Tipy na dekorace pro krásnější podzim a zimuTipy na dekorace pro krásnější podzim a zimu Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Jak vyrobit budku z prkna?Jak vyrobit budku z prkna? Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Vánoční strom
Soutěžte s námi o 400 skvělých výher !!!
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 23.11. 2017
Dnes má svátek Klement
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Může být někdo tak hloupý?

20. 01. 2011 | Vaše příběhy

    Nedávno jsem byla u kamarádky. Při rozhovoru se zmínila o svém známém, Milanovi. „Bydlí ve stejném městě, má o šest let víc, než ty a je docela veselý. Znám ho ze školy, nedávno jsme se potkali a on se zmínil, že si hledá partnerku. Nechceš se s ním seznámit?“

 

Vychrlila kamarádka. Jsem dlouho sama se synem. Občas mi to skutečně leze na nervy, syn přichází do puberty a já ho někdy nezvládám tak, jak bych chtěla. Když byl ale maličký, muže jsem po špatných zkušenostech s agresivním manželem nemohla ani vidět. Zařekla jsem se, že zůstanu po rozvodu s dítětem sama. Teď mi někdy je smutno, a někdy mi to vyhovuje. Proto jsem zaváhala, co kamarádce odpovědět. Vzpomněla jsem si, že i mně bývalo v minulosti dobře po boku muže, že i mně se občas stýská po pohlazení a pěkném slovíčku.

 

„A jak si to představuješ?“ Začala jsem ze široka. „Já nechci na žádné dohodnuté rande a pak se třeba chlapa zbavovat, když mi nebude sedět. A co kluk? Nemám čas randit, když to možná nebude k ničemu.“ „Já myslela, že mu můžu dát tvou mailovou adresu, telefon nebo skype jméno…“, usmála se kamarádka. „Telefon v žádném případě!“ Zamítla jsem rezolutně.

„Tak já mu zkusím dát tvou mailovou adresu, ano?“ Nakonec jsem souhlasila: „Dobře, ale ne tu oficiální, kde mám jméno a příjmení.“ Nadiktovala jsem kamarádce druhou adresu, podle které by mě nikdo neodhalil. Opatrnosti není nikdy dost.

 

     Uplynulo asi deset dní, když mi přišel mail následujícího textu: „Ahoj, jmenuji se Milan, mám…“ Následoval věk a další základní informace. Mail nebyl moc dlouhý, přesto v něm pisatel udělal dvě základní chyby. No nic, nikdo není dokonalý. Každý může chybu občas udělat, jistě i já se někdy spletu, protože píši naslepo všemi deseti velkou rychlostí a často při psaní sleduji televizi nebo dělám ještě alespoň jednu činnost. Chlapi jsou většinou  s pravopisem na štíru, to přece neznamená, že to musí být nutně zlý člověk. Na mail jsem odpověděla také stručným mailem. V dalším dopise mě Milan už požádal o mé skype jméno a já mu ho dala. Dělal stále dost chyb v psaném textu a já si řekla, že bude lepší s ním mluvit, než číst jeho dopisy. Navíc osobně se mohu na něco připtat, něco rozvést, k něčemu se vrátit.

Zavolal ještě ten večer. Hned v úvodu mě zajímalo to z mého pohledu nejdůležitější: jeho stav. „Jsi rozvedený, vdovec, svobodný, nebo něco jiného?“ spustila jsem. Milan nezapíral, že ještě rozvedený není, ale s manželkou již nežije. „Jste v rozvodovém řízení?“

 

„To ještě ne, ale budeme.“ Dostalo se mi odpovědi z druhé strany. To mě nepotěšilo. Osobně neuznávám, když někomu skončí vztah a vrhne se hned do náruče druhé ženy, případně, když to je opačně, muže. Ale povídali jsme si dál. Já zjistila, že Milan má 23letého syna studujícího na vysoké škole, je slušně situovaný, má velký a dle rozhovoru velmi dobře vybavený byt, luxusní drahé auto i chalupu. Chlap, po kterém by leckterá z žen šáhla. Mě ale nepotěšilo, že je to silný kuřák. Nenávidím cigarety, nikdy jsem nekouřila a dokonce jsem ani kouřit nezkoušela. Celá naše rodina je ryze nekuřácká a ke kouření máme všichni negativní vztah. Ještě víc mě zmátlo, když jsem se Milana ptala na manželku. Nemluvil o ní zle, ale jeho hovor rychle přešel na tchyni. To ONA byla příčinou toho, že se ženou nežije. ONA je panovačná, zlá atd. Vlastně má hodnou ženu, s kterou si rozumí, ale nemocnou tchyni a žena se o ni stará. A ON nechce žít s tchyní. Tak toto má být důvod jeho odloučení ne od tchyně, ale od manželky? Milan zůstal v jejich velkém třípokojovém krásném bytě se synem a jeho manželka je na baráku u své maminky, o kterou se stará. To bylo náplní našeho prvního rozhovoru. Neměla jsem z Milana moc dobrý pocit, už po hlase mi „neseděl“.

 

     Na Milana jsem asi udělala dobrý dojem. Jak jinak si vysvětlit, že od tohoto dne mi volal přes skype každičký den? A já ze slušnosti jeho hovory přijímala a věnovala jsem mu necelou hodinu denně. Tím jsem ho víc a víc poznávala. Milan má úplně jiné zájmy, než mám já. Já jsem dost živel. Jak jinak to nazvat? Ráda lítám po horách, plavu, věnuji se cyklistice, chodím do posilovny, do sauny, občas se věnuji aerobiku a také ráda bruslím. A obecně ráda chodím, běhám a hýbu se. Milan se i na kratičké vzdálenosti přepravuje autem a když jsem se ho ptala, zda provozuje nějaký sport, nadšeně řekl „ano“ a pro objasnění řekl: „Hraju karty.“ „Myslím nějaký aktivní sport.“ Řekla jsem s důrazem na slovo aktivní. „Taky, hraju šipky,“ zajásal Milan a já pochopila, že se nejvíc hýbe, když spěchá do trafiky pro cigarety. Ale nevadilo mi, že mi dál volal. Spokojil se s hovory přes skype, nevyzvídal, občas mi zalichotil a přestože o mně moc nevěděl, dokázal mě i pochválit. A tak jsem si zvykla na jeho hovory a brala je jako každodenní zpříjemnění. Přítele nemám, proto mi hovory s Milanem dokonce vyhovovaly. Jednou mi řekl, že by se se mnou rád viděl. Povídali jsme si, jak kdo vypadá. Já se přiznala, že po synovi mi zůstalo nějaké to kilo navíc, ale díky pravidelnému sportu to není zas až tak zlé. A měřím 169 centimetrů. „Tak moc?“ vypadlo z Milana. „To je moc? A kolik měříš ty?“ dotázala jsem se. „No,“ zapřemýšlel. „Asi taky tolik,“ dodal pak a já taky zapřemýšlela, že asi, dle jeho hlasu, o chloupek méně. On totiž ještě dodal: „Nevadilo by ti, kdybys měla muže stejně vysokého, nebo trochu menšího?“

„A tobě by nevadilo, kdybych vážila trochu víc?“ zeptala jsem se místo odpovědi.

„Já se na vzhled nedívám.“ Řekl a mě to potěšilo.

Pak ještě dodal, že on váží 57 kilo. „Tak málo?“ vyletělo ze mě. „Tak to jsi střízlíček,“ dodala jsem. „Můj syn má 13 a váží 70 kg, a to není tlustý. Je už vyšší než já a má hodně svalové hmoty.“

„No, můj syn má přes 100 kilo a je taky vysoký, ale je dost tlustý,“ řekl on. Moc jsem si neuměla představit tátu, který váží o polovinu méně než jeho syn a je o tři hlavy nižší.   

„Není důležité, kdo jak vypadá a jak je vysoký. Důležitější jsou jiné věci: jaký je, jaké má zájmy, povahu, jak dokáže být přizpůsobivý, a je toho hodně,“ chtěla jsem mu dodat odvahu. Postupně jsem se dozvídala o Milanovi nové a nové informace. Hodně mluvil o svém dospělém synovi, který dojížděl do sousedního města na vysokou školu. A Milan, přestože často dělával dvanáctihodinové směny a má dost náročnou práci, pro syna často jezdí autem přímo z práce, aby syn nemusel jezdit autobusem. Přitom to je zhruba 16 kilometrů. I tu značku auta, které moc žere, si Milan pořídil ne proto, že by se mu auto líbilo, ale přál si ho syn.  Milan dělává přesčasy, živí totiž syna a platí velký byt. Syn je student, nedělá nic.

 

     Jednou opět Milan volal. A opět se hovor stočil na jeho syna. Měl ledvinový kámen, byl na jeho ultrazvukovém rozbíjení a teď je, chudák, už doma. Najednou se Milan omluvil, že musí skočit zalít čaj. Po jeho návratu jsem jen tak poznamenala, že já čaj moc nepiji. „Já vůbec,“ řekl Milan. „Ale teď sis ho dělal,“ zareagovala jsem. „Ne, nedělal, to jsem ho zalíval synovi.“

Najednou jsem se lekla, kolik má ten jeho syn vlastně roků. A tak jsem se ho na to zeptala. „Dvacet tři, říkal jsem,“ odpověděl.

„A on není doma?“

„Je, hraje si na počítači.“

„On si sám nezalije čaj, když voláš nebo nemáš čas?“

„Nevím, ještě nemusel. Od toho má přece mě.“

 

Zdálo se mi, že špatně slyším. Mám třináctiletého syna. Můj syn zatím nikdy nepomáhal doma s vařením, musím ho honit, aby si po sobě umyl alespoň lžičku, když sní jogurt. Ale občas mi skočí do obchodu, vyvenčí psa, zajde sám za dědou, tak jednou do měsíce ho donutím, aby „vyluxoval“. Vyluxoval píši v uvozovkách, protože jen přejede byt na nejfrekventovanějších místech, a je hotovo. A taky odnáší odpadky a utírá prach, když ho přemluvím. Nadávám, jak je líný, nesamostatný a málo mi pomáhá. A Milanův syn má o deset let více!  A tak jsem se chtěla o Milanově výchově dozvědět víc.

„A kdo u vás vaří?“

„Já, syn by spálil i vodu.“

„A vařil někdy vodu?“ rýpla jsem si.

„No, nevařil, proč by měl jinak rodiče?“

„Ale tvůj syn je dospělý, spousta chlapů se v jeho věku stará už o dítě, pomáhá ženě s domácností, vydělává.“

„My chceme, aby dodělal školu, aby z něj byl bakalář.“ Řekl Milan mírně.

Tak on nebude mít ani inženýrský titul? „Ale spousta lidí dělá vysokou, někteří i při práci a třeba už i při dětech.“

„Ano, ale můj syn nemusí.“

To se mi přestávalo líbit. „A kdo u vás myje nádobí?“

„Já.“

„A co dělá syn, když myješ o víkendu nádobí a on není ve škole?“

„Nevím, asi si hraje na počítači, čte nebo odpočívá.“

„A kdy ty odpočíváš, když chodíš do práce a děláš někdy i o víkendech a často děláš dvanáctky?“

„Mně stačí málo, dvě, tři hodiny se prospím a musím něco dělat.“

„Musíš?“

„Jo, mám syna, musím se o něj postarat.“

„Ale ten syn je dospělý!“ Řekla jsem, ale chtělo se mi křičet.

„Víš, já ho mám pořád jako své miminko,“ řekl on.

„To vidím…“

Ten chlap nemá snad všech pět po hromadě. Ale já najdu něco, co ten rozmazlený fracek dělá, umínila jsem si. „A chodí s košem?“ „Ne, to já.“ „A nakupovat?“

„On ani neví, kde je tu sámoška.“

„Myslíš, že je to normální?“ ptala jsem se bez energie ve svém vždy živém hlase.

„A co jako, že ho mám rád?“ zeptal se opět on.

„Ale ty mu ubližuješ!“ už jsem vykřikla.

„Já?“

„Ano. Já, ač jsem mnohem starší, než on, bych takového chlapa nikdy nechtěla, byť by měl třeba pět vysokých škol. Já chci chlapa, co mi pomůže v domácnosti, dokáže se postarat o dítě, bude pro mě oporou. Každá ženská je ráda, když se chlap umí otáčet i v kuchyni. Ráda se budu starat o muže, ale musím vědět, že když nebudu moct, postará se i on o mě. Tvůj syn ti zůstane viset na krku celý život, a až umřeš, nebude si umět ani navařit, vyprat, vyžehlit. Však mi řekni, kdo u vás pere a žehlí?“

„Já, syn mi jen řekne, když něco potřebuje.“

„A umí si tvůj synáček přišít knoflík?“

„Ty mu přišívám já,“ řekl Milan bezstarostně.

„A kdo vaří, když máš dvanáctihodinovou nebo delší službu a nejsi doma, když se syn vrátí ze školy?“

„Já uvařím, když přijdu z práce.“

„A najíš se, že.“

„Někdy, někdy jsem tak unavený, že uvařím a jdu spát. Sním něco pak.“

Aha, tak proto je tak hubený! On přiletí z práce, pracuje fyzicky, uvaří chlapečkovi, možná ho i nakrmí, vypere mu, zalije mu čaj, vyžehlí a pak si jde na dvě hodiny zdřímnout. Možná na tři, když syn nepotřebuje zrovna utřít zadek.

     Pak jsme si ještě chvilku povídali o něčem jiném, ale mně pořád nenechávalo klidnou, co jsem slyšela o jeho synovi.

„Promiň, prosím, já už musím končit, slíbil jsem synovi, že mu udělám večeři a on volá, že už chce jíst.“ Najednou mi skočil Milan do řeči.

Nechtěla jsem být jízlivá, proto jsem se milým hlasem zeptala: „A co budeš vařit?“

„Syn chce chleba ve vajíčku,“ odpověděl.

„Ale to umí i můj syn. Tvůj by to taky zvládl.“

„Ne, on musí dodělat školu, možná by to dokázal, kdybych mu radil, ale nemusí.“ 

     Jak já byla ráda, když jsem slyšela závěrečné „žbluňknutí“, když náš hovor po skypu skončil…

     Následující dny jsem vypnula počítač vždy, když mi naskočilo, že Milan je online, nebo jsem si alespoň přepla svůj stav na nepřítomen. Nechtěla jsem se najednou s Milanem bavit. Tak mi po pár dnech napsal mail. Já mu odpověděla, že my dva nemáme stejné zájmy, ale především máme naprosto odlišný způsob vychovávání dětí.

Milan se jen tak nevzdával. Psal, jak jsem chytrá, mám pěkný hlas a že se do mě z těch pár rozhovorů zamiloval. A tak jsem mu opět na rovinu, neumím lhát a přetvařovat se, napsala, že svého syna rozmazluje a hýčká v jeho neprospěch. Milan mi ještě chvilku psal, že by stejně hýčkal a rozmazloval také mě a mého syna, dělal nám pomyšlení, klidně bych mohla jen ležet a on by se staral.

 

     Jak já začala toho hlupáka nenávidět. On, hubený upracovaný taťulda se stará o svého obézního syna, který je líný se pohnout, nechá se živit tátou a není mu trapné tátu vyrušit, když má hovor. Přestala jsem s Milanem komunikovat úplně.

 

     Asi za měsíc jsem byla opět u kamarádky. Ptala se, jestli jsem se s Milanem setkala. Tak jsem jí řekla, že mi napsal, párkrát zavolal, ale nechci žádného partnera. Nechtěla jsem jí říkat rovnou, co si o Milanovi myslím. A kamarádka mi najednou řekla: „Počkej, já zapomněla, mám tu Milanovu fotku a někde bych měla mít i fotku jeho ženy a syna. Konečně fotky našla a předala mi je. Milan byl takový, jakého jsem si představovala: Vyzáblý modrooký blonďáček s trošku plachým pohledem. I jeho žena byla přírodní blondýnka, droboulinká, snad 150 cm vysoká, dívčího vzhledu. A jejich syn, na fotce sedmnáctiletý, byl robustní postavy, tmavovlasý hnědooký kluk, který by se uživil jako osobní strážce. Nebyl podobný ani mámě, ani Milanovi. Tak jsem si jen řekla, kdo ví: Možná si paní upletla synáčka s někým jiným a dobrácký Milan obletuje kukaččí dítě… A stále má toho líného dospěláka jako své miminko…

 

Pája K. - čtenářka

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
je tedy uhozený, snad se tomu ani nedá věřit...
Obrázek uživatelky
profil
myslím si, že takto hloupá rodičovská "láska" být může, u otců (zde nevíme jestli je biologický) se stává asi zřídka, ale matky své syny dokážou takto NEvychovat, dělají jim služky a ze synů rostou 100% sobci
Obrázek uživatelky
profil
Znám paní, je jí 70 let. Před Vánocema jela uklidit synovi..., kterému je 42 let!
To, že mu pere a žehlí, dokonce ty hadry tahá v taškách autobusem není nic neobvyklého.
Takže co na to říct.....
Obrázek uživatelky
profil
Dobře, že jsi takový příběh napsala, třeba některým podobným Milanovi otevře oči.
Mám známou, která bydlí s rodinou u své tchýně. A její tchýně zastává názor, že manželka a matka je od toho, aby svého manžela a děti hýčkala, aby dělala všechno za ně a oni se měli jako v bavlnce. Ta tchýně vychovávala svého syně taky tak, obletovala ho a nenechala nic dělat. Pak se tam pohádali, vyhodili maminku z domu a ona šla k rodičům a dohadovala se s manželem o děti. Sociální pracovnice, která dělala šetření, jí vytkla, že prý přetěžuje děti (z výpovědi manžela a tchýně). A ta známá mi říkala, no řekni, přetěžuju děti, když chci po čtrnáctiletém a desetiletém klukovi, aby si po sobě 2x do týdně uklidili pořádně pokoj?
Nechápu, kam ten dnešní svět spěje. My jsme si se segrou každou sobotu rozdělily úkoly - jedna myla nádobí, jedna zametala cestu. Svoje pokojíky jsme uklízely bez pobízení. V dnešní době jsem zažila hádku svých neteří, kdo vytáhne nádobí z myčky! Co z těchto dětí jednou bude?
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles