Můj slavný den

Nemohu dospat, jsem nějak roztěkaná a pořád se mi zdá, že když se ráno probudím, bude vše docela jinak. Včera jsem ze skříně vytáhla nové šaty, které mi manžel daroval na tuto slavnostní příležitost.

Připadá mi to jako včera, když přišlo vyrozumění z Ostravské univerzity, že jsme byly spolu s dcerou přijaty ke studiu. Od mé maturity uběhlo téměř 40 let, nejvíce mě děsily testy a ústní zkoušky. O mém úhlavním nepříteli jménem počítač ani nemluvě. Podařilo se mi zvítězit nad leností a pohodlností, rozbouřit poklidné vody mého osobního i rodinného života.

Index mi kontrolovali dospělí synové a také oni spolu s manželem nám dodávali optimismus a chuť bojovat dál. Nebyla to procházka růžovým sadem, někdy jsem to chtěla vzdát, ale jelikož jsem akční a občas udělám nepředvídatelné věci, zakousla jsem se do problému a vše se nakonec vyřešilo.

Spolu s dcerou jsme sedávaly na přednáškách s termoskou kafe před sebou a zvědavostí, co nám nového přednáška přinese. Vyučující byli perfektní, otevřeli nám zcela neznámé obzory, provokovali k debatám a výměně názorů.

Ve 3. ročníku dcera otěhotněla a koncem roku 2012 porodila dceru, naši první vnučku. Situace se zkomplikovala ještě její nemocí a pobytem v nemocnici. Stalo se tak v období obhajob bakalářských prací. Já po své obhajobě spěchala do nemocnice za nemocnou holčičkou, abych vystřídala dceru a mohla i ona jít obhajovat. Na státnice jsme se připravovaly společně, zkoušely jedna druhou, dodávaly si sílu a střídaly se u malé vnučky.

Nakonec se mi podařilo absolvovat státnice i obhajobu za 1 a dceři chyběla jedna zkouška - tu si opravovala koncem léta. Dnes už víme, že se jí to podařilo za 1.

Vstávám první a v koupelně kouknu do zrcadla. Vyplašeně odskočím. Vlasy mi na jedné straně neposedně trčí a pod očima mám kruhy. Pár tahů hřebenem, studená sprcha a hned je to lepší. Z jednoho mám radost, takovou jiskru v očích jsem měla jen několikrát v životě: Když jsem se vdávala, porodila 3 robátka a dozvěděla se, že manžel překonal zdravotní komplikace.

Protože je nás více, kteří jedeme na tu mou promoční slávu, odjíždím první. Čeká mě také příprava na ceremoniál. Ještě kabelka v ladící barvě, balíček kapesníčků /na případný vodopád slz/ a jedeme.

Vcházím do sálu, kde se konají poslední přípravy. Jsem první, posadím se do prostřední řady a čekám, než dorazí ostatní spolužáci. Jeden z pořadatelů se mě snaží odporoučet až na poledne, to je vyhrazeno pro rodinné příslušníky, ale já se nedám: Pane, já jsem tady správně, i já dnes budu mít promoci. Za chvíli přichází ostatní spolužáci. Po pár minutovém nácviku slavnostní promoce začíná. Cítím se trochu jako nevěsta, která čeká s rozechvěním na svatební obřad… Mám strach, že se sesypu po schodech, že si nezapamatuji všechny pokyny. Přemýšlím, zda jsem to nepřehnala s podpatky. Konečně hlásí mé jméno, jdu první hned po „deňácích“ a hlavu nesu hrdě vzpřímenou. Ale zase ne moc, to abych viděla pod nohy. Od pana děkana přebírám červený diplom a gratulaci. Slzy –  se mi tlačí do očí a rychle spěchám na své místo. Diplom si vinu k hrudi a už mohu směle potvrdit: Ano, stálo to za to, ty nervy, probdělé noci /občas/, radostná setkání, spolupráce se spolužáky, nezapomenutelní přednášející i vyučující. Pomalu se toto dobrodružné a trochu i pohádkové období chýlí ke konci. Přijímám gratulace a nádherné květiny. Ještě nikdy jsem jich tolik nedostala. A pak už jen slavíme a slavíme… Dalšího slavení jsem se dočkala už v říjnu, kdy jsem slavila své 58. narozeniny…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10