Někdy je lepší nevědět…

Jsou to už šesté Vánoce, které slavíme s manželkou bez našeho syna. A jsme za to rádi…

Když jsme se s ženou vzali, byli jsme šťastní a zamilovaní. Jak už to má být, do roka mi manželka oznámila, že je těhotná. Na miminko jsme se moc těšili. Dobře jsem vydělával, měli jsme zařízený byt a ke štěstí chybělo právě jen dítě. Přišlo na svět na jaře. Synovi jsme dali jméno Jakoubek. Oba jsme se snažili být příkladnými rodiči. Má žena už druhé dítě nemohla mít, a tak jsme malého Jakuba hýčkali. Vyrůstal jako jedináček a měl veškerou naši péči. Já chodil do práce a manželka na mateřské brávala syna na procházky, stále s ním něco vyráběla, lepila, navštěvovali jsme dětská představení v divadle. Myslím, že nám hodně lidí závidělo.

„Vy jste taková příkladná rodina,“ říkávala naše starší sousedka, bydlící na stejném patře. „Ten váš chlapeček je jako ze škatulky. Vaše paní s ním chodí pouštět draka,“ to bylo na podzim, když si žena udělala čas a vyrobila s Kubou pestrobarevného dráčka, kterého chodívali pouštět za větrného dne na mez za sídlištěm. „Ne jako oni.“ Sousedka ukázala nahoru. Bydlela tam rodina, žijící ze sociálních dávek. Otec byl často opilý, matka děcka krmila rohlíky, místo aby jim navařila. Dětí bylo pět a vychovávala je víc ulice, než jejich rodiče.

„Maminko, já tě tak miluji,“ slýchával jsem často syna, jak objímá a pusinkuje mou ženu. Byl jsem hrdý na manželku i na syna. Jana, má manželka, dávala synkovi, co mohla. A já také.

Syn rostl a ve škole patřil mezi premianty třídy.

Škrt!

Toto je scénář do desátého roku synova života. V deseti letech syn začal být hrubý nejdříve na ženu, poté i na mě. Jana často plakávala, co vše si k ní Jakub dovolil. Nikdy jsem svého syna neuhodil. Když ale syn byl k neukočírování, měl jsem s ním vážnou poradu.

„Copak se takto můžeš chovat k mámě?“ ptal jsem se.

„Nenávidím vás. Přeji si, abyste oba zemřeli,“ řekl mi v jedenácti. To jsem mu dal facku.

Ale syn si vybíjel zlost především na ženě. Byla slabší, zranitelnější. Působilo mu radost dívat se, jak pláče. Ve dvanácti zmužněl, žena se ho bála. To jsme navštívili poprvé dětského psychologa.

Ale syn se nezměnil. Začal nám krást peníze, a tak jsme s ním navštívili dětského lékaře a nechali jsme mu udělat toxikologický rozbor. V drogách nejel. Jen nás prostě nenáviděl. Ze dne na den se z milujícího dítěte stal bezcitným tvorem, který manželku napadal a sprostě ji tituloval.

„Bojím se ho,“ šeptávala mi žena, když jsem odcházel do práce. To už měla i ona domluven nástup do zaměstnání.

Syn se celý propíchal, ve třinácti byl samý piercing. Našel si partu chuligánů, kteří kradli, kouřili a brali tvrdé drogy. Sám jen experimentoval s marihuanou, ale doma sebral, na co přišel. Náš byt se začal podobat nedobytné pevnosti. Kde jsem mohl, přidělal jsem zámky. Zamykali jsme na noc i koupelnu, z které často odcizil veškerou kosmetiku. A dále jsme navštěvovali odborníky. Ale nikdo nám neřekl, co se s naším synem Jakubem stalo.

Došlo to tak daleko, že jsme syna umístili na tři měsíce do diagnostického ústavu. Prošel si různými testy: psychologickými, byl podroben psychiatrickému vyšetření. Závěr?

„Na vašem synovi jsme nenašli žádné velké anomálie. Chová se k vám a mnoha dospělým s nenávistí. Nenávidí vás. Něco se muselo stát v jeho deseti letech,“ řekl nám odborník.

Ale v naší rodině se nic nestalo, když měl syn deset let. Vyrůstal v lásce, byl středem našich životů. Manželka i já jsme se mu věnovali od jeho narození s láskou a citem.

„Nevyčítejte si to. Snažte se, až vyjde školu, dát ho nejlépe na internát. Bude jezdit domů jen na víkendy. Uvidíte, upraví se to. A brzy pak odejde,“ řekl nám odborník, když syn končil základní školu.

Poslechli jsme ho. Se slzami v očích žena balila synovi oblečení na internát, vzdálený 60 kilometrů od domova. Byly to slzy lítosti, ale i úlevy. Vím, že mi mnohé neřekla. Byla to právě ona, ke které si troufl mnohem horší oslovení, než ke mně jako muži. I když ani mě nevyňal z nenávisti. A dokonce ani mé rodiče. Ženiny rodiče již nežili, ale má máma svého vnoučka milovala. I ona mu dala první poslední. Přesto se často vyjádřil slovy: „Ať ta stará bába zdechne.“ Ne, neudržel jsem se a syn dostal políček. Ale jeho nenávist a zlé chování nepřešly.

S nástupem na internát jsem pozoroval zvláštní úkaz. Vždy v pondělí, když jsme se s manželkou rozcházeli ráno do práce, byla plná optimismu. Ten jí vydržel až zhruba do čtvrtka. Byla veselá, plná plánů. Ve čtvrtek zvážněla. Když syn v pátek odemkl dveře bytu, vlezl dovnitř, aniž by pozdravil, žena často plakávala v koupelně. Nechtěla být s Jakubem sama v bytě. Přesto mu vždy vyprala, vyžehlila, navařila, co měl rád.

„To žrát nebudu!“ křičel, když žena upekla husu, kterou měl tak rád.

„Nemusíš!“ zasáhl jsem a jídlo jsem mu sebral. Ale s naším synem to ani nehnulo. Když měl sedmnáct let, vztáhl na manželku poprvé ruku. Žena po něm chtěla, aby si uklidil.

„Tebe poslouchat nebudu!“ Následovalo pár hodně sprostých nadávek, a pak manželku uhodil. Tenkrát jsem Jakuba pořádně zmlátil. „Svou mámu bít nebudeš a budeš ji oslovovat slušně.“

„Zdechněte oba!“ plivl mi do obličeje.

To jsme Jakuba umístili podruhé do diagnostického ústavu. Výsledek byl stejný, jako poprvé. Ke svému chování se doznal, nevěděl prý ale, proč se tak chová.

„Nemá něco s mozkem?“ ptala se má žena.

Všechna vyšetření byla negativní. Syn byl agresivní, zlý, a nenáviděl nás, prarodiče, ale začal nenávidět i učitele, sousedy a všechny seniory. Ověsil se různými řetězy, boxery a bodci. Žena si začala v práci měnit směny tak, aby mohla dělat o víkendu. Vždy předem navařila a prosila mě:

„Buď s Jakubem, prosím, sám.“ Ani já jsem se synem nebyl rád. Smrděl cigaretami, alkoholem. V pokoji měl nepředstavitelný nepořádek. Ale měl pořád sedmnáct a vyhodit z domu jsme ho nemohli. Pondělí byla pro nás svátost. Po víkendu jsme šli do práce s přesvědčením, že máme zase na necelý týden klid.

Před šesti lety, bylo to takto před Vánoci, žena napekla pár druhů cukroví.

„Nehoň se tolik, kdo to bude jíst?“ ptal jsem se.

Nakoupili jsme dárky. Už to nebyly hromady dárků pro syna a pár pro nás. My jsme si dali poukaz na wellness pobyt. Potřebovali jsme ho já i manželka. A synovi, ač jsem řekl ne, Jana přikoupila pár značkových triček a něco málo doplňků.

„Je to náš syn,“ řekla a po tváři jí tekly slzy.

Jakub byl doma, měl prázdniny. Ležel v riflích na posteli a hrál si na notebooku, když jsem odcházel do práce. Byl Štědrý den. Jana připravovala v kuchyni jídlo na večer. Z televize hrály pohádky.

Loučil jsem se s manželkou a dal jí pusu. „Vydrž to s ním,“ přivinul jsem manželku k sobě. Z pokoje doléhaly k našim uším šílené tóny, něco jako metal, do kterého někdo vykřikuje sprostá slova.

„Ale co si řeknou sousedé? Jsou Vánoce,“ řekla žena a oči se jí leskly pláčem.

„Nenecháme si zkazit Vánoce,“ usmál jsem se.

Když jsem došel k autu, zjistil jsem, že jsem si zapomněl klíče. Do práce jsem jezdíval tu dobu autem.

Musel jsem se vrátit. Do konce života budu vděčný za to, že jsem ty klíče zapomněl.

Když jsem si odemkl byt, viděl jsem otevřenými dveřmi do koupelny Jakuba. Měl stržený jeden z řetězů ze svých kalhot, a mlátil jím svou mámu. Jana se krčila pod umyvadlem a plakala. Všude kolem byla krev.

„Ty hovado!!!“ skočil jsem po Jakubovi a zezadu jsem mu stiskl krk. Chtěl udeřit řetězem i mě, ale začínal modrat v obličeji a řetěz mu z ruky vypadl na zem. Manželka se celá chvěla. Měla šrám i na obličeji. Otevřel jsem dveře bytu a kluka jsem vyhodil, tak jak byl. Kutálel se ze schodů, možná si i něco zlomil. To mi bylo ale jedno. Do ticha jsem zařval: „Už tě nikdy nechci vidět!“

Přiskočil jsem ke zmlácené manželce. Její slzy nesly s sebou krev z ran. Ošetřil jsem ji a odnesl jako hadrovou panenku do postele.

„Zavolám policii!“ řekl jsem.

„Nevolej.“

Odmítla i lékaře. Okamžitě jsem volal do práce a vzal jsem si volno. Vyměnil jsem zámek od bytu a týden jsem se od své manželky nehnul. Až poté mi řekla, co se stalo. Chtěla, aby syn ztlumil řev linoucí se z počítače. A ten ji bez nejmenšího varování surově napadl.

Čekali jsme, že přijde a bude dělat zle. Ale Jakub se už neukázal. Po svátcích jsme sbalili všechny jeho věci a odvezl jsem je na internát. Bylo mi jedno, že se na mě dívají poněkud divně. Téměř rok jsme čekali, že na nás pošle sociálku, bude se domáhat na policii vstupu domů. Pak byl už plnoletý. Zrušili jsme mu pobyt a měli jsme zase jen sami sebe. Manželka byla plachá. Hodně se bála vycházet sama z domu. Pokud jsem mohl, všude jsem ji doprovázel. Ale čas rány malinko vyléčil. Jizvy zůstaly. Ani já, ani manželka jsme nezatrpkli na děti. Proto svou ženu miluji.

Jednou jsme se procházeli parkem a malé dítě spadlo těsně před námi. Jana utíkala, a malého klučíka zvedla. Pohladila ho po vláskách. Má stále ráda děti. Jen tvrdí, že nám syn zemřel v deseti letech. V pokojíku stále visí Jakubova fotka. Je na ní snad pětiletý. Usmívá se, je to malý andílek. Andílek, který už není. Měli jsme syna, který dávno zemřel. Dnes má 23 let a my ani nevíme, jestli žije. Nevíme, jestli má potomky. Jsou Vánoce, ale my netoužíme vědět vše. Náš syn zemřel před třinácti lety. Bylo mu deset…