Obdivuji svého otce celý život. Narodil se ve válce, v roce 1940. Žil s rodiči a bratrem na vesnici a od útlého věku se staral o zvířata, pracoval na poli a vůbec neměl jednoduchý život.

Když pak potkal mou mamku a vzali se, chtěli mít byt, auto, peníze a nás, děti. A tak šel taťka na šachtu. Dřel na šachtě přes dvacet let. Celý život byl dárcem krve. Jeho krev zachránila mnoho životů a já se jako malá chlubila odznáčkem s kapkou krve, kterou nám táta přinesl z odběru.

Dnes je v důchodu, má zaprášené plíce, hůř slyší, to ten hluk na dole, má vazoneurózu (opět nemoc z povolání) a už obě kolena železná (následek artrózy, kdy mu byly klouby vyměněny). A přesto… Sebere kolo a vyjíždí do okolních měst vzdálených 20 kilometrů i více. Proč? Jen tak, aby se nenudil. Nemá žádné výmluvy, ráno vstane, mrkne z okna, že neprší, sedne a jede. Naši se rozvedli, když jsem skládala zkoušku dospělosti, maturitu. Taťku to dost zlomilo, přesto se upnul na pohyb. A je to moc dobře. Roky měl zahrádku, o kterou se staral. Když ji před dvěma lety prodal, protože se už o ni nedokázal starat kvůli endoprotéze kolenních kloubů, kterou právě podstupoval, zdálo se, že se taťka utrápí. Sedával v kuchyni u okna a věděl, kdy kdo projde kolem domu, kdo bude venčit jakého psa a co se bude dít na scéně před domem.

A letos mě můj táta opět překvapil. Koupil si jízdenku na vlak pro seniory nad sedmdesát let, a to rovnou na tři roky. S ní může jezdit po celé republice všemi osobními vlaky bez omezení.

Od této chvíle taťku nezastihnu doma. Ráno se mrkne z okna, vezme batůžek, a jede. Kam? Nastoupí na vlak a jede do světa. Kde se mu líbí, vystoupí. Projde si město, náměstí, prohlédne památky. Pravidelně si jezdí také do Teplic nad Bečvou pro „zdravou vodu“, jak říká místní minerální vodě. Načepuje si do několika plastových lahví vodu, vloží do batohu a se zátěží několika kil se vrací domů. Vaří si z vody kávu a přiváží ji i mně. Káva z této vody je znamenitá. Pěkně pění, je jemnější, a taťka má pocit, že dělá něco pro zdraví své i nás ostatních. Minulý týden měl taťka 74. narozeniny, ale mládne před očima. Našel smysl života. Minule, když jsem ho náhodou zastihla doma, asi proto, že pršelo, mi vyprávěl, jak se vypravil až do Hodonína. Často překvapí i mou sestru, která se odstěhovala mimo naše město, do vesničky u Kopřivnice. Přijede, popovídá si se sestrou, s jejími dětmi, a už zase pokračuje dál. Na svých cestách se setkává s lidmi, popovídá si, pozná historii i současnost měst.

A já si myslím, že našel lék na stáří. S každým jeho kilometrem mládne. Zjišťuji, že mít své zájmy není důležité jen pro mladé a zdravé lidi, ale obohacuje také seniory.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10