Některé ztráty jsou trvalé

Když jsem se s Milanem seznámila, bylo vše tak krásné. Milan byl už osm let rozvedený. K rozvodu přispěla jeho žena tím, že postupně zadlužila celou rodinu. Když si Milan bral Simonu za ženu, byli hodně mladí. Postupně se jim narodily tři děti. Milan jako zodpovědný táta přijal práci, v rámci níž často vyjížděl do zahraničí. A tak péče o děti se ujala Simona a hodně jí pomáhala také Milanova maminka. Rodina totiž žila v dvougeneračním domku Milanovy maminky.

Simona se snažila vyvolat dojem, že je dokonalá, a to jak před svým mužem, tak před tchyní. Nejen, že utratila všechny peníze, které její muž vydělal, postupně si začala peníze půjčovat. Nikomu o tom ale neřekla. Tolik jí totiž záleželo na tom, aby si všichni kolem ní mysleli, jaká je dokonalá hospodyně. Když to Milan zjistil, začali se o jeho rodinu už zajímat exekutoři.

Jenže Simoně nebylo pomoci. Rozhazovala dál a zanedbávala děti. A tak se s ní Milan rozvedl. Protože Simona o děti nejevila zájem a děti v době rozvodu už byly velké, zůstaly žít všechny tři u svého táty. Ten splatil dluhy za svou bývalou ženu, která odešla ke své matce a později si našla nového přítele. V době, kdy jsem Milana poznala, už měl dluhy po ženě splacené, vydělával, ale neměl peněz nazbyt. To jsem chápala.

Nejsem náročný člověk, navíc se umím sama o sebe postarat. A tak jsme s Milanem začali chodit na procházky, do přírody a trávili jsme spolu svůj volný čas. Bylo zrovna léto, a tak jsme vyjížděli na houby, borůvky i na horské výšlapy. Po čase mě Milan představil své mamince a i já ho pozvala k sobě domů. Když jsme měli oba volný víkend, protože oba občas pracujeme i o víkendu, trávili jsme ho u mě, nebo u Milana. Rozuměli jsme si velmi i v milostném životě. Dá se říct, že nám vztah klapal téměř půl roku, když přišla zima. Ze dne na den měl Milan méně a méně času. Chápala jsem sice, že musel v domě topit, ubyla mu ale práce na zahradě, která byla pod sněhem. A přesto na mě neměl čas. Když už mě navštívil, začal selhávat v milostném vztahu. Častěji a častěji selhával jako muž. Uklidňovala jsem ho, že se vše spraví, jen když přestane kouřit. Milan totiž byl silný kuřák, a čím víc tvrdil, že kouřit přestane, tím víc kouřil. K tomu se zimním obdobím přibyla sem tam sklenička na zahřátí, a bříško se mu krásně zakulacovalo.

„Musím zhubnout,“ tvrdil Milan čím dál častěji a hladil si bříško, které by si nezadalo s těhotenským.

A tak Milan méně jedl, více pil a kouřil. Efekt byl protichůdný, Milan se víc a víc zakulacoval, víc selhával v posteli a dalo by se říct, že se začal posteli vyhýbat. Navštěvoval mě méně a méně, vymlouval se, že má více práce na domě, a když já ho navštívila, s odporem jsem shledávala lahve od alkoholu všude po domě. To jsem stále ještě doufala, že se vše vrátí do starých kolejí.

Jenže Vánoce Milan strávil v alkoholovém opojení a poslední den v roce jsem raději trávila sama u svých rodičů. Přesto jsem doufala, že se Milan vzpamatuje. Ještě mu nebylo ani padesát, měl život před sebou.

Od ledna jsme se vídali jen málo. Obvykle jsme se domluvili na nějaké akci, sportovní či společenské, na kterou jsme se vypravili. Když mě ale dovezl zpět domů, obvykle se ještě v autě před domem podíval na hodinky a řekl, že je už pozdě na návštěvu u mě doma. Letmá pusa, a zase jsem Milana třeba dva týdny neviděla.

Proto jsem se ho jednou zeptala přímo, zda si našel jinou známost. Odpověděl mi, že nemá důvod, protože má rád mě. To jsme se poprvé začali bavit o tom, že mi náš vztah tak, jak nyní vypadá, nevyhovuje. Řekla jsem mu přímo, že mi chybí nejen láska, ale také prosté lidské milování. Nejsem tak stará, abych žila jako stará panna.

„Nějak to musíme udělat. Času je málo, ty jsi také pořád v práci,“ odpověděl.

„Ale já mám stále stejně času, jako na začátku. To jsme se bez problémů vídali i třikrát týdně, spali jsme spolu a tys u mě zůstával na noc,“ řekla jsem.

