Narozeninový dárek pro mé syny

Pokud si někdo stěžuje na nudný a šedivý život, je to z velké části jeho vina. Velmi často se stává, že své hodnoty zrevidujeme až po nějakém velkém a osudovém traumatu. Většinou se nám nechce nic měnit, pokud vše klape, jak jsme si naplánovali a jak nám to vyhovuje.

Já byla dítko spíše uzavřené. Žila jsem si ve svém světě pohádek a magických příběhů a domnívala jsem se, že tak tomu bude navždy. Už na základce se stávalo, že ač jsem byla velmi stydlivá, ne-li zakřiknutá, bývala jsem vybrána do recitačních, tanečních, hudebních a jiných soutěží. Pomaloučku jsem si zvykala, že on ani ten svět na výsluní není tak špatný, ba naopak. Mohla jsem cestovat, seznamovala jsem se se zajímavými lidmi. Vždy jsem byla trémistka, ale naučila jsem se zvládat obavy a strach. A to i proto, že jsem byla zvědavá, zda to dokáži. Tento základ mi vlastně vydržel po celý můj život a držím se jej dodnes.

Snažím se vnášet nejen do svého života, ale i do životů dětí a vnučky nové prvky a mí blízcí mi to s díky vrací. Mám své démony strachů, fobie všeho druhu, a přece jdu s nimi do souboje. Věřte mi, že to vždy stojí za to. S podporou manžela i dětí jsem ve svých 57 letech ukončila bakalářské studium. Ne vždy jsem si věřila, ale mí drazí byli vždy na blízku, když jsem tápala a propadala skepsi. „Mami, to dáš.“, bylo jejich heslem a já přijímala vše, co mě potkávalo jako výzvu.

Domnívala jsem se, že se svým manželem společně zestárneme a budeme si užívat společných chvil. Naposledy jsme prožili velmi zdařilou rodinnou akci o mých kulatinách. Tenkrát už byl manžel nemocný a bylo to naposledy, co jsme spolu tančili.

Trochu jsem se obávala blížících se letošních narozenin obou synů. Jsou to Kozorozi, jeden slavil 35. a druhý 40. narozeniny. Protože příbuzenstvo stárne, mění se pracovní kolektivy, rozrostla se nám rodina, rozhodli se kluci pojmout to ve velkém stylu. Celkem se očekávalo kolem 50 hostů ze všech částí Česka i Slovenska a také pár hostů z Polska. Zvažovala jsem, jaký dárek synům dát, aby z něj vycítili, jak moc mi na nich záleží a také aby z dárku měli radost i ostatní a v neposlední řadě také já.

V loňském roce jsem na jedné akci zažila koncert Jirky Erlebacha a rozhodla jsem se oslovit právě jeho. Vše kolem jeho narozeninového vystoupení bylo tajné. Neřekla jsem to nikomu, a když v sále spustil svou mistrnou hru na housle, věděla jsem, že jsem vybrala dobře. A protože jsem věděla, že s houslemi procestoval celý svět, že plul na zaoceánských lodích, že navštívil hodně zemí, požádala jsem jej, aby nám zahrál i písně odjinud. A tak jsem stála se zavřenýma očima a v mysli tančila se svým mužem na dovolené v Řecku, hladila Zeď nářků při návštěvě Jeruzaléma se svými syny a také se připravovala na letošní plánovanou návštěvu Irska při poslechu tklivých irských balad. Věřím, že podobně to měli i ostatní, při poslechu jeho skladeb jsme se oprostili od běžných starostí, byl tu jen ten večer, kdy jsme si uvědomili vzájemnost, přátelství a lásku mezi lidmi.

Jak jsem již předeslala, nejsem člověk, který se rád prezentuje, předvádí nebo chlubí. Pokud někde již vystoupím, vede mě k tomu mé srdce. I na té naší narozeninové párty jsem vzala do rukou mikrofon a poděkovala svým dětem veřejně přede všemi, za to, že mě berou takovou, jaká jsem, někdy trochu šílenou a nevyzpytatelnou osobu, která je nepřestává překvapovat. Také za to, že mě občas přiberou na krásné výlety. Já je před cestou vždycky obrečím, brblám a nadávám, ale nakonec se skláním před jejich laskavou tvrdošíjností, s jakou mě „dokopou“ k zázračným prožitkům. Ano, já jsem moták, „bludný balvan“, který pořád hledá ty správné trasy a adresy. Ale to hledání je krásné, mám takový ten lechtivý pocit na prsou a rozesmáté srdce. Já ty životní výzvy beru jako dar, někdy mě z počátku souží a nechci se k nim znát, ale nakonec se nechám unést zvědavostí, očekáváním...

I moje první zaměstnání po ukončení VŠ v době, kdy jsem překročila šedesátku, bylo výzvou a to, co jsem i svou odvahou zažila, předčilo mé nejtajnější sny. A teď jsem dostala opět novou šanci, být na blízku potřebným. Vždy si říkám, nech věci plynout, ono se nakonec ukáže, co je pro tebe to pravé. Vím, že mé děti si na mé „dovádění“ vzpomenou i za mnoho let, věřím, že můj postoj k životu je bude alespoň trošku inspirovat a provázet i jejich životy. Moc se mi líbí citát P. Ferriniho, který se v mém případě ukázal býti více než přiléhavým:

„Cesta má svou prostou krásu a svá tajemství. Není nikdy tím, čím si myslíte. Přesto není nikdy nad vaše schopnosti, intuitivně poznat další krok.“

Je v našich silách, u těch, co mají páru se předvádět, ale i u těch, co se raději drží v koutě, vyjít ze svého stínu a chvilku si jen tak hrát. Já se svou vnučkou zpívám, hraji, tančím, držíme se za ruce, kreslím jí na zádíčka fantazijní příběhy, pořádáme poníkům párty. Nebo jedeme na výlet někam, kde cítíme dobrodružství, a když pak Sárinka řekne: „Ty, babí, vidíš, jak ses bála, a zase jsme hezky trefily domů, že jo? Jen to raději nebudeme říkat mamce. Ona by to nepochopila…“ I to je můj malý spiklenec, semínko rebelské výzvy bylo zdárně zaseto, doufám, že se dočkám i plodů…

Ráda bych ještě jednou popřála svým synům krásné a akční další roky, prožité ve zdraví. Narozeninový dárek jsme si užili všichni a já už se těším na další životní výzvu. Vypadá to, že jeden z jejich dalších aktů vypukne již tento čtvrtek…

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete