Když něco najdete, máte povinnost to vrátit majiteli. Tak zní zákon. Já v sobotu našla peněženku, a nebyla prázdná. Byly v ní dva tisíce korun a nějaké drobné, několik stravenek, řidičský průkaz, malý technický průkaz od vozidla a další průkazka. Nikde tam nebyla ale adresa majitele.

Rozhodla jsem se peněženku přesto vrátit. Ne, že by mi to přikazoval zákon, ale z pocitu, že mi to neříká pane. Někde chodí skutečný majitel peněženky a je smutný a já si nikdy nic, co jsem kdy našla, nenechala. Pána z fotky na řidičáku jsem neznala, a proto jsem se vypravila na nejbližší pobočku státní policie. Ta je v obytném domě. Zvonila jsem u zamřížovaných dveří, ale bezúspěšně. Kdyby tam byla alespoň nějaká schránka, kam peněženku vhodit, ale nebylo tam vůbec nic. Jsem na nemocenské, vyšla jsem jen vyvenčit psa o vycházkách, a neměla jsem tolik času. Už jsem to chtěla vzdát, když šel kolem muž bydlící v domě.

„Jim nezvoní už čtrnáct dní zvonek. Musíte jít z druhé strany a mávat do okna,“ poradil mi.

Vyšla jsem z domu, obešla ho a vzhlédla k oknům ve zvýšeném přízemí. Snažila jsem se doskočit do jejich výše s peněženkou nad hlavou, ale marně. A tak jsem chvilku volala:

„Haló, slyšíte mě? Otevřete mi, prosím.“ Můj čtyřnohý Ben mi pomáhal štěkotem. Marně. Z oken se linul zvuk hudby z rádia. Kéž bych někdy já měla takovou práci, blesklo mi hlavou.

Nakonec jsem našla na zemi několik kamínků. Házela jsem je do oken, až jeden z policistů mě konečně zaregistroval. Než mi stihl vynadat, řekla jsem mu, že se snažím už téměř hodinu dostat dovnitř. A tak mě konečně pustili.

„Dobrý den, našla jsem peněženku s penězi, stravenkami i řidičákem,“ řekla jsem.

„A co my s ní?“

To snad nemyslí vážně? Připadala jsem si jako ve skryté kameře.

„Přece ji musíte vrátit majiteli,“ vysvětlila jsem jim, když jim to samotným nedošlo.

„To musíte vy sama,“ řekl policista, který mě jako první zaregistroval.

„Já bych ráda, ale v řidičském průkazu, jak možná víte, není adresa.“

Pak jsem se asi deset minut přela s policisty. Oni tvrdili, že s nálezem peněženky je tolik práce, že ji ode mne nepřeberou.

„Víte, kolik to dá papírování?“

„To je možné, ale já přece bez adresy nemůžu sama peněženku vrátit. Tak mi alespoň řekněte, kde ten pan bydlí. Je to nějaký Jan Řehůřek, ročník 64.“

„To my nemůžeme, ochrana osobních údajů.“ Tak nějak to ten policista řekl, vybavovala jsem si, když jsem, opět s peněženkou, kráčela po ulici. Co budu dělat? Já si ty peníze a stravenky nakonec budu muset nechat. Pak jsem si vzpomněla na průkaz. Adresa na něm nebyla, ani jméno. Jistě ale patřil majiteli peněženky. Bylo v něm jen logo firmy sídlící v sousedním městě a číslo zaměstnance, pak už jen čip.

Druhý den jsem se místo pravidelných procházek o vycházkách vydala do sousedního města. Musela jsem jet autobusem, vystoupit u průmyslové zóny a jít ještě téměř kilometr pěšky. Na vrátnici jsem přednesla své přání. Naštěstí paní vrátná nebyla policistka. Ochotně zjistila, že pan Řehůřek ve firmě skutečně pracuje, a dokonce měl zrovna směnu, a proto mi ho zavolala. To bylo radosti.

Muž v montérkách ode mne převzal peněženku.

„To jsem rád, moc vám děkuji. Musel jsem ráno jet do práce autobusem. Co bych vám tak dal?“ Rozhlížel se kolem sebe. Byl v práci, a tak toho u sebe moc neměl. Chtěl po mně mou adresu, ale já mu ji nechtěla dát. Nejela jsem za ním proto, aby mi něco dal.

Chvilku mi vnucoval peníze, které jsem nechtěla přijmout.

A pak ho to napadlo. Stáli jsme v chodbě, kde byl také automat na svačiny. Přiložil k čidlu v automatu čip z peněženky, něco nacvakal, a vypadla mu čokoláda, chipsy, bageta a dva balíčky bonbonů.

„Tak aspoň toto,“ naložil mi to do náruče. „Dát mi adresu, tak vám přivezu parádní kytici.“ Usmál se, pak se zarazil, vytáhl přece jen peníze, které mi vložil do ruky.

„A to máte za cestu sem.“

A tak jsem měla alespoň cestu zdarma.

Domů jsem přijela hodinu po vycházkách. Naštěstí mi nepřišla kontrola. O bagetu jsem se rozdělila s Benem, vždyť jsme peněženku našli společně. Tedy, v praxi to vypadalo tak, že Ben snědl maso a já pečivo a zeleninu.

 Takto nás naše policie chrání a pomáhá nám.