Na začátku byla smrt, na konci zámek

Vyrůstal jsem v malé vesničce v Čechách, a dost jsem se líbil dívkám. Na jedné zábavě v sousední vesnici jsem se seznámil se dvěma dívkami, dvojčaty Lenkou a Janou. Byly jen o rok mladší, než já.

„Smím prosit?“ požádal jsem o tanec nejdříve Janu.

Ta souhlasila, a z prvního tanečku se vyklubalo přátelství. Trávívali jsme čas společně s její sestrou Lenkou. Vesnice byly vzdáleny jen několik málo stovek metrů, a tak veškerý čas po škole, jakmile jsem doma udělal své povinnosti, patřil Janě a Lence.

„Mám tě ráda,“ pošeptala mi jednou Jana, když jsme osaměli. Mně byla ale víc sympatická Lenka. Jana byla třeštidlo, veselá a divoká, Lenka byla dle mého chápavější, rozumnější a pro mě i tajuplnější. Když nakonec potřebovala doučit matematiku na střední škole, kterou studovala, neváhal jsem ani chvíli a nabídl jsem jí pomoc. Jana to nelibě nesla.

Chodíval jsem k nim domů, a já si nemohl nevšimnout, že se Jana obléká vyzývavě jen proto, aby zvýšila můj zájem. Docílila ale opaku. Začal jsem chodit s tajemnou Lenkou. Jana nás ze začátku doprovázela na našich vycházkách, když ale pochopila, že můj zájem patří jen a jen Lence, stáhla se do sebe.

„Ty mě asi nemáš rád?“ řekla napůl otázkou a napůl vyčítavě.

„Víš, já mám rád Lenku,“ řekl jsem po pravdě.

„Co na ní vidíš? Vypadáme přece stejně?“ ptala se a v jejích očích se objevily slzy.

Ano, Lenka i Jana byla jednovaječná dvojčata. Nemohl jsem ale poručit svým citům a přimět se, abych jednu z nich miloval a druhou ne. Vše zařídila příroda.

„Leni, moc tě miluji,“ šeptal jsem jednou večer Lence v seníku, zatímco se Jana trápila doma.

„Taky tě mám ráda,“ odpovídala a já se nemohl nabažit jejích rtů.

O našem vztahu se začalo mluvit po vesnici. Byli jsme oba dostatečně staří na to, abychom si mohli dovolit první vztah. Jediný, kdo z naší lásky neměl radost, byla Jana. Když mě pozvali rodiče Lenky a Jany na oběd, demonstrativně odešla a trávila celý večer zamčená v pokoji.

„Trápí se,“ řekla Lenka.

„Já vím, ale miluji tebe,“ přiznal jsem.

„Já tebe taky.“

Oba jsme ukončili školu, a náš vztah byl pevnější a pevnější. Jana byla sama. Pokusila se sice najít si partnera, její vztah ale dlouho nevydržel. Když jsme to léto odjeli na společnou dovolenou, udělala Lence scénu. „Byla jsem to já, s kým poprvé promluvil. Se mnou první tančil. Nech ho být!“ křičela Jana na Lenku.

„Nenechám, protože ho miluju. Najdeš si někoho jiného, s kým ti bude dobře,“ domlouvala jí Lenka, a odjeli jsme.

Po návratu jsem měl už domluvený nástup do fabriky nedaleko naší vesnice.

Když jsme se ale vrátili, čekala nás zdrcující zpráva. Jana neunesla fakt, že je sama a její sestra chodí s objektem její lásky, a šáhla si na život. Ležela v nemocnici v kómatu.

„Myslíš, že by pomohlo, kdybych za ní přišel?“ ptal jsem se smutné Lenky.

„Myslím, že ne. A stejně by tě k ní nepustili,“ řekla a rozplakala se. Tenkrát jsme se naposledy políbili.

Jana následující den zemřela. Přestože mi Lenka ani její rodiče nic nevyčítali, věděl jsem, že na mně spočívají oči celé vesnice. Přetrpěl jsem pohřební obřad, a zmizel jsem z vesnice pryč. Nedokázal bych žít ve vesnici, kde si mě všichni spojovali s tragickým úmrtím. A co teprve má milovaná Lenka? Byla před těžkým rozhodováním, zda má zůstat s člověkem, kvůli kterému se zabila její sestřička, nebo od něj odejít. A co jejich rodiče? Přišli o dceru, a jejich druhé dítě se stýkalo s mužem, kvůli kterému si vzala život.

Odešel jsem za prací až na Severní Moravu. Dostal jsem služební byt, měl namáhavou, ale výnosnou práci, a učil jsem se žít v novém městě. Zároveň jsem se snažil zapomenout na Lenku.

Bylo to ze začátku hodně těžké. V novém městě jsem byl sám, nikoho jsem tu neznal. A na druhém konci republiky byla má láska, která přišla o své jednovaječné dvojče. Napsal jsem Lence řadu dopisů, ale ani jeden jsem neodeslal. Nechtěl jsem jitřit už tak čerstvé rány.

Občas mi o Lence a její rodině napsali mí rodiče. Tak jsem věděl, že ani ona nezůstala v rodné vesnici. Odešla na studia vysoké do Prahy. Pomaličku, jak šel čas, jsem na Lenku přestával myslet. Byla stále v mých vzpomínkách, ale já musel jít dál. Seznámil jsem se se svou ženou, kterou jsem si vzal. Narodily se nám dvě zdravé dcery, vystudovaly, a já pomalu stárl. Až když dcery vystudovaly, naše manželství se rozpadlo. Nějak jsme s manželkou zjistili, že si už nemáme co říct.

A přišel odchod do důchodu. Sedával jsem ve svém křesílku v obývacím pokoji před televizí a jedinou radostí byla návštěva dcer a později také vnoučat. Až teprve nedávno jsem si koupil seniorskou jízdenku na vlak, o které jsem se náhodou dočetl. Získal jsem tak roční cestování vlakem úplně zdarma. Denně jsem se vydával na poznávací výlety po okolí, i do vzdálených měst.

Jednoho dne takto jedu vlakem podívat se Hradce nad Moravicí. Dlouho jsem tam nebyl. Místní zámek jsem navštívil jen jednou v životě, a tak jsem se rozhodl, že si návštěvu zopakuji. Do vlaku přistoupila paní v mých letech. Protože byl vlak z velké části plný, usadila se naproti mně.

„Je tady volno?“ zeptala se a trochu se usmála. Její úsměv mi byl nějak blízký. Přikývl jsem, paní se usadila a dívala se do mapy.

Nedalo mi to: „Vy studujete, kam jet?“ zeptal jsem se. Nejednou jsem takto cestoval i já. Přišel jsem na nádraží, a jel jsem tím vlakem, který dřív přijel. Vystoupil jsem tam, kde se mi líbilo, nebo ve stanici, kterou jsem znal podle nějaké místní památky.

„Víte, mám jízdenku pro seniory, můžu jet kamkoli. Tak je mi to jedno. Dívám se, kam bych se dnes podívala,“ odpověděla paní.

„Já ji mám taky,“ ukázal jsem svůj cestovní doklad.

„Pavle, jsi to ty?“ zeptala se paní. Dívala se na mne s očima dokořán, jako by nemohla uvěřit, že před ní sedí člověk z masa a kostí.

Paní se usmívala a já najednou dokázal ten úsměv přiřadit ke konkrétnímu člověku ze vzpomínek. Byla to Lenka!

„Leni, Leničko, co tady děláš?“ ptal jsem se.

„Bydlím nedaleko. Jak žiješ, povídej?“

A tak jsem jí vyprávěl o svém životě a ona mě seznámila, jak trávila roky od mého odstěhování se ona.

„A mám dvě dcery, jedna se jmenuje Lenka, jako ty,“ řekl jsem dojatě.

„A manželka?“ zeptala se a mírně se zamračila.

„Manželku už nemám, rozvedli jsme se. Jmenuje se Jana, jako…“, nedopověděl jsem. Nechtěl jsem se vracet k tragické ztrátě. „A ty máš manžela?“

„Před rokem zemřel. Mám jednoho dospělého syna. Maminka s tatínkem už taky nežijí, což je v našem věku jasné…“

Na zámek v Hradci nad Moravicí jsme šli nakonec společně. Bydlíme v sousedních městech a na výlety vlakem vyrážíme každodenně spolu. Asi se to mělo stát, že nás osud opět svedl dohromady.