Na vše myslet nemůžu

Měla jsem ranní. Má neoblíbená směna. Máme směny posunuté oproti běžným provozům, a tak začínám pracovat již ve čtyři ráno. To obnáší velice brzké, takřka noční vstávání. Musím vyvenčit také našeho psa, protože dcera je po operaci srdce a ven se v tomto období bojí. Proto mi po pracovní směně začne směna druhá, a to opět venčení a nákupy. Dcera sice doma pomáhá s vařením, pečením i úklidem, ale nákupy a vše venku musím obstarat sama. Takový je úděl vdovy, zvykla jsem si.

Dnes právě jsem musela na nákup do města. Naštěstí jsem měla se synem stejnou směnu, a tak mě mohl zavézt do města autem. Zatímco já zamířila do obchodu pro potraviny, syn mezitím zajel za svým známým, který má autoservis. Něco se mu na autě nelíbilo, a tak ho chtěl nechat, pro jistotu, zkontrolovat. Nakoupila jsem a syn u obchodu ještě nebyl. A tak jsem se rozhodla, že se malinko projdu po nedalekém parku. Procházky v přírodě jsou povoleny a já takovou relaxační procházku nutně potřebovala. Domluvila jsem se synem telefonicky na čase, kdy zhruba bude na parkovišti, a vyrazila do parku. Bylo teplo, ale hrozně foukal vítr. S rouškou na obličeji byla ale má ústa chráněna před větrem, a to až do chvíle, kdy mi vítr serval i tu roušku.

Z neustálého vyvařování a žehlení byly gumičky po stranách roušky opotřebované a téměř nedržely. Rozhlédla jsem se. Nikdo v dohledu nebyl. Uvědomila jsem si také, že po částečném uvolnění nařízení je povoleno sportovcům roušky nepoužívat. No nic, budu sportovec! A tím jsem se skutečně na nějakou dobu stala. Utíkala jsem za rouškou prázdnou uličkou v parku, a jakmile jsem ji už téměř měla, vítr se opět zvedl, popadl roušku a poponesl ji o kus dál. Konečně jsem ji měla. Drapla jsem ji do svých spárů, ale po jejím prohlédnutí jsem zjistila, že si ji na obličej nedám. Byla špinavá, uválená z cesty a měla na sobě nános prachu. Takovou roušku jsem se štítila držet i v ruce. Proto jsem byla sportovcem celou cestu na parkoviště, kde na mě čekal syn. Ač unavená, utíkala jsem a strčila bych do kapsy lecjakého skutečného sportovního nadšence. Pečlivě jsem přitom vybírala trasu tak, abych se s žádným chodcem neminula na méně, než několik metrů. Konečně jsem unavená seděla opět v autě. Tak jsem zvládla nakoupit, zasportovat si a konečně jsem byla doma. K večeru jsem se na chvilku natáhla u televize, abych zjistila pozdě večer, že jsem usnula. I syn už spal, dcera se dívala na televizi.

„Byl pes venku?“ zeptala jsem se v naději, že ho některé z mých dětí vyvenčilo.

„Víš, že nechodím ven, bojím se,“ odpověděla dcera.

To jsem chápala. Lékaři mě už předem informovali, že kdyby se má dcera nakazila, ihned by ji pro jistotu hospitalizovali v nemocnici.

„Máš přece bratra? Ten venku nebyl?“

„Byl, ale bez Alíka.“

Nechtělo se mi syna budit. Také má náročnou práci, i když by mohl někdy psa, kterého jsem pořizovala především kvůli dětem, vyvenčit. A tak jsem si přehodila přes ramena bundu, vzala novou roušku, protože ta, co mi uletěla v parku, byla ještě vypraná a mokrá na sušáku, a vyšla z domu.

Zdálo se mi, že se poněkud ochladilo. No jo, já myslela na roušku, abych ji nezapomněla, a v rozespalosti jsem vyšla z domu jen v tričku a spodních kalhotkách. Ještě že jsem si toho ihned všimla.

Už aby bylo po tomto období a mé děti zase venčily našeho psa a já nemusela myslet na roušku a zapomenout tak na kalhoty.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete