chtěli navštívit, a děkuji všem za podporu. Také děkuji celému personálu ve FTN v Praze.

Chytra - čtenářka
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout