Naděje umírá poslední

Jako mladá svobodná maminka jsem nastoupila do práce, když dceři byly čtyři roky. Nebylo to lehké, odcházet do práce od tak malého dítěte, když jsem neměla nikoho, kdo by mi pomohl s vyzvedáváním dcerky ze školky, s péčí o domácnost a dalšími povinnostmi. Rodiče jsem ztratila, bohužel, ještě než se malá narodila.

Anetka si ve školce velmi rychle zvykla, našla si tam nové kamarády a docházku velmi dobře zvládala. Paní učitelky byly senzační, a přestože jsem si dcerku vyzvedávala často mezi posledními, chápaly mou situaci a byly vstřícné a přátelské.

Pracovala jsem ve firmě vyrábějící léčiva a práce mě bavila. Mí kolegové byli příjemní a navzájem jsme si pomáhali.

Bohužel, po několika měsících začala stávkovat imunita mé dcery. Ze školky chodila často nachlazená a nejednou si její nemoci vyžádaly absenci v docházce do školky. Čerpala jsem často paragraf, na který jsem měla nárok. To samozřejmě nebylo příjemné mým nadřízeným. Po návratu do práce jsem se snažila vše dohnat, byla jsem snaživá, a pokud to šlo, vybírala jsem si také práci na přesčasy, pokud mi vyšla mateřská škola vstříc. Alespoň pár hodinkami přesčasové práce jsem se snažila firmě mou absenci vrátit. Dcerka byla ale nemocná velmi často, a nezřídka jsem od ní nemoc chytla i já. Osobně jsem své nemoci spíše přecházela, u dcery jsem ale nechtěla riskovat její zdraví.

Doufala jsem, že s příchodem jara se imunita mé dcery utuží a bude zase dobře. Na jaře měla firma přecházet na novou výrobní linku a bylo nutné, aby se na ní postupně zaučili všichni zaměstnanci firmy. To už bude dcerka určitě v lepší kondici, uklidňovala jsem se a byla nucena s dcerkou být i nadále velmi často doma. Jednou jsem ji sice pustila do školky i s horečkou, to se mi ovšem vrátilo v pozdější mnohem delší nemoci mé malé holčičky.

Jednoho dne mi volali ze školky dokonce do práce, že malá kašle, je nachlazená a má zvýšenou teplotu, abych si pro ni přišla.

„Kdyby to tak dělal každý, jsme tu jako v telefonní ústředně,“ poznamenala tehdy paní sekretářka, ke které se učitelka dovolala. My výrobní zaměstnanci jsme totiž měli zvýšené bezpečnostní a hygienické předpisy a telefon a jiné osobní věci jsme na pracovišti nesměli mít.

Omluvila jsem se a cítila provinile. Bylo známo, že sekretářka děti nemá. Určitě si představuje, že dítě je jako kytka, kterými byla její kancelář přeplněná. Zaliješ, jednou za měsíc strčíš do půdy hnojivovou tyčinku a kytičku pustíš zase na dlouhé týdny z hlavy.

Dcerka jednoho dne onemocněla víc, než obvykle. Její imunita vypověděla službu a dcerka ve školce zkolabovala.

„Děti si hrály na zahradě a Anetka vstala, že si půjde pro kočárek. Najednou jsme ji sbírali ze země,“ líčila mi vyděšená paní učitelka. To už byli ve školce i zdravotníci. Anetku si odvezli do nemocnice, a mě s ní. Měla jsem na vybranou, jestli zůstanu v nemocnici s dcerkou, nebo ji tam nechám samotnou. Dceru čekala série nejrůznějších vyšetření a já měla o ni nepředstavitelný strach. Má maminka zemřela na rakovinu mozku. První příznaky byly právě kolapsové stavy. Co když genetika krutě zasáhla a stihla mou milovanou dceru? Musela jsem jí být nablízku a nastoupila do nemocnice s ní.

V nemocnici jsme byly dlouhé dva týdny. Všechny prvotní strachy byly zažehnány, když byly závažné nemoci vyloučeny a jako příčina toho, co se Anetce stalo, byl určen nedokonale vyvinutý imunitní systém. Anetka byla prostě náchylnější k nemocem a její imunitní systém nebyl připraven na nápor, který vstup do školky představoval. Lékaři mi dokonce doporučili, aby Anetka na nějakou dobu přestala do školky chodit.

„Alespoň na rok,“ sdělila mi usměvavá paní doktorka.

Na rok. A to se budeme s Anetkou chodit pást? Byt nám bude platit neznámý strýček v Americe, který není? Nebo Anetčin otec, který o dceru nikdy nejevil zájem a pět stovek na alimenty posílá pouze z donucení, svůj plat minimálně zpětinásobí? Vše jsem musela vyloučit.

A tak mi alespoň lékaři doporučili ozdravný pobyt pro dítě, na který bych s dcerou jela také. Vše hrazeno z veřejného zdravotního systému, a na měsíc.

Při představě, že bych na měsíc měla opustit zaměstnání, mi bylo nevolno. Tušila jsem, že se stanu pro zaměstnavatele nežádoucí. Na dceři mi ale přece jenom záleželo a záleží nejvíce, a proto jsem podala žádost o ozdravovnu. A čekala.

Anetka brzy opět onemocněla a já znovu a znovu čerpala paragraf na její péči. To mi už vedení firmy dávalo očitě najevo, že si dovoluji moc. Až pojedeme do ozdravovny, bude to už příliš. Měla jsem ale smlouvu na dobu neurčitou, a to bylo eso v rukávu. Alespoň jsem si to myslela.

 

Během Anetčiny poslední nemoci již firma rozjížděla zkušební provoz na nové výrobní lince. Mé kolegyně byly dávno zaučeny, a já opět seděla s dítětem doma. Zaměstnavatel přijal novou brigádnici, která vykryla mé časté absence v práci. Když jsem se vrátila do zaměstnání, dávali mi všichni očitě najevo, že jsem navíc. Přestali se mnou mluvit, i má spolupracovnice, kterou jsem mylně považovala za kamarádku, se mnou mluvila jen útržkovitě. Nová brigádnice sice neoplývala chytrostí, byla ale ochotná, a hlavně neměla děti. Žádná absence v práci po dobu dvou měsíců od jejího nástupu rozhodla. Do práce jsem se přestala těšit. Byla jsem v ní nechtěná a pouze trpěná.

 

Jednoho dne se to stalo. Uprostřed pracovní směny vedení firmy vyhlásilo nečekanou kontrolu skříněk zaměstnanců.  Všichni jsme se museli povinně seřadit a skříňku po skříňce provedla neoblíbená sekretářka v doprovodu několika dalších vedoucích zaměstnanců kontrolu skříněk. Vše proběhlo bez problémů až do chvíle, kdy i já musela odemknout svou skříňku. Už při prvním pohledu jsem si všimla, že něco není v pořádku. Poutko kabelky bylo jinak, než obvykle. Zámek byl ale neporušený! Když zpoza kabelky vytáhla sekretářka igelitovou tašku, která mi byla cizí, a z ní vytáhla několik plat léků, které se právě vyráběly, bylo mi vše jasné.

 

Ředitel, starší pán, kterého jsem měla docela ráda, se na mě shovívavě usmíval. Pak mi začal domlouvat jako tatínek zlobivé dcerce. Vyprávěl mi něco o tom, že krádež se ve firmě nepromíjí. Bylo mi jasné, že ví, že jsem nic nevzala. Byla jsem nechtěná. Jediné, jak se mě mohli zbavit, bylo čekat na mou hrubou chybu v práci, nebo jí pomoci. Rozhodli se popadnout příležitost za pačesy a do skříňky mi dát ona plata s léky. Nezajímalo mě, jak se do skříňky dostali. Věděla jsem, že i kdybych svou nevinu prokázala, přišli by s něčím jiným. Chtěli se mě zbavit, použili by cokoli.

Nakonec jsem byla ráda, když mě propustili na dohodu. Žádný postih, záznam, hrubé porušení pracovní kázně.

 

Léčebný pobyt nám schválili. S Anetkou prožijeme krásný měsíc, po němž bude následovat velmi těžké období. My ho ale zvládneme. Anetka je moje štěstí a já pevně věřím, že jednou vyroste, bude z ní silná a zdravá holka a štěstí nakonec ukáže i nám svou usměvavější tvář.

Naděje totiž umírá poslední.