Musíme si pomáhat

Můj syn Lukáš vyrůstal od svého narození se psem. Naším prvním pejskem byl Dasty, hodný a poslušný kříženec, kterého jsem si pořídila jako štěně. Bohužel, o Dastyho jsme přišli vinou nezodpovědného řidiče. Tenkrát jsem šla se synem z nemocnice a na přechodu pro chodce jsme měli zelenou. Dasty nás doprovázel. Vstoupili jsme do cesty, a najednou se přiřítilo auto s nezodpovědným řidičem, který jel na červenou. Řidič se řítil přímo na nás.

Syna jsem v poslední chvíli strhla k sobě. Udělala jsem to tak i s vodítkem, na kterém byl připnut Dasty. Syn vyvázl ze střetu s odřenými špičkami bot a šokem. Já byla v šoku, auto mi přejelo nohu a natřikrát zlomilo nárt pravé nohy. Nejhůře dopadl náš milovaný pes. Měl přerušenou míchu. Veterinář mi později sdělil, že jediné řešení, jak pes možná přežije, je odvézt ho do Brna. Dastíček by ale zůstal ochrnutý, s vozíčkem na zadní nohy a nejspíš by cestu ani nepřežil, protože má určitě také vnitřní krvácení. Dasty měl tehdy dvanáct a půl roku. Na radu veterináře jsme se rozhodli milovaného psa dál netrápit. Nezasloužil si to.

V našem domě žil starší pán, který choval velkou kolii Mikinu. Byli jsme přátelé. Dasty dokud žil, dováděl s fenou a Mikina měla Dastyho ráda. I můj syn Lukáš měl rád Mikinu. Když se soused dozvěděl, co se nám přihodilo, rozhodl se smutek dítěte rozptýlit tím, že bral mého syna ven a venčil s ním svou kolii. Mně to také pomohlo, protože jsem měla sádru na noze. Přestože nám Dasty hodně chyběl, syn se alespoň se sousedem trochu rozptýlil. Házel kolii klacek a procházel se, protože já s ním chodit ven nemohla a syn byl ještě malý na to, aby ven chodil sám.

Brzy jsme pořídili nového pejska, Bena. Ten má dnes už pomalu patnáct let a dělá mi stejnou radost, jako mi dělával Dasty. Krátce na to měl soused náhlou mozkovou příhodu. Po ní měl problémy s řečí a napadal na jednu nohu, zůstal chodit o holi. Tehdy přišel Lukáš s tím, že musí panu sousedovi pomoci. A zase doprovázel Lukáš souseda, Mikinu a doprovod jim dělal už i náš Ben. Nyní Lukáš dával pozor na pana souseda, aby se mu něco nestalo. Soused špatně koordinoval své pohyby. Syn tak, pokud jelo kolem nich např. kolo, stáhl pána na stranu, nebo chytil Mikinu, aby pod kolo neskočila. Chodili spolu i nakupovat. Syn uložil pánovi věci do tašky a společně, každý za jedno ucho, donesli nákup k pánovi domů. Mnohokrát mi pán děkoval za pomoc mého syna.

„On vám to vrací. Když já měla na noze sádru a událost s Dastym byla ještě tak čerstvá, byl jste to vy, kdo bral Lukáše ven a postaral se o jeho rozptýlení,“ řekla jsem, ale byla jsem na syna hrdá.

Ben rostl a dělal nám radost. Syn ale na souseda nezapomínal. Když povyrostl, chodil panu sousedovi nakupovat i sám, aby mohl odpočívat. A sám bral i Mikinu ven. V tu dobu měl soused druhou mrtvici.

O Mikinu se měly starat po dobu jeho hospitalizace jeho děti. Ty ovšem braly psa ven jen zřídkakdy. Soused byl v kritickém stavu a my dostali zprávu z nemocnice, že si pan soused přeje mého syna vidět. Neměla jsem ze zprávy radost. Nevěděla jsem, jaký vliv to bude mít na malého kluka, když uvidí známého pána upoutaného na lůžku, napojeného na spoustu přístrojů a hadiček na intenzivní péči. Nechtěla jsem ale pána zklamat. Vypravila jsem se proto se synem do nemocnice. Pana souseda jsme ani neviděli, v tak špatném stavu byl. Zdravotnický personál nám ale předal obálku. Lépe řečeno, synovi předali obálku. Nevěděla jsem, co v obálce najdu. Byl v ní dopis. Ne, nebyl to dopis na rozloučenou. Byl to krátký vzkaz, že kdyby syn chtěl vidět a projít se s Mikinou, smí kdykoli přijít a vzít si ji na dobu, jak dlouho bude chtít. Z obálky vypadl i klíč od pánova bytu. Ze začátku jsem měla strach pouštět Lukáše za Mikinou. Připadalo mi nezodpovědné, aby můj syn chodil do cizího bytu. Co kdyby se pánovi z bytu něco ztratilo? Vina by pak mohla padnout na mého syna.

Zajištění nebohého psa bylo ale přednější. A tak syn den co den chodil po škole, do které už tehdy chodil, byl v první třídě, pro Mikinu. Brával ji ven někdy i s naším Benem a někdy jsem šla já s Benem a Lukáš s Mikinou. Hrával si se psem, venčil ho a trpělivě čekali, až se soused vrátí domů. Občas syn vstal moc brzy, rychle se nasnídal a utíkal pro psa ještě před školou. A večer zpravidla přišly pro Mikinu sousedovy děti.

Soused byl v nemocnici hodně dlouho, protože se jeho zdravotní stav nelepšil. Když ho konečně pustili do domácí péče, byl z něho ležák na plenách. Velmi špatně mluvil, nebylo mu prakticky rozumět, byl upoutaný na lůžko a trápil se. Trápil se především kvůli svému psovi. Tehdy se k sousedovi musela přistěhovat jeho sestra, která se o něj starala. O Mikinu se ale dál staral především Lukáš. Paní měla dost práce se svým bratrem a psa brávala ven pouze, pokud nebylo jiné řešení. Tak, jako jiní kluci chodili na hřiště zakopat si s míčem, chodil Lukáš pro Mikinu. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě, když svítilo slunce, padal sníh nebo třeba pršelo. Neobtěžovalo ho to. Říkal ono: „Musíme si pomáhat“. Jednou jsem měla zvláštní telefonát. Muži na druhém konci nebylo téměř rozumět. Až po chvíli jsem pochopila, že je to právě majitel Mikiny. Asi vycítil, že se jeho poslední chvíle blíží, a zavolal mi. Telefonní číslo měl už dávno. Kdysi jsem mu ho dala, kdyby se náhodou při venčení, když byl syn ještě maličký, něco stalo, aby mi mohl zavolat. V telefonátu mi soused moc děkoval za to, co pro něj syn dělá, a popřál nám krásné Vánoce.

„Ale pane sousede, vždyť je teprve listopad. A musíme si přece pomáhat,“ řekla jsem do telefonu synovo oblíbené rčení. Byl už vysílený. Telefon převzala jeho sestra. Ta mi pak sdělila, že pomoc není o povinnosti, ale o chtění. Připomněla děti pana souseda, které se seběhly jako hyeny, když soused měl ještě peníze a byl zdráv, aby jim z jeho majetku něco káplo.

„Od chvíle, kdy je z nemocnice doma, nebyly za ním ani jednou. Je jim jedno, co je s ním a co se psem,“ uzavřela smutně. „A váš syn nemusí a chodí za Mikinou pravidelně. Dokonce pak mému bratrovi vypráví, co všechno na procházce zažili.“ To jsem nevěděla ani já, že Lukáš chodil do bytu za sousedem. Myslela jsem si, že vyvenčí psa a jde domů. Při tom rozhovoru mi kapaly dojetím slzy po tváři. Neřekl mi, co dělá, dobře se učí a je tak skromný.

Deset dní po telefonátu soused zemřel. Dostal třetí mrtvici, a ta byla pro něj vysvobozením. Skončil nedůstojný život na plenkách. Mikinu si k sobě vzala jeho sestra. Před odjezdem se přišla rozloučit se mnou a především s mým synem. Přinesla obří krabici. Tu prý nechal pan soused koupit Lukášovi k Vánocům za jeho pomoc. V krabici byla obří Lego stavebnice. Syn tehdy Lego miloval. Pan soused to věděl, a tak se s mým synem rozloučil.

Dnes je můj syn dospělý, ale na Mikinu a pana souseda nikdy nezapomněl.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete