Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Kdy se slaví Halloween v roce 2017?Kdy se slaví Halloween v roce 2017? Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 22.10. 2017
Dnes má svátek Sabina
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Na každého jednou dojde

29. 08. 2015 | Vaše příběhy
Svou ženu jsem poznal už ve škole. Stejně jako já, i Marcela se učila obor kuchař-číšník. Rozuměli jsme si a trávili spolu hodně času. Po obdržení výučního listu se už dalo hovořit o smysluplném vztahu. Já nastoupil ihned do práce. Dělal jsem kuchaře na šachtě. Pozici jsem nabídl také Marcele.

„Nechci dělat na šachtě. Myslím, že bych radši dělala někde v hotelu, nebo restauraci,“
odpověděla mi má láska. Chápal jsem ji. Ale Marcela si žádnou práci nenašla. „Hledám,“ odpovídala mi na zvídavé otázky. A tak jsem se jí přestal ptát. Měla na mě dostatek času, a to pro mě bylo mnohem důležitější.

Když nám bylo dvacet, vzali jsme se. Dostal jsem byt od svého zaměstnavatele a přestěhovali jsme se. Marcela stále nechodila do práce. Já přijal pouze noční směny, abych měl větší výdělek, a slušně jsem vydělával.

„Ale práci by sis měla najít,“ řekl jsem manželce, když jsem viděl, jak tráví volný čas. Sedávala v kuchyni u okna a dívala se přes skleněnou tabuli ven. Občas za ní přišla nějaká kamarádka, s kterou prohodila pár slov, ale většinou byla sama.

Vše ale vyřešila příroda. Marcela otěhotněla. Těšili jsme se společně na miminko, zařizovali jsme dětský pokojíček a byli jsme šťastní.

na každého jednou dojdeMartin se nám narodil dva měsíce před termínem. Měl nízkou porodní váhu a vůbec nebylo jisté, jestli přežije. Manželka strávila první tři měsíce v nemocnici s naším maličkým. Martínek byl bojovník a svůj život vybojoval. Konečně jsem je měl oba doma! Náš malý má ale doživotní následky. Špatně vidí, měl vrozenou epilepsii a časem se přicházelo na další potíže. Jeho opožděný psychomotorický vývoj je zjevný. Už jsem na manželku netlačil, aby šla do práce. Kolem synka měla dost pohybu. Běžné věci, jako oblékání, hygiena atd. byly pro našeho syna mnohem komplikovanější, než pro zdravé dítě. Manželka dokonce dostávala příplatek za péči o osobu blízkou, který se jí započítával i do důchodu. Našemu synovi jsme se plně věnovali, a tak mohl nastoupit do běžné základní školy. Po jeho nástupu do školy jsme začali uvažovat o druhém dítěti.

„Martin je už docela soběstačný, a doktoři dohlédnou, aby se druhé dítě narodilo v pořádku,“ říkala mi manželka.

I já druhé dítě chtěl. Chtěl jsem zdravého kluka, nebo holku, kterou bych mohl vést ke sportu. Martin pro špatný zrak sportovat nemohl. Když měl Martin téměř deset let, oznámila mi žena sladké tajemství, že je na cestě další potomek.

„Hlavně, aby byl zdravý,“ bylo naše jediné přání.

Jiřík se narodil v termínu a lékaři vyloučili vrozené vady. Manželka se dětem plně věnovala a já vydělával. Ve volném čase jsem mladšího syna vedl ke sportu a starší nám dělal obecenstvo. Miluji je oba stejně, protože i starší je osobnost. Sbírá známky a zajímá se o historii. Jeho postižení mu ale stěží dovolilo ukončit základní školu. Po ní jsme hledali učiliště, kde by se mohl něčím vyučit, ale nikde nebyl přijat. Potřeboval dohled při běžných úkonech a nebyl natolik soběstačný, aby učení zvládl.

„Zažádáme o invalidní důchod,“ oznámila nám jeho lékařka. Tak se také stalo.

V tu dobu začala být manželka odtažitá. Dokonce se odstěhovala ze společné ložnice do dětského pokoje.

„Martin špatně spí, a jak nevidí, může se mu něco stát,“ argumentovala dospívajícím klukem.

„Ale nevidí od narození, a celou dobu spíš tady v ložnici?“ nechápal jsem.

Náš manželský život dostával trhliny, které se zčásti zacelily při společné dovolené. To jsme chodívali na výlety, smáli se, koupali se a byli šťastní. Ale manželka se buď zcela vyhýbala sexuálnímu životu, nebo, jak se mi zdálo, ho jen protrpěla.

„Jsem unavená,“ tvrdila.

„Z čeho? To já chodím do práce, noc co noc dělám, abych rodinu uživil,“ připomenul jsem jí.

„A já? Nemám snad příspěvek za to, že se starám o našeho syna? A Jirka taky potřebuje lásku. Mám jít do práce a nechat Martina doma samotného?“ osopila se na mě manželka.

„Nemusíš pracovat na plný úvazek, stačí, když si najdeš práci na pár hodin denně. Dělám v noci, přes den doma jsem. Martin je už velký, nebyl by doma sám. Říkal, že ti chodí do obchodu nakupovat,“ řekl jsem.

„Tak ty ho zpovídáš? Ano, občas mi zajde do obchůdku tady na schůdkách, když zapomenu třeba mouku. Vím, že tady ho nic nezajede, mám ho pod dohledem a taky přece potřebuje ven?“ řekla manželka. To já samozřejmě věděl. Ale jak děti rostly, výdaje se zvyšovaly a já si myslel, že i manželce by kolektiv v práci prospěl.

Ze všech sil jsem se snažil manželství zachránit. „Co kdybychom si vyjeli na kole?“ přišel jsem občas s nabídkou. „Pěkně všichni, jako rodina.“

„Blázníš? Víš přece, že Martin skoro nevidí. Co když dostane na kole záchvat?“ zamračila se manželka.

„Celý život epileptický záchvat nedostal. Nemoc je pod kontrolou. A když pojedeme pomalu někde, kde nejezdí auta, po cyklistické stezce, nic nehrozí. Od toho jsme tam my, abychom mu pomohli. Proč jsme mu kolo kupovali, když mu nedovolíš na něj sednout?“ řekl jsem, ale můj plán neprošel. Myslím, že ztroskotal především kvůli lenosti mé ženy.

Tak ubíhal měsíc po měsíci. Já chodil do práce, mladší syn do školy a manželka seděla doma. Od známých jsem se dovídal, že zatímco já spím po noční, Martin je víc a víc viděn venku sám.

„Ty ho nehlídáš?“ ptal jsem se manželky.

„No dovol? Já ho nespustím z očí,“ plakala.

Manželka si postupně začala víc a víc kupovat kabelky, oblečení a šperky. Nejdřív jsem to přehlížel. Když ale nakupovala na internetu a den co den nám pošta vozila různě objemné balíčky, zeptal jsem se: „Na co to všechno potřebuješ? Nikam nechodíš, nepracuješ, a pořád nakupuješ nové a nové věci.“

„Chceš snad říct, že když sedím doma a nemůžu do práce kvůli našemu synovi, musím nutně vypadat jako šmudla?“ fňukala Marcela.

Nechtěl jsem se hádat. Nakupování částečně ustalo, ale posléze znovu začalo. Marcela si kupovala plavky, přestože nikdy neuměla plavat. A podle stavu našeho společného účtu nakupovala také tajně.

Po nějaké době Martinovi schválili plný invalidní důchod. Marcele ale stále zůstal určitý příspěvek za péči o blízkou osobu. Naše rodina měla slušný příjem, když mi Marcela oznámila, že podala žádost o rozvod.

„Proč, prosím tě? Teď, když je Martin dospělý, má svůj příjem, Jirka má už deset let a my se můžeme věnovat sami sobě, se se mnou rozvedeš?“ zajímalo mě.

Celý život táhnu finančně rodinu, a nyní, když bychom si mohli dovolit mnohem víc, mě manželka opouštěla.

Marcela se se mnou po třech stáních skutečně rozvedla. Jiřík byl svěřen do její péče a já na jeho výživu měl stanoveno výživné ve výši tří tisíc korun. K tomu jsem se zavázal přispívat i na staršího Martina. Bylo to mé rozhodnutí. Má svůj invalidní důchod, ale nechtěl jsem, aby se cítil odstrčený.

Nechal jsem teď již bývalé manželce celý zařízený byt a vzal jsem si pouze auto.

„Martin auto potřebuje, když nevidí,“ bránila Marcela vůz.

„Ale ty sis ani neudělala řidičák. Vzpomínáš, jak jsem tě prosil, aby sis ho udělala?“ řekl jsem. A tak auto zůstalo mně.

Odstěhoval jsem se k rodičům. Marcela zůstala sama s dětmi. Až nyní jsem si uvědomil, jak jsem naletěl. Dokud neměl Martin žádný příjem, živil jsem celou rodinu. Nyní měla manželka slušný invalidní důchod staršího syna, k tomu čtyři tisíce výživného a ještě příspěvek na péči. Byla na tom mnohem lépe, než průměrný pracující člověk. Došlo mi také, proč tolik poslední dobou utrácela. Z našeho společného účtu zmizely během pár měsíců statisíce. Manželka měla novou garderobu, stálý příjem a já společný byt opouštěl s pár vytahanými triky.

Později si k sobě našla i partnera. Ten s ní vydržel jen několik měsíců. Zajídalo se mu chodit do práce, zatímco ona sedí doma na zadku a práci ani nehledá.

Se syny mám neomezený kontakt. Jsou už velcí a sami mě i vyhledají, když chtějí. Já s nimi trávím dovolené a každou volnou chvilku. Časem jsem si našetřil na pěknou garsonku a po nějaké době se seznámil s hodnou a milou ženou. Jsme partneři, ale každý bydlíme ve svém. Má nová partnerka chodí do práce, stará se o domácnost i o svou dospívající dceru a rozumí si i s mými dětmi.


čtenář
ChytráŽena.cz
příběh vyšel také v dalších médiích

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Na každého jednou dojde:

Na každého jednou dojde
Na každého jednou dojde
Na každého jednou dojde
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Hlavně, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Přeji hodně štěstí a spokojený život Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Hodně štěstí vám všemSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
než Barunka bych to nevyjádřila.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Je to hodně smutný příběh ze života dvou lidí, kde z lásky vzešli děti a nakonec rozvod. Je to těžké posoudit ale hlavně, že oba hoši mají stále oba rodiče, přesto, že odloučeně. Myslím, že máte teď větší možnost si rozumět. Jednotvárnost, vás ubíjela oba a neochota to změnit, dospěla k těmto smutným koncům.Oba hoši,Tě budou potřebovat stále a proto je dobře, že máš hodnou partnerku, která Tě podporuje v aktivitách s dětmi. Hodně štěstí pro vás všechny!
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Diamanty