Nečekaná zpráva

Je středa odpoledne. Jsem v práci. Zákazníci tu žádní nejsou a já se nudím. Nervózně poklepávám nehty do pultu a přemýšlím, kde bych ještě mohla přeskládat a srovnat oblečení. No jo, třeba tady ty džíny. Nechápu, jak to můžou lidi tak rozhrabat. Ale co, jsem za to placená, takže to klidně přerovnám znovu. Lepší než zírat do zdi a čekat, až někdo přijde.

Ale ani neudělám krok a slyším ze šuplíku vibrování a známý zvuk služebního mobilu. To bude asi šéfka. Mrknu na telefon. Neznámé číslo. „Prosím.“ Z druhého konce se ozve ženský hlas s nějakým hlukem v pozadí: „Dobrý den. Mladá paní, prosím Vás, jak mám u Vás rezervované ty čtyři kusy oblečení, tak mohla byste mi to rezervovat až do úterka?“ Přemýšlím, jaké čtyři kusy. Otočím se na stojan přímo za mnou, kam dávám rezervované zboží. A jo, vlastně, tyhle kusy. To byla ta uspěchaná starší zákaznice včera ráno. Ani si nic z toho nevyzkoušela a rovnou to chtěla rezervovat do dnešního odpoledne, protože včera pospíchala. „Já se pokusím Vám to tu nechat, ale bohužel nic nemůžu slíbit, protože takhle dlouho oblečení rezervovat nesmíme.“ V telefonu je ticho, zákaznice je asi s mojí odpovědí nespokojená a neví, co na to říct. Promlouvám k ní znovu: „Haló, jste tam? Já se omlouvám, ale není to na mně. Pokud šéfka...“

A najednou je ve sluchátku úplné ticho. Kouknu na displej mobilu – konec hovoru. Ani jsem to nestihla dopovědět a ona to položila. Hm, tak to jsem ji asi fakt hodně naštvala. Ale já za to přece nemůžu, musím poslouchat šéfky nařízení, prostě tady to oblečení nemůžu blokovat týden. Ach jo. Trochu mi to pokazilo náladu. Některým lidem se člověk nezavděčí. Všechno berou jako naprostou samozřejmost a když jim v něčem náhodou vyhovět nemůžu, tak by se ještě naštvali na mě. Kdyby to bylo jen na mně, tak bych to tam té ženě do úterý klidně nechala, ale pokud si šéfka všimne, že už to tam visí víc než 5 dní, tak mi stejně řekne, abych to vrátila na stojany. A šéfka má hodně dobrou paměť a všeho si všímá.

No nic, měla bych přerovnat ty džíny. Položím mobil zpátky do šuplíku a zavřu ho. A hele, konečně nějaká zákaznice. Popřejeme si navzájem dobrý den. Zase mi vyzvání služební mobil. Sahám pro něj a napadne mě, že na displeji bude stejné číslo jako předtím a že mi ta zákaznice ještě chce něco říct. Ale ne, tentokrát je tam jméno šéfky: „Dobrý den, slyším Vás.“ Ozývám se jako obvykle s úsměvem na tváři. Na druhé straně se ozve šéfky naštvaný hlas: „Zítra podepíšete výpověď.“ „Cože?“ Pokud si ze mě dělá legraci, tak mně to teda nepřijde legrační ani trochu. „Slyšela jste.“ Nechápu, co jí mám na to říct, copak to myslí vážně? Ptám se: „Paní Čermáková, ale proč?“ Buší mi srdce a nevnímám nic kolem sebe. Držím u ucha mobil a jen sleduji zákazníky, kteří vcházejí jeden po druhém do obchodu. Všichni mě zdraví. Ani jim nemůžu odpovědět, jsem v šoku a jen se soustředím na to, co uslyším ze sluchátka. „Ne, žádná Čermáková. Končíte.“ Připadá mi, že šéfky hlas byl i trochu zklamaný. Zklamala se ve mně? Něco jsem udělala špatně? Vždyť se mnou byla doteď spokojená, tak co tak najednou?

Ve dveřích se objevuje spolužák ze základní školy. Neviděli jsme se 13 let. Drží v ruce nějaký papír, usmívá se a jde přímo ke mně. Možná naplánoval třídní sraz a nese mi pozvánku. Ale to mi je jedno, pořád držím u ucha telefon a čekám nějaké vysvětlení, které nepřichází. V telefonu je ticho. To není možný, já jsem dostala padáka. Z práce, která mě baví, ve které jsem spokojená, kde mě lidi chválí, že jsem milá a ochotná a šéfka to moc dobře ví, mě najednou a bez vysvětlení vyhodí?

Vždyť jsem byla tak dlouho nezaměstnaná, musela jsem tehdy počítat doslova každou korunu a teď, přesně po devíti měsících, se mám jít znovu přihlásit na pracák a zase živořit? Ne, já už nechci. Jasně, za to určitě může ta zákaznice, co volala před chvílí. Nelíbilo se jí, co jsem jí řekla, tak si na mě rovnou postěžovala šéfce. Asi to musela být nějaká její známá.

Do očí se mi derou slzy. Lidi na mě koukají, jsou zvědaví, co se mi stalo. Spolužák mávnul rukou a odešel. Přece nemůžu říct našim, že mě vyhodili z práce? Jak jim to odůvodním, když příčinu mého propuštění sama neznám? Začínám nový vztah a chtěla jsem, abychom spolu s přítelem začali co nejdříve bydlet. Ale když budu na pracáku, tak nemůžeme. Nedostala bych od státu žádný příspěvek a musel by mě živit on ze svého ne zrovna dobrého platu. Jak to zvládneme? Celá se třesu, brečím, ale aby na mě lidi v obchodě nekoukali, tak se otočím zády k nim.

A najednou je kolem mě tma. Ležím v posteli. Fuj! Byl to jenom sen. Utírám si uslzené oči, raduju se a děkuju za to, že jsem se probudila. Ten sen byl tak stresující, že mi trvá dobrou hodinu, než znovu usnu. Hurá, dnes je sice sobota a za pár hodin jdu do práce, ale jdu tam strašně ráda. Ta jistota, že svoji práci mám, je skvělá. A když se dnes v práci objevila šéfka a já jsem jí řekla, co se mi zdálo v noci za příšerný sen, že mě po telefonu vyhodila a ani mi neřekla proč, tak jen vykulila oči, nechápavě zakroutila hlavou a obě jsme se tomu zasmály. Byl to super den, navzdory tomu, jakou noční můrou v brzkých ranních hodinách začal...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10