Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Jeřabiny - nejoblíbenější receptyJeřabiny - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 24.09. 2017
Dnes má svátek Jaromír
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Někdy jen náhoda Vám zachrání život

6. 11. 2010 | Vaše příběhy

Budu Vám vyprávět příběh, který se mi opravdu stal a nerada na něj vzpomínám. I když někdy není od věci si některé zážitky s nadhledem připomenout a tím si znova uvědomit, kteří přátelé Vám tehdy pomohli a kdo má pro Vás v srdci místo. Chci Vám hlavně povědět mou zkušenost s doktory a nemocniční péčí, která bohužel není zrovna dobrá. Ale taky třeba povzbudit, že i když někdy už ztrácíte naději, může  vše nakonec dobře a bez následků dopadnout…

            Bylo mi právě čerstvých patnáct, letní prázdniny v plném proudu a mě nic netížilo. Rozhodnuta z postele nevylézt jsem se zabalila do deky, i přestože svítilo nádherně sluníčko. Mé rozjímání ale přerušil křik mé mamky. Vyděšená jsem se běžela podívat, co se děje. Maminka mi šla naproti, ale uprostřed chodby se sklátila k zemi. Jako by se snažila na mě podívat a něco mi říct, nešlo to! Na první pohled rozšířené zorničky a z hlasivek se ozýval jen útrpný zvuk znázorňující bolest. Netušila jsem, co se děje, volajíc o pomoc jsem vyběhla na panelákovou chodbu. Naštěstí vzápětí otevřela dveře sousedka a ani nevím, zda jsem vůbec něco řekla, šla volat záchranku. Vrátila jsem se k mámě, která už vůbec nevnímala, spolu se sousedkou jsme ji vytáhli aspoň na postel a čekali na doktora. Těch několik minut se mi zdálo jako věčnost. Když už jsem slyšela sirénu blížící se záchranky, mamka jako by se probrala, ale koukala někam za mě. Jako by mě nevnímala, usmála se a s vypětím všech sil řekla „ ahoj Evičko“ a znovu omdlela. Eva byla její sestra a zároveň nejlepší kamarádka, která před necelým rokem zemřela na krvácení do mozku. Umíte si představit, co to s člověkem udělá, natož v mém vyplašeném věku…

            V sanitce se prý máma probrala a zdálo se, že je v pořádku. A tak místo nějakého vyšetření ji posadili pouze na chodbu. Tehdy jí zachránila život jedna známá, která nám to vyprávěla. Je zdravotní sestřička a šla náhodou kolem, a tak se samozřejmě divila, co tam naše mamka dělá. Ta jí prý s brekotem řekla, že nechce umřít jako její sestra. Na nic nečekala a šla doktora požádat, aby se jí věnoval. Poslali ji neochotně na CT vyšetření hlavy, kde zjistili opravdu krvácení do mozku. Pak to šlo rychle, do dvou hodin musíte mít odbornou pomoc, což naše nemocnice neposkytuje a tak ji převezli do Prahy do Ústřední vojenské nemocnice. A teď si představte, co by se stalo, kdyby ji tam nechali sedět…

            Máma stihla nahlásit telefon na mě a prý i řekla, že je to na patnáctiletou dceru. Sestra mi volala a musím říci, že dost nekompromisně mi řekla, ať si co nejdříve vyzvedneme osobní věci. V první chvíli mě napadlo, že je máma mrtvá, málem jsem rozdrtila sluchátko a začala ječet do telefonu, co se stalo. Ze sluchátka se pouze ozvalo „ paní jsme odvezli do Střešovic, nashledanou“. Třeba jsem náročná, ale i teď bych čekala více, informace, ujištění, že tam je v dobrých rukách, prostě aspoň jednu větu navíc! Neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl, kdo by mě podržel. Vyšla jsem ven, kde se mě ujala kamarádka a odvedla mě k sobě domů. Její maminka mi hodně pomohla, obvolávala nemocnici a snažila se jim vysvětlit, že nikoho nemám a potřebuji vědět nějaké informace. A opět sehnala nějakou známou a pak teprve po několika hodinách se nám podařilo se dokonce s mamkou spojit. Dali mi jí k telefonu a já s ní mohla chvilku mluvit. Byla stabilizovaná a já konečně v klidu. Nahlásila jsem telefon na sebe a na mou tetu, ke které mě potom kamarádky rodiče odvezli.

            Druhý den jsme vyrazili všichni za mámou do nemocnice s tím, že je stabilizovaná a pod kontrolou, vždyť přeci kdyby se něco dělo, nemocnice by nám určitě zavolala. Bohužel tak to nebylo. Krátce po mém telefonátu máma padla do kómatu a tak ji v noci operovali. Mamku jsme našli přivázanou k posteli, z hlavy jí čouhala trubička a na to, že jsme byli na tzv. jipce, nikde žádná sestra nebo někdo, kdo by nám řekl, co se stalo. Naštěstí s námi maminka normálně komunikovala, což mě uklidnilo. Až na jednu drobnost, pořád se otáčela kolem postele a naznačovala, že tam je její sestra Eva. Nikdo se ale nad tím nechtěl pozastavovat. Po hodině čekání na doktora jsme se dozvěděli ortel, který nikdo z nás nechtěl slyšet. Maminka měla krvácení do hlavních mozkových komor, což jí operativně museli začít odsávat, jinak jí hrozilo selhání životních funkcí. Stanovil nám tzv.11 dní čekání, kdy se může stát cokoliv. Mohla by umřít, celá ochrnout, nebo se laicky řečeno pomátnout. Což její vidiny dost naznačovaly. Můj život pohltila beznaděj a myšlenky na to, co bude. Neuměla jsem si představit, co je pro člověka horší, smrt blízkého, nebo se dívat na ležící osobu bez duše.

            Jezdili jsme každý den za mámou, která s námi normálně komunikovala. Až najednou asi třetí den, jsme dorazili před její pokoj a mě polil mráz po zádech. Její postel byla ustlaná a prázdná. Přiběhla sestra, která už věděla, za kým jdeme a s vyděšeným výrazem ve tváři nám jen sdělila, že musíme počkat na doktora a kamsi odběhla. Kolena se mi podlomila, teta málem omdlela a dokonce i můj dospělý bratr se zhroutil. Čekali jsme ten nejhorší verdikt. Doktor přispěchal a oznámil nám, že nám asi zapomněli zavolat, že maminku převezli nazpátek do naší městské nemocnice. To nemohla ta sestra aspoň něco naznačit? Nemuseli jsme prožít těch několik minut zoufalství. Vydali jsme se tedy nazpátek a rovnou do místní nemocnice. Co následovalo, se jen těžko popisuje. Jak jsme se pak dozvěděli, máma měla šok z brzkého převozu, což ji málem stálo život. Za ní nás nepustili, čekali jsme jen u „jipky“ za zdí a slyšeli, co se děje. Naše mamka byla úplně někdo jiný, jindy slušná, tichá ženská nadávala sprostě, křičela na sestřičky a prala se s nimi. Dokonce se mi zdálo, že má i jiný hlas. Jako by se v mamce probrala k životu úplně jiná osoba. Mluvit s ní mohl jen můj bratr, kterého ale nepoznala, též mu nadávala a tak jsme se tam moc nezdrželi a sestřičky nás vyhnaly pryč, že to budou muset zvládnout sami. Další den jsem šla za mamkou s obavami a obrovským strachem co se bude dít a co se dozvím. Naštěstí, vše bylo zase v pořádku. A tak již po několikáté obrovskou beznaděj vystřídal dočasný klid. Říkám jen dočasný, protože za dva dny po tomhle výstupu přestěhovali mámu z „jipky“ na normální pokoj. Prý se jim zdála v pořádku. Jenže to bylo příliš brzy a tak máma opět padla do kómatu, opět ji museli převést do Prahy a operovat a celý ten kolotoč střídající beznaděje s chvilkou úlevy se opakoval.

            Po dvou měsících pendlování mezi nemocnicemi jsme si přivezli mámu naprosto zdravou domů. Následující období bylo dost náročné, neustálý strach, že se jí krvácení vrátí nebo stane znova, ovlivňovalo nejen mámu, ale i celou naší rodinu. Naštěstí vše dobře dopadlo. Bohužel musím konstatovat, že nebýt tzv. známé, co mou mamku potkala na chodbě, nikdy by mě máma nedoprovodila k maturitě, nikdy by mi nebyla na svatbě… Dnešní doktorský systém „počkáme, co se z toho vyklube, protože vyšetření stojí peníze“ by jí zabil, protože při mozkových příhodách se hraje o minuty. A tak si jen přeji, aby takových lidí, co budou mít štěstí, bylo čím dál víc, nebo ještě líp, aby bylo víc doktorů, kterým lidský život není lhostejný…

 

Hegemone - čtenářka

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
to je mi líto, je to smutné! Bohužel mozek je nevyzpytatelný, někdy víte hned že je zle a jindy maličkost znamená konec! Ta moje tetka co na krvácení do mozku zemřela, si jen jednou zastěžovala že jí bolí hlava, až po celém dnu dceři přišla divná, jakoby bez mimiky a tak jí odvezli do nemocnice, nikam nepospíchali... tak vážné se to nezdálo, za pár hodin na sále příbuzným řekli ať se jdou rozloučit....:(
Obrázek uživatelky
profil
nevím co napsat, mám nízký tlak, ale při čtení mi tedy stoupal, hodně zdravíčka !!!!kamarád mi na krvácení do mozku vloni zemřel, upadl do komatu a už se neprobral, bylo mu 50 let
Obrázek uživatelky
profil
No to je fakt síla. Také mám bohužel špatné zkušenosti s doktory typu: "počkáme, co z toho bude" a málem jsem zemřela v 18 letech na otravu krve, protože doktor po třech voláních na záchranku a dvou opakovaných návštěvách v rámci jedné noci u mně nepoznal, že mi prasklo slepé střevo a na sál už mě ráno vezli v bezvědomí....
Obrázek uživatelky
profil
opravdu mrazí a je mi smutno. Všechna povolání jsou o lidech, ale tohle je poslání - být dobrý doktor v sobě zahrnuje i určitou slušnost a etiku. Asi by se to u nás na školách mělo učit. Narazit na slušnost (kdekoliv) a empatii je čím dál vzácnější, bohužel. Naštěstí jsou i výjimky (blackberry je toho důkazem) a všem nám bych přála setkávat se jen s nimi. A nebo ještě líp: ať ty dobré duše můžeme potkávat jen jinde Smajlík.
Obrázek uživatelky
profil
Jsem ráda, že vše dobře dopadlo. Jako v pohádce. Jen bych neházela všechny zdravotnické pracovníky do jednoho pytle. Ještě se dolečuji z trombozy nitrolebních splavů. Když jsem skoro před půl rokem jela na pohotovost s tím, že mi vůbec není dobře, paní doktorka mě ochotně vyšetřila, poslala na CT, odběry krve a ihned si mě nechala v nemocnici. Na druhý den se na dalším podrobném CT s kontrastní látkou zjistila rozsáhlá tromboza, která v podstatě zasahovala celou pravou polovinu mozku. Ke krvácení naštěstí nedošlo, protože kdyby ano, už bych nemohla vidět své tři děti vyrůstat. Ležela jsem v nemocnici několik týdnů a všichni kolem mě chodili s úsměvem. Každou otázku mi zodpověděli. Možná jsem měla štěstí na skvělé pracoviště neurologie.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles