Bylo léto, krásný slunečný den. Řekli jsme si, že nebudeme sedět doma, a vyrazíme na výlet. Za volant našeho staršího autíčka jsem usedla já. Přiznávám, že nejsem dobrá řidička, také to nijak netajím, vzadu na autě mám nalepené „Z“ jako začátečník. Cesta byla dobrá, jen mě trochu nepříjemně oslňovalo sluníčko.

Po hodině už jsme se ocitli na malebném náměstí. Zbývalo jediné – zaparkovat. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla volné místo, rozjela jsem se a po chvíli už jsem slyšela naléhavý hlas svého partnera: „Zpomal!“ Jenže než jsem stihla šlápnout na brzdu, už jsem ucítila menší náraz. Cítila jsem se hrozně trapně a provinile. Navíc můj nepovedený parkovací manévr zhlédla skupinka chlápků středního věku. Zdálo se, že se dobře baví. Partner si jen povzdechl a vystoupil si z auta, aby zjistil škody. Když jsem se vzpamatovala, vystoupila jsem si také. Můj partner se zrovna díval kdesi pod auto, já jen viděla zkřivený plech u SPZ. Po chvíli můj partner vstal a prohlásil, že je to dobrý, že nic neteče a zpátky domů bez problémů dojedeme, jen to odnesl nějaký plech.

Obrubník, do kterého jsem narazila, samozřejmě neutrpěl skoro žádnou škodu. Byl opravdu vysoký a podle škrábanců a menších „kousanců“ či úlomků, které na něm byly, bylo zřejmé, že už do něj narazilo více aut. Partner se mi snažil zvednout náladu a řekl mi, ať už to neřeším. Pak už jsme se vydali „výletit“. Vylezli jsme na kopec, kde se rozkládala nádherná zřícenina, zašli jsme si do hospůdky…

Když už se začalo stmívat, zamířili jsme zpátky k autu. Za volant tentokrát usedl můj partner. Cestou domů jsme ještě objevili krásnou švestkovou alej, a tak jsme zastavili a natrhali si trochu ovoce. Pak už jsme se nikde zastavovat nechtěli. Byla černočerná noc, chtěli jsme si pustit rádio, ale zjistili jsme, že je rozladěné. Partner se tedy rozhodl přistavit a zkusit ho naladit. Otočil mírně volantem doprava a auto se najednou celé nebezpečně naklonilo! Slyšela jsem hrozivé zvuky a svůj křik. Partner šlápl na brzdy. Zdálo se, že jsme sjeli ze silnice.

Venku byla tma jako v pytli, partner vystoupil a šel se podívat, co se vlastně stalo. Zjistil, že silnice se zrovna opravuje, a že jsme zkrátka přejeli do pruhu, kde chybí asi 20 cm asfaltu. Na začátku tohoto pruhu, tedy několik set metrů za námi, byla dopravní značka, která o tom informovala, tu jsme však bohužel přehlédli. Podél tohoto pruhu bez asfaltu pak už žádné další dopravní značení nebylo. To byl konec našeho autíčka, které nám dobře sloužilo téměř pět let. Domů jsme dojeli krokem a byli jsme rádi, že to odneslo jen naše auto.