Nefňukej a změň to

A zůstala jsem absolutně sama. Mladí ke mně chodili občas, protože jejich směny v práci se neslučovaly s mými. Bylo mi hrozně smutno. Trápila jsem ale i ostatní. Kamarádky a známé jsem stále obeznamovala s tím, jak moc jsem sama, jak mi je smutno a jak bych to ráda změnila.

„Tak to změň,“ řekla mi jednou kamarádka, která už mé stesky nechtěla poslouchat.

Já se ale nechtěla hnát do nového vztahu. V dnešní době se to zdálo jako hloupost. Tomu jsem chtěla nechat volný průběh. Co si ale počít?

Blížily se opět Vánoce. Syn s přítelkyní měli ke mně přijít až mezi svátky. Štědrý den jsem měla strávit sama. Bylo mi úzko. Ten rok poprvé jsem ani nepekla cukroví, ale kilo jsem koupila.

Přemýšlela jsem, jak zaplnit čas a změnit svou situaci. Pak mě napadlo, že když svou pozornost zaměřím na jiné, zapomenu na své trápení. Přemýšlela jsem, že bych třeba nakoupila dárky dětem z dětských domovů, nebo granule pro pejsky v útulcích, anebo nemocným v nemocnici. Udělala prostě někomu potřebnému radost na Vánoce. Vydělávala jsem poměrně dost, určitě bych kvůli tomu nestrádala. Ale tolik, abych nakoupila dárky všem dětem v domově nebo všem pejskům v útulku, tolik jsem přece jenom neměla. Chtěla jsem udělat radost jednomu jedinému konkrétnímu člověku, nejlépe dítěti. Napadlo mě, že v našem městě je středisko volného času pro děti a mládež. I můj syn, když byl malý, v něm navštěvoval zájmový kroužek. Nebyla to zrovna levná záležitost, ale prospěšná. Co kdybych zaplatila kroužek nějakému dítěti, které to potřebuje? Jak ale takové dítě najít? Ptala jsem se kamarádek. Ty žily v kompletních rodinách a neznaly děti z rozvedených rodin, kde je třeba máma sama a skutečně se snaží. Nechtěla jsem, aby někdo použil mé peníze na alkohol nebo cigarety.  Jistě, mohla jsem peníze poukázat na různé nadace a fondy pro děti. Já ale chtěla pomoci někomu, koho osobně uvidím. Chtěla jsem vědět, na jaký konkrétní kroužek budou použity a jak se dítěti v něm bude dařit. Někomu, u koho třeba i budu znát výsledky. Snila jsem o klukovi, kterému zaplatím třeba hokejový kroužek a později se z něj stane slavný hokejista. Nebo malém hasiči. A tak mě napadl internet. Našla jsem si na něm diskusní stránky pro maminky, a těmi jsem se prokousávala.

Po dvou dnech jsem se na stránkách, kde byla spousta mladých maminek, celkem orientovala. Zaujaly mě tam příspěvky mladé maminky právě z našeho města. Měla tři malé děti a manžel ji opustil v době, kdy se narodil třetí, postižený chlapeček. Přesto se nevzdala, měla práci na zkrácený úvazek, kterou péče o postižené dítě dovolovala a ještě k tomu vyráběla háčkované hračky pro děti a různé doplňky. Ty také prostřednictvím těchto stránek prodávala. Paní hodně psala o své prostřední dcerce Anetce. Anetka byla šikovná holčička, která ráda tančila, cvičila a zpívala. Toužila proto po různých kroužcích a maminka váhala, zda na ně bude mít. Přesně dítě pro mě, napadlo mě. Ale byla to holčička, a já chtěla udělat radost klukovi, protože i já mám syna.

Nakonec jsem se s maminkou Anetky spojila. Paní se nejdříve bránila. Pracuje dost a svým dětem dopřeje, co potřebují. A kroužek není takovou prioritou. Ale malá pětiletá Anetka měla jiný názor. Také já si uvědomila, že po dobu, kdy dcera bude v kroužku, může se maminka věnovat nejstarší dceři a hlavně dvouletému postiženému Matyáškovi.

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec maminka s tím, že zaplatím polovinu kroužku. Já ale zaplatila Anetce atletický kroužek celý. Byl totiž dražší, než třeba zpěv. Sportovní kroužky zahrnovaly také pojištění dětí pro případ zranění, dresy a tréninky několikrát do týdne.

„Když to ale budeš flákat, kroužek zruším,“ řekla jsem Anetce, a daly jsme si ruku na to.

Aby to Matyášovi a starší Janičce nebylo líto, dostali ode mne hračky.

I když jsem stále žila sama, můj život dostal nový náboj. Měla jsem ze sebe radost. Maminka Anetky mi přinesla pár dní před Vánoci vlastnoručně upečené cukroví a malý dárek, který pro mě uháčkovala. Byla jím roztomilá figurka andílka, který chrání můj domov dodnes.

Můj život se změnil. Anetka s maminkou mě zvaly na různé soutěže, které malá sportovkyně brzy absolvovala, posílaly mi fotky jejích úspěchů a pravidelně mi psaly, co dělají. Jako bych získala novou, náhradní rodinu.

Rok na to jsem opět zastoupila Ježíška a Anetce jsem zaplatila tentokrát jen polovinu kurzu. Druhou platila její maminka. Pak Matyášek povyrostl a začal navštěvovat denní stacionář. Konečně maminka dětí mohla pracovat i na plný úvazek a její příjem uspokojil potřeby velké rodiny. Mou pomoc už nepotřebovali.  Přesto jsem byla spokojená. Našla jsem náhradní mladou rodinku, s kterou se dodnes navštěvuji, přestože už uběhlo pět let a nemusím zastupovat Ježíška.  Anetka je nadaná sportovkyně a já mám dobrý pocit, že jsem k jejím úspěchům malinko přispěla i já. A přestože můj syn je už dospělý, Anetka je takové mé náhradní dítě, které miluji. Díky této rodině si dávno nepřipadám zbytečná.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10