Jen sklopil hlavu, a byl pryč. Nic se poté nezměnilo. Pokaždé, když jsem mu na rovinu řekla, že bychom se měli rozejít, nesouhlasil s tím, že mě má rád. I já měla ještě Milana ráda, ale bylo to už jiné. To už bylo jaro a já zjistila, že jsme se od začátku roku viděli všehovšudy čtyřikrát. Ani jednou nešel ke mně domů. Vždy přijel na akci, na které jsme se telefonicky dohodli, strávil se mnou pár předem vytyčených hodin, přivezl mě před můj dům a řekl, že už je příliš pozdě na to, aby šel ke mně na návštěvu. Víc jak čtvrt roku jsem nebyla intimně s mužem. Celou tu dobu jsem se snažila Milana obměkčit. Reagoval tak, že mu stále něco vyčítám.

„Až ti přestanu vyčítat, budeš vědět, že mi na tobě už nezáleží,“ řekla jsem tehdy a zase mi tekly slzy. Uvědomila jsem si, že tam, kde byla kdysi láska a neustálé vzpomínky na to, co dělá, když zrovna se mnou není, jsou dnes jen slzy a smutek. Ten den jsem řekla Milanovi na rovinu, že pokud potkám někoho, kdo mi bude sympatický, nebudu mít problém začít jiný vztah.

„Lásko, víš přece, že tě mám rád,“ reagoval, ale ničím mi to nedal znát. Naše ojedinělá setkání se musela obejít bez líbání, držení se za ruku, objímání a dalších důvěrností, kterými byl v létě náš vztah přesycen. Připadala jsem si, jako bych čas od času vyjela do společnosti s bratrem. A čím déle to tak trvalo, tím víc mi začal chybět muž, láska, cit. Na konci května, v květnu jsme se mimochodem neviděli ani jednou jedinkrát, jsem si dokonce podala seznamovací inzerát. Měla jsem sice s Milanem zaplacenou dovolenou v hotelu na Šumavě, tu jsme si objednávali ještě na konci předchozího roku, kdy jsme sem tam spolu ještě i spali, já ale potřebovala vztah. Potřebovala jsem být milována, ujistit se, že ještě nejsem stará baba a někoho můžu udělat šťastným. Milan byl ode mne o sedm let starší, já měla čerstvých čtyřicet let. Nedokázala jsem si představit, že se už nikdy nebudu milovat. Zato Milanovi to tak plně vyhovovalo. Vidět se dvakrát za tři měsíce, zajet někam, ani se jeden druhého nedotknout a jet zase domů. To už jsem věděla od Milanových dětí i od jeho mámy, že Milan jinou ženu nemá. Ztratil prostě zájem o intimnosti, rozhovor a další věci. Víc a víc ho zajímala flaška a cigareta. Ač jsem Milana vídala tak strašně málo, nemohla jsem si nevšimnout, že se víc a víc třese, stále častěji sahá po cigaretě a méně a méně jí. Jednou jsem mu navrhla, aby šel k lékaři. Ten by mu snad s jeho závislostí pomohl.

„Nejsem nemocný, žádného lékaře nepotřebuji,“ zařval, a byl zase pryč.

„Já ale potřebuji sex!“ zařvala jsem pro změnu já a byla jsem odhodlaná někoho si stůj co stůj najít. Ne na sex, ale na vztah, na lásku, na společně trávené chvíle. Na to, abych opět zažívala to, co s Milanem na začátku. Proto ten inzerát. Odpovědí nebylo málo. Opravdu nejsem přehnaně náročná. Když jsem ale vyselektovala všechny sexuální loudily, ženáče, ty, kteří žijí na druhé straně republiky a ty, jejichž inteligenční kvocient se prudce blížil nule, zbyli mi tři jedinci. Jeden z nich přestal náhle psát, druhému jsem se zřejmě nelíbila a z třetího vylezlo při osobním setkání, že je tak trochu ženatý a má dluhy. Zůstala jsem sama. S Milanem jsem se vídala hodně málo, přece jenom se jednou za čas ukázal, strávil se mnou pár chvil mimo domácnost, a zase zhruba na měsíc zmizel. Už jsem ho nepřemlouvala, aby šel ke mně domů, neočekávala jsem vroucí políbení a v žádném případě nedoufala, že by náš čistě korektní vztah mohl přejít v jakoukoli intimitu byť jen naznačující činnost. Zvykla jsem si, že vrcholem Milanovy náklonnosti ke mně je letmá pusa na tvář nebo pohlazení po rameni. Nebylo to vůbec lehké, protože jsem Milana na začátku hodně milovala. Někdy mi to malinko připomínalo sebetrýznění, ovšem neměla jsem nikoho lepšího, s kým bych mohla čas od času někam zajít, popovídat si a podobně.  Kdysi jsem měla dost kamarádek a známých. Ti se ale v dnešním zlém čase rozutekli a nebyl tu nikdo, mimo rodičů, koho bych vlastně zajímala.

A zase se blížila zima. S Milanem jsem se znala už rok a půl, rok z toho jsem se s ním vídala po jeho změně identity, jak jsem nazývala jeho proměnu. Připadalo mi nanejvýš nespravedlivé, že jsem půl roku měla vedle sebe milujícího partnera a celý rok jsem občas vídala už jen vzdalujícího se cizince. Na všechno se dá ale zvyknout. Zvykla jsem si i na to.

Před Štědrým dnem jsem měla pár dní volna. Milan byl pracovně mimo město. Z firmy, kde pracoval, jezdíval občas na týdenní výpomoc do Prahy, Brna nebo jiného města, kde jeho firma měla pobočku. Bylo mi to celkem jedno, stejně jsem s ním nemínila trávit nejkrásnější svátky roku. Měla jsem ještě v živé paměti, jak dopadly Vánoce před rokem, kdy jsem ještě Milana považovala za vřelého a milujícího partnera. Abych den strávila alespoň nějak efektivně a nebyla jsem celý den zavřená v bytě, vydala jsem se na nákupy. Neměla jsem komu nakupovat dárky, ale rozhodla jsem se koupit překvapení alespoň svým rodičům. Také v práci si kupujeme malinká překvapení, abychom si Vánoce trochu zpříjemnili. Procházela jsem se po náměstí, kde probíhaly vánoční trhy, nahlížela do stánků a vybírala, co by udělalo radost. Ten den jsem tam potkala Radka. Byl o dva roky starší než já, a také vybíral dárečky pro svou maminku, protože tátu už neměl a jeho manželka mu před rokem zemřela.

Prohodili jsme spolu pár slov, a protože mě požádal o telefonní číslo, které jsem mu dala, ještě ten večer mi zavolal. Snad právě proto, že jsem od toho nic nečekala, jsme si náramně rozuměli. Začali jsme se navštěvovat a pomalu se poznávat. Vůbec mi přitom nevadilo, že se Milan ozval na Štědrý den jen po telefonu. Vánoce jsem slavila u rodičů, ale na poslední den v roce jsem už byla u Radka. Strašně jsem se toho bála. Stále jsem čekala, kdy se změní i on, jako tomu bylo před rokem u Milana. Radek ale nekouří a alkoholu také příliš neholduje. Začala jsem se s ním vídat dvakrát i třikrát za týden a bylo nám spolu krásně. Vůbec mi nevadilo, když jsem zhruba po dvou měsících potkala v jeho přítomnosti Milana. Šla jsem zavěšená do Radka a ani bych si Milana nevšimla, kdyby mě nepozdravil.

Odpověděla jsem a dál se věnovala Radkovi.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě Radek, když už bylo jisté, že nás Milan nemůže slyšet.

„Bývalý přítel,“ řekla jsem bez uzardění. Byla to přece pravda.

Hned druhý den jsem měla telefonát od Milana. Také se mě ptal, kdo byl muž, s kterým mě potkal.

Nejdřív jsem mu chtěla škodolibě říct, že muž, který převzal jeho místo. Pak jsem Radka nazvala jen „známým“ a čekala, co se bude dít.

Najednou se Milan chtěl se mnou vidět, a bylo to prý nutné.

Dali jsme si sraz v kavárně, do které jsme kdysi, na začátku našeho vztahu, velmi rádi chodili. Objednala jsem si kávu, Milan něco ostřejšího, a hned mi vyprávěl, jak mu chybím. Byl mnohem pozornější, než kdy za poslední rok byl. Já si ale držela odstup. Překvapilo mě, když mě doprovodil k domu a tlačil se do vchodu, ač jsem ho domů nepozvala. Vždyť už u mě přes rok nebyl! A to jsem ho kdysi, na začátku jeho proměny, mnohokrát se slzami na krajíčku přemlouvala, ať jde ke mně aspoň na kafe. Tentokrát jsem to byla já, kdo mu řekl, že o jeho návštěvu nestojím.

„Ty mě už nechceš? Vždyť tě miluju.“ To řekl ten, který na mě přes rok neměl čas. A řekl to vyčítavě. Jako bych se rok nesnažila přivést ho k rozumu.

„Měl jsi na to dost dlouhou dobu, abys pochopil, co pro tebe znamenám. Rok se snažím vyvolat v tobě jiskřičku zájmu, lásky, zalíbení. Rok se trápím. Už nemám zájem.“

To se stalo už před pěti lety. Od té doby jsem stále s Radkem. Dlouho jsem se bála, kdy se i on změní. Naštěstí k tomu nedošlo. Myslím si, že si Milan příliš pozdě uvědomil, co udělal špatně. Chvilku o mě ještě bojoval, pak ale pochopil, že jeho ztráta je trvalá. Namísto něho jsem získala pěkný a fungující vztah.