Náš Bobišek

Není tomu tak dávno, co jsme ještě chovali kočky. Teď už je nemáme. Když nám třetí kočičku za sebou přejelo auto během necelého roku, vzdali jsme to. O pořízení kočky do domu jsem nikdy neuvažovala. Je to přece venkovní tvor!

Jedna z našich koček se jmenovala Bobišek a měla hodně zajímavý osud. Jeho maminka Mína měla toho roku jenom jedno kotě. Malou černou kuličku, o kterou pečovala v hadry vystlané bedně ve staré garáži. Nikdo ji tam nerušil. Byly tam jen různé nepotřebné věci – třeba polorozebraný trabant, kterého strýc za nic na světě nechtěl vyhodit. Občas jsem se tam chodila dívat, abych nerušila. Koťátko rostlo a už začalo pomalu otevírat očička.

Měli jsme i fenku malého teriéra. Jessie. Tak ji pojmenovali v útulku, odkud jsme si ji vzali. Byl to moc hodný a vděčný tvoreček. Bůh ví, co si musela vytrpět, protože domů jsme si ji tehdy brali v hrozném stavu. Všeho se bála a před vším utíkala. I před našimi kočkami. Postupně se nám ji podařilo uklidnit, ale stejně zůstala hodně lekavá.

A to ráno jsem našla v krabici něco hodně neobvyklého. Koťátko tam bylo, ale jeho maminka ne. Na jejím místě ležela Jessie a kotě se jí zachumlalo do kožíšku. Napadlo mě, že se snad kojí. Ale to byla přece hloupost. Mína si asi někam odběhla a Jessie malého zahřívá. Nechala jsem je tam, jenže Mína se nevrátila ani odpoledne. Říkala jsem si, jestli se nebojí Jessie a chtěla jsem ji odehnat. Ale fenka na mě k mému velkému překvapení zavrčela.

Zůstala u kotěte celou noc. Ráno jsem se ji už odehnat nesnažila, takže mě pustila blíž. A věřte, nevěřte, ona to kotě opravdu kojila! Volala jsem to našemu veterináři, a prý se u ní možná objevila falešná březost nebo v ní naříkání kotěte spustilo mateřské instinkty a ona si ho adoptovala se vším všudy. A taky mi řekl, že se Míně určitě muselo něco stát, ať si nedělám moc velké naděje.

Měl pravdu, o dva dny později jsme ji našli ležet v příkopu u lesa. Měla to za humny a mysleli jsme si, že tam jí nic nehrozí, když tam auta nemůžou. Auta ne, ale motorky ano. Kotě jsme pojmenovali Bobišek a u jeho nové maminky se mu dařilo dobře. Krásně rostl a brzy začal Jessie doprovázet kamkoli se hnula. Vlastně on se úplně začal chovat jako pes. Hlídal vrata, na cizí lidi vztekle prskal a o kočičích zábavách jako je šplhání po stromě nebo každodenní mytí v životě neslyšel. Od Jessie se prakticky nehnul, až si z nás začali sousedi dělat legraci, co to má naše fenka za divný ocásek.

Mysleli jsme, že z toho časem vyroste, ale když to trvalo i do dalšího jara, pořídili jsme mu kamaráda – odrostlého kocourka Mourka z vedlejší vesnice. A od něj se teprve Bobišek začal všechno učit. Šlo to pomalu a jeho první pokusy o mytí byly legrační. První myšku donesl domů teprve o prázdninách, ale k vratům chodil pořád, i když o něco řidčeji.

Později se oba kocourci začali často toulat a bohužel netrvalo dlouho a oba postihl osud Bobiškovy maminky. Pak jsme si ještě vzali kočičku od sousedů, ale ani ta rychlým kolům na dlouho neunikla. Dál jsme už štěstí pokoušet nechtěli. Zůstala nám jen Jessie, která po Bobiškovi ještě dlouho truchlila. Místo další kočičky jsme si proto vzali druhou fenečku z útulku. Pravou pouliční směsku Bibi :) A myslím, že je u nás spokojená.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10