Bramboráky - nejoblíbenější receptyBramboráky - nejoblíbenější recepty Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Likér ořechovka - nejoblíbenější receptyLikér ořechovka - nejoblíbenější recepty Jak vyrobit budku z prkna?Jak vyrobit budku z prkna?
Chytrá žena na Facebooku
Výherní anketa
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
pondělí 15.10. 2018
Dnes má svátek Tereza
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Na Pavla nečekej

23. 12. 2017 | Vaše příběhy

Dlouho jsem váhala, jestli tento příběh mám poslat. Konec konců, není na něm nic zvlášť zajímavého, ani poučného, je to spíš taková moje vzpomínka na jeden zpackaný vztah.

S Pavlem jsem se seznámila v jedné taneční vinárně. Pikantní bylo, že jsem do vinárny přišla s jiným klukem. Ten se mnou jezdíval vždycky v pondělí ráno vlakem a tehdy mi navrhl, jestli bych si nešla zatancovat. Proč ne, už jsem dlouho nikde nebyla a tenhle náhodný známý byl celkem pohledný a tvrdil, že studuje posledním rokem na ČVUT celkem nový obor, o který je enormní zájem.

Jenomže se ukázalo, že je v té vinárně štamgastem a čeká tam na něho houf dívek. Byly velmi hlučné, hned si přisedly k našemu stolu a místo tance se bavily a to dost nevybíravě. Můj průvodce vykládal vtipy a historky a k tanci se nechystal. Byla jsem proto ráda, když pro mne přišel tancovat Pavel. Když jsme dotančili, Pavel mě sice doprovodil ke stolu, ale rovnou řekl mému průvodci, že se stěhuji k jejich stolu, že mu to jistě nebude vadit, když tam má tolik děvčat. Ukázalo se, že Pavel studuje přesně ten obor jako můj průvodce. Bylo mi tedy divné, že se kluci neznají. Hezounek znejistěl a pak prohlásil, že on studuje dálkově. Teprve o samotě mi Pavel řekl, že kluk lže, protože tento obor není možné studovat dálkově. Pavel seděl u stolu se svým spolužákem a zároveň spolubydlícím Vencou a ještě s kamarádkou Evou. Oba kluci studovali poslední ročník vysoké školy. Eva byla o pár let starší, už vystudovaná a pracovala. Ale byla velice šikovná -  zařídila si lístky do menzy a také tramvajenku jako studentka. Já studovala druhý rok nástavby, byla jsem o 3 roky mladší než kluci.   

Od toho večera jsem měla přítele, pak nového kamaráda a novou kamarádku. Pavel byl inteligentní kluk se smyslem pro humor, příjemného vzhledu a příjemného vystupování. Brzy jsem si zvykla na to, že se vidíme téměř každý den a je mi v jeho společnosti dobře. Také mi vyhovovalo, že mé problémy bral okamžitě za své, rázem z nich udělal pouhé prkotiny, které vzápětí vyřešil ke spokojenosti všech zúčastněných.        

Fajn mi bylo i ve společnosti jeho přátel. Tehdy jsem bydlela v podnájmu se spolužačkou Helenou. Helena byla bezvadná holka. Pavel k nám do podnájmu jednou přivedl Vencu, že budeme hrát kanastu.  Občas přišla i Eva. Hrávali jsme několikrát týdně. Byly to příjemná odpoledne a často i večery.  Brzy bylo vidět, že to mezi Helenou a Vencou jiskří.

A po nějakém čase mi Helena prozradila, že je těhotná, ale že Venca se na otcovství necítí a chce, aby šla na potrat. Souhlasila, sama také ještě dítě nechtěla. Žila pouze s matkou a peněz neměly nazbyt. Asi za dva dny přišli oba kluci i Eva, všichni už to věděli a řešilo se, co dál. Tenkrát se kvůli přerušení těhotenství muselo před komisi a komise často přerušení nepovolila. Ten večer někdo - asi Eva - prohlásil, že komise potrat povolí vždy, když je otcem cizinec. Ale kde ho vzít?  Helena prohodila, že já znám jednoho Inda, inženýra, který je v místní továrně na dlouhodobé stáži. Hned bylo rozhodnuto, že za ním zajdu a požádám ho o pomoc. Nechtělo se mi, ale Helena se rozplakala a tak jsem slíbila, že to zkusím. Jenomže to nedopadlo. Ind nebyl dnešní a razantně odmítl. Prý není jisté, že kamarádce potrat povolí a on by pak musel platit na cizí dítě.  Dokonce mi řekl, že ho mám za idiota.

Byla jsem z toho špatná, myslela jsem, že není jiná možnost, ale ukázalo se, že Venca má v místní nemocnici strýce na vlivném postu, ale bylo mu žinantní se na něho obracet. Teď mu ovšem nic jiného nezbývalo. A šlo to ráz na ráz. Heleně potrat povolili a brzy i provedli. Když se vrátila z nemocnice, už to nebyla ta fajn veselá holka. Byla zamlklá a plačtivá. Nevím, jestli je to možné, ale Helena nebyla žádná lhářka. Tvrdila, že jí potrat dělali bez anestézie, což příšerně bolelo a ještě prý sestry měly k ní jízlivé poznámky. Vencu už nechtěla ani vidět, takže naše kanastové dýchánky skončily. Proti Pavlovi sice neřekla nikdy nic, ale když přišel, skoro nemluvila a většinou byla zalezlá v posteli. Tehdy jsem ještě netušila, že případ Helena je vlastně začátek konce našeho vztahu. Měla jsem Pavlovi za zlé, že Vencu k nám přivedl a vyčítala jsem mu, jakého má kamaráda. Prakticky pokaždé jsme se kvůli tomu pohádali a Pavel už k nám raději nechodil, byli jsme buď na koleji, v kině, v kavárně nebo jen na procházce. Helena nakonec nechala školy a našla si místo v Praze, takže se odstěhovala. I to jsem Pavlovi vyčítala, moc se mi po ní stýskalo. On Vencu hájil, říkal, že Venca není žádný násilník a že u toho byli dva, takže nemůžu dávat vinu jen Vencovi. Samozřejmě se mi v hlavě usídlila myšlenka, „co kdyby se to stalo nám“ a Pavlovi jsem to řekla.  Podíval se mi do očí: „Tak za prvé – nám se to NESTANE. A za druhé – kdyby se nám to přece stalo... no, radostí bych sice neskákal, ale na potrat bych tě jít nenechal.“ Asi jsem měla být s tou odpovědí spokojená. Byla to upřímná odpověď kluka, který neměl hotovou školu, neměl byt, peníze a čekal ho ještě rok vojny. Navíc Pavel byl velice zodpovědný a nejspíš bychom se stejně vzali. Ale já spokojená nebyla.  Nevím, možná jsem čekala, že řekne, že by byl moc šťastný.

Druhý den přišel jako obvykle za mnou a po uvítacím polibku řekl, že mám rozpraskané rty. Jindy bych uznala, že má pravdu. Teď jsem uraženě prohlásila, že si tedy musí najít nějakou jinou holku, která má rty jako hedvábí a dost možná, že už má nějakou takovou v záloze. „Ale prosím Tě,“ chlácholil mě, „chybí ti vitamíny. Něco ti přinesu.“  Řekla jsem, že se ho o nic neprosím. Večer už nestál za nic, Pavel brzy odešel a já ho na rozloučenou odmítla políbit. Pak jsme se několik dní neviděli. A já začala jančit, chtěla jsem vědět, co dělá, když není se mnou. Mohla jsem za ním zajít, ale místo toho jsem požádala jednoho kamaráda, aby se mnou zašel do kavárny, kam jsme s Pavlem občas chodívali. U stolku vzadu seděl Pavel s Vencou a s Evou. My zůstali u jednoho stolečku vpředu  a když přišla paní, co nabízela hostům květiny, horlivý kamarád ji přivolal a kytku mi koupil. Podívala jsem se dozadu na Pavla. Měl hlavu v dlaních a Eva vedle něj na mne zuřivě gestikulovala, že jsem pitomá.

Pár dní nato jsem šla odpoledne ke kamarádce a potkala jsem Pavla, jak kráčí od trolejbusu směrem k mému podnájmu. „Ahoj, ty někam jdeš?“ oslovil mne. Jo, ke kámošce. A ty?“    „Já jdu k tobě. Nesu ti ty vitamíny. Ke kámošce přece můžeš jít jindy.“ „Nebo ty můžeš přijít jindy, řekla jsem chladně a pokračovala v chůzi.

Asi za dva dny ke mně přišla Eva. „Ty už o Pavla nestojíš?“ „Proč?“ „Přišla jsem tě varovat. Jestli ti na něm záleží, tak koukej dát zpátečku. O Pavla je velký zájem, já to vidím v menze, tak neblbni.“

Věděla jsem, že moje jednání už je na hraně, ale když se Pavel zas nějakou dobu neukazoval, zpanikařila jsem a zase jsem ho provokovala. Odjela jsem za Helenou do Prahy a odtud jsem Pavlovi poslala pohled. Vedle mého podpisu se podepsala Helena jako Jirka a naše podpisy spojila srdíčkem. Dneska je pro mne nepochopitelné, proč jsem se tak chovala. Zvlášť, když se mi po Pavlovi hrozně stýskalo.  Po návratu jsem už byla rozhodnutá se s Pavlem usmířit, pokud ho potkám nebo pokud za mnou přijde. Asi po týdnu někdo odpoledne zaklepal u mě na dveře. Byla jsem překvapená, kdo se dostal až na verandu, protože branku jsem zamykala už i přes den. Byl to Pavel.

„Ahoj, nesu ti ty vitamíny,podával mi balíček. Měla jsem radost. „Dík, kolik budu platit?“  „Nic, to máš grátis. Je jich tam několik druhů a ségra ti tam napsala, co je na co a jak to máš brát. Tak to prosím tě, dodržuj.“  Pavlova sestra studovala medicínu a Pavel jí v otázkách zdraví bezmezně věřil.

Chtěla jsem postavit na kafe, ale řekl, že není třeba. „Měj se dobře.“ Otočil se a pomalu odcházel. Zůstala jsem stát mezi dveřmi a dívala se za ním. Ještě jsem si dělala naději, že u branky zavolá, ať přinesu klíč, ale vůbec se nezastavil, branku přeskočil a šel dál. Nikdy mi nepřišlo, že by byl nějaký krasavec, ale teď, když jsem viděla, jak se lehce přehoupl přes branku, uvědomila jsem si, jaké má krásné pružné tělo a zabolelo mě, že já už se ho zřejmě nebudu dotýkat. Šel hrozně pomalu, jako by čekal, že za ním poběžím nebo aspoň zavolám, ale já stála jako přibitá a neudělala jsem nic. Nimrala jsem se ve své bolesti a neudělala nic, abych situaci změnila. Nepochopitelné. Od té doby jsem přestala provokovat a jen jsem si přála, abych Pavla někde potkala a mohla se omluvit a říct mu, že ho mám pořád ráda a nechci ho ztratit. Ale jít za ním jsem nedovedla.

Ale nepotkala jsem ho. Ani jeho, ani Vencu ani Evu. Mezitím jsem odmaturovala a nastoupila do zaměstnání.

Pomalu jsem se smiřovala s tím, že je mezi námi konec. Až se stala ta věc, že jsem ze dne na den přišla o bydlení. Byt mi vyhořel. Paní bytná se zachovala jako grand a nabídla mi, že můžu bydlet přímo u nich v bytě, než si něco najdu. Také kamarádka mi nabídla, že mohu načerno přespávat nějaký čas u ní na podnikové ubytovně. Jako blesk ale přišel nápad. To je přece příležitost vidět se s Pavlem. „Ne,“ řekla jsem kamarádce, „možná od zítřka, ale dnes budu spát na koleji.“ Jak jsem se takto rozhodla, hned byl svět hezčí, všechny starosti pryč. Těšila jsem se, že Pavla uvidím.  Ale jak se blížil večer, nadšení mě opouštělo.  Můžu vůbec po tom všem Pavla žádat o pomoc? A možná, až zjistí, kdo na něj čeká, že vůbec do vrátnice nepřijde.

Večer jsem se táhla ke koleji jen co noha nohu mine. Pomalinku jsem došla k budově a v duchu si připravovala, co řeknu. Zbytečně. Najednou se z budovy vyřítil nastrojený Venca. „Čau, kde se tu bereš?“ divil se. Řekla jsem mu, co mě potkalo. Samozřejmě jsem zamlčela, že jsem mohla zůstat spát u domácích nebo u kamarádky. Podala jsem to tak, že nemám jinou možnost. Ostatně v tuhle dobu už to byla pravda. „Myslíš, že bych mohla dnes přespat tady na koleji? Legálně, samozřejmě.“ „Jasně, pojď.“ Vrátil se se mnou do budovy, vrátnému - recepčnímu mě nahlásil jako svou návštěvu a já dostala přidělený pokoj. Hned jak jsme s Vencou zabočili do chodby vlevo od vrátnice, napadlo mě, že jdeme do pokoje, kde jsem už jednou spala, tehdy ovšem tajně načerno s Pavlem. Venca to věděl, musel nám tenkrát pomoct, jinak bych se nepozorovaně na pokoj a ráno zas ven, nedostala. Teď mu zřejmě došlo, na co myslím. Otevřel mi dveře do pokoje, popřál, ať se mi tam dobře spí a pak dodal: „A na Pavla nečekej. Nepřijde. Zítra máme promoci a Pavel už tady má rodiče. A… taky… taky svou novou holku.“

Stejně jsem čekala, i když Pavel nejspíš na koleji vůbec nebyl. Nespala jsem, měla jsem uši nastražené, abych slyšela každý šramot. Jednu chvíli se mi zdálo, že Pavel stojí vedle postele, že slyším jeho dech a pak jsem měla zcela hmatatelný pocit, že mě zlehka pohladil po tváři. Ale když jsem se posadila a rozsvítila lampičku, nikdo tam nebyl. Zřejmě jsem přece usnula a tohle byl jen takový kratičký sen na přání. Jakmile se rozednilo, zaplatila jsem rozespalému vrátnému za nocleh a opustila kolej. Na cestu do práce bylo ještě brzy, tak jsem zatím bloumala po městě a pořád rozebírala, co Venca řekl.  Znamenalo to, že kdyby neměli promoci a Pavel tu neměl rodiče, přišel by?  Přece neřekl: „Pavel nepřijde, protože už má tebe a tvého chování plné zuby“. A přece mi Pavel přinesl vitamíny, kdyby už měl v plánu jinou holku, nic by mi nenosil. Ale bylo možné, že poctivý a svědomitý Pavel to udělal proto, že chtěl začít novou lásku s čistým stolem, nechtěl mít žádné resty, musel splnit to, co slíbil. Takže to je definitivní konec.

Už jsem věděla, že ho nepotkám, po promoci bude nejspíš nějaký čas s rodiči a svou novou holkou, pak ho čeká vojna a zaměstnání v jiném městě.  

Za pár dní jsem z ničeho nic potkala Evu. Radostně se na mne šklebila. Místo pozdravu hned vyhrkla: „Budu se vdávat.“ Zašly jsme spolu na kávu a tam jsem se dozvěděla, že její nastávající je muž, který ji už dlouho uháněl a ona ho dlouho odmítala. Zdál se jí starý a nudný. Teď bylo najednou důležité, že má byt a solidní plat a hlavně, je na něj spoleh a má ji rád. Změnila se. „Víš, většina spolužaček už je vdaných a já už bych taky chtěla sviště,“ řekla mi.

Když jsme probraly její štěstí, došla řada na mne. Nemohla uvěřit, že já nemám žádného kluka. Když jsem přiznala, že je to proto, že mám Pavla pořád pod kůží, rozčílila se.  Na mou přímou otázku, jestli má Pavel novou holku, řekla, že neví, už se s klukama dávno neviděla, do menzy už nechodí.  Ale nebylo by divu. Začala mi vyčítat, že jsem Pavla trápila, že měl plno starostí se školou, s diplomkou a státnicemi a já ho nenechala v klidu, prý neustále čekal, že přijdu, omluvím se a vysvětlím mu své chování. Nakonec svůj monolog zakončila prohlášením: „Promiň, ale chovala ses jako kráva.“

Neříkala jsem nic, věděla jsem, že má pravdu. Seděla jsem tam jako zmoklá slepice a bylo mi do breku. A když už mi po tváři stékala první slza, ucítila jsem na rameni Evinu ruku. „Nebreč,“ povídá. „Nakonec, možná je lepší, že jste se s Pavlem rozešli. Přece víš, jak byl vysazený na čistotu. Vždyť ty bys holka, musela pořád lítat s hadrem a smetákem, kdybyste se vzali.“ Musela jsem se smát. Zlatá Eva.


P.S.: Že bych ráda lítala s hadrem a smetákem, kdyby ten uklízený prostor se mnou sdílel Pavel, už jsem si nechala pro sebe.


čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Na Pavla nečekej:

Na Pavla nečekej
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Má, co chtěla. Byl to hodný kluk.
Obrázek uživatelky
profil
Moc hezký i když trochu smutný článek. Snad se objevil ten pravý muž.Přeji hodně štěstí.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Stříbrňáky