To léto jsem se moc těšila na dovolenou. Skončila jsem vysokou školu a hledala jsem si zaměstnání.  Rodiče odjížděli na dovolenou do Chorvatska a já měla jet s nimi. Dovolená s rodiči moc neláká, já ale měla jet do Chorvatska, kde jsem nikdy nebyla. Psal se rok 1990, bylo mi osmnáct. V tento rok to byla opravdu dovolená snů, a tak mi ani fakt, že zde budu s mámou a tátou, nemohl pokazit náladu.

Jako mladá žena jsem měla právě já ten nejobjemnější kufr.

„Musíš toho tolik brát?“ ptala se mamka.

„Musím,“ usmála jsem se. Nic mě nerozházelo. A tak jsem odjela s třemi plavkami, několika sukněmi, šatičkami a dalšími pro mě nepostradatelnými doplňky.

Uvítal nás příjemný hotel. Krásná pláž byla nedaleko. Přestože jsem si denně užívala plavání v moři i v bazénu, vypadalo to, že se po pár dnech budu nudit. Hosty hotelu byli lidé ve věku mých rodičů. Pomalu jsem začala závidět své mladší sestře, která dala přednost chmelové brigádě před dovolenou s rodiči. Mohla jsem si také najít brigádu u nás a být sice doma, ale mezi mladými lidmi.

A tak jsem se denně opékala na sluníčku jako topinka a začínala jsem se těšit na návrat domů. Denně jsem měla stejné plavky, nebylo se před kým předvádět.

Po třech dnech přijel nový turnus staříků. Turnusy rekreantů se navzájem kryly, a tak jsem tajně doufala, že alespoň tento nový autobus vyplivne někoho mně věkově bližšího. Ale mýlila jsem se. Zatímco rodiče se přátelili s novými rekreanty, já trávila čas sama.

Byla jsem otrávená a protivná. A tak mi máma jednou večer řekla: „Novákovým, co mají pokoj naproti nám, přijede zítra syn. Bude tu do konce rekreace naší rekreace s nimi. Odjíždí v den, jako my, a Novákovi zůstávají ještě ty tři dny. On musí kvůli práci skončit dřív. A přijel později taky kvůli práci. Prý podniká. Přijede na motorce, tak tu budeš mít vrstevníka. Myslím, že paní Nováková říkala, že je mu taky osmnáct.“

„Syn?“ opakovala jsem a dělala bubliny ze žvýkačky. Novákovi bydleli v nedalekém městě a rodiče si s nimi rozuměli. Zalitovala jsem, že nemají dceru. Kamarádka by byla lepší, než kluk.

Přesto jsem v den příjezdu nového rekreanta změnila plavky. Místo sportovních vcelku jsem si na sebe vzala pestrobarevné bikinky.

„Copak?“ zeptal se táta.

„No co, chci si opálit i břicho,“ zdůvodnila jsem obměnu šatníku.

Michal přijel až k večeru. Tmavovlasý vysoký mladík vypadal nepřístupně. Potkala jsem ho druhý den ráno, jak se prochází po pláži.

„Ahoj,“ řekl a usmál se. Odkryl přitom řádku bílých zubů. „Já jsem Michal. Že ty jsi ta z pokoje naproti?“

A tak jsem se mu představila. Podali jsme si ruce a Michal mě políbil. Vůbec nebyl nepřístupný. Ten den jsme trávili spolu. Plavali jsme hodně daleko od břehu a večer jsme se vydali na skály opodál na mušle. „Chci mít vzpomínku na dovolenou,“ řekla jsem rodičům. Zvykli si, že ležím na pláži jako placka, a nyní jsem se vydala pryč. „Neboj, mami, přinesu ti tu nejhezčí mušličku, kterou najdu,“ rozloučila jsem se.

Šli jsme vedle sebe, a pak mě Michal chytil za ruku. Místo mušlí jsme se objímali a líbali se. Michal mě magicky přitahoval a zdálo se, že i já se mu líbím. Ani jeden jsme právě neměli partnera, a tak jsme si mohli dovolit tento letní románek.

„Ale já nechci jen románek na léto,“ řekla jsem nahlas, na co myslím.

„Ani já ne. K vám to nemám daleko, na motorce můžu za tebou zajet i několikrát týdně,“ objal mě Michal. Moc jsem si přála, aby naše láska neskončila odjezdem domů.

„Mušle! Musíme najít nějaké mušličky,“ vzpomněla jsem si najednou. A tak jsme se dali do hledání. Den předtím byl vítr a velké vlny, určitě vyplavily nějaké ty mušle na památku.

Nenašli jsme jich moc, protože se brzy stmívalo. A tak jsme se domluvili, že si na mušle zajdeme ještě druhý den ráno. Vrátili jsme se a on mě objímal v pase. Nepustil mě, ani když viděl svou maminku. Stála na pláži a pozorovala západ slunce. „Už jsme vás hledali, děti,“ usmála se na nás.

Bylo to humorné, jak nás oslovovala „děti“. Michal jí dal jednu  mušličku a rozloučili jsme se polibkem.

Na ráno jsem se nemohla dočkat. Hned po snídani jsme se setkali před restaurací. Přivítali jsme se polibkem a šli na naše místo do skal. Chvilku jsme skutečně hledali vyvržené mušličky v písku. Pak jsme se vydali dál od pobřeží, kde rostla tráva. Drobné mazlení přešlo v horoucí líbání. A najednou jsme leželi v trávě nazí. Chtěli jsme víc, než se jen objímat, tisknout a líbat. Milování s Michalem bylo krásné.

Jen neradi jsme se k poledni vraceli opět k restauraci, aby se o nás rodiče nebáli. Ani jsem nevnímala chuť oběda. Pořád jsem myslela na ty horoucí chvíle v jeho objetí.

Zbytek dovolené jsme trávili spolu. Už jsem se nenudila a přála jsem si, aby dovolená nikdy neskončila. Při loučení jsem ze sáčku nalezených mušlí vylovila tu nejhezčí. Nedala jsem ji mámě, jak jsem slíbila, ale vložila ji do Michalovy dlaně. „Opatruj ji. Bude s tebou místo mě,“ řekla jsem mu.

A domluvili jsme se, že se v noci opět setkáme. Projdeme se po pláži a budeme spolu naposledy v zahraničí. Pak se uvidíme až doma.

„Budu na tebe čekat o půlnoci před restaurací,“ řekl mi a opět mě políbil.

Vytratila jsem se z pokoje a šla za svým milým. Čekal tam na mě. Opět jsme šli na naše místo za skalami a opět jsme se milovali. Byly dvě hodiny ráno, když jsem si vzpomněla, že brzy ráno odjíždí nikoli s námi autobusem, ale na motorce, domů.

„Musíš se vyspat,“ pohladila jsem ho po tváři.

„Musím být ještě chvilku s tebou,“ řekl. Ta chvilka trvala další dvě hodiny.

Když jsem se opět vkradla do pokoje, byly čtyři hodiny ráno. Michal měl dvě hodiny na spánek, zatímco my ostatní rekreanti jsme odjížděli až v deset hodin. Ale musel se stavit ještě do práce, a tak jel tak brzy.

Ráno něco zašátralo na dveře našeho pokoje. Vyšla jsem po špičkách. Byl to on!

„Musel jsem tě ještě vidět,“ šeptal a tiskl mě k sobě. Přinesl mi přívěšek na klíče se stříbrným srdíčkem. „Už tě mám dávno v srdci, tak ti dávám alespoň toto na klíče. A až přijedu domů, vydám se hned do vašeho města. Miluji tě.“ Políbil mě a byl pryč. Zvuk jeho motorky utichl a já usnula.

Přijeli jsme domů a já se těšila na Michala. Ale nepřijel ani druhý, ani třetí den. A nepřijel celý týden, ani nezavolal. Další týden mi trvalo, než jsem vytočila číslo jeho rodičů. Michal svůj telefon neměl, ale dal mi číslo na pevnou linku svých rodičů, které jsem nyní s třesoucíma se rukama vytáčela.

Dlouho to trvalo, než mi telefon zvedla jeho maminka.

„Míša měl nehodu a…“ Paní Nováková plakala a já tušila nejhorší. Michal zemřel následující den. Ten den, kdy měl být už se mnou. Boural pár kilometrů od domova a zůstal v kómatu. Následující den podlehl zraněním.

Po Michalovi, na kterého nikdy nezapomenu, mi zůstalo jen to stříbrné srdíčko z krámku v chorvatském letovisku. A dodnes si vyčítám, že jsme tu noc byli tak dlouho vzhůru. Byl unavený a jel na motorce tak daleko. Možná tu mohl být se mnou. Možná bychom zažili ještě mnoho a mnoho krásných dní a nocí…