Nemoc někdy i štěstí ve hře přináší

Jsem už důchodkyně. Mé dvě dospělé dcery bydlí v jiném městě, než já a obě mají časově náročnou práci, proto se navštěvujeme méně, než bychom chtěly.

Onemocněla jsem, a ač jsem se už z nemoci vzpamatovávala, nebylo pro mě lehké si chodit několikrát do měsíce na nákup a případně zajišťovat další nezbytné věci. Nabídla se mi má mladá sousedka, paní Komínková, že pro ni nebude problém, když při svém nákupu přikoupí pár věcí i pro mě. Nabídla se sama od sebe, a od té doby, kdykoli šla do obchodu, zazvonila předtím u mých dveří a zeptala se, jestli něco nechci. Byla jsem jí za její služby ohromně vděčná. Když přijely dcery, pomohly i ony, ale většina nákupů zůstávala na sousedce.

Jednoho dne jsem opět své sousedce předala stručný seznam toho nejdůležitějšího, co potřebuji, a pětisetkorunovou bankovku.

Uběhly asi dvě hodiny, a paní Komínková mi předávala tašku s penězi. Nákup stál 389 korun. Tašku jsem si s poděkováním převzala, ale peníze jsem odmítla.

„Kupte za to něco dětem. Staráte se o mě, nakupujete mi, tak to máte všimné.“

Má sousedka ovšem peníze odmítla. Já je také odmítla. Chvilku jsme se o peníze přetahovaly mezi dveřmi, až mě napadla spásná myšlenka.

„Tak víte co? Kupte mi za to stírací los, a budeme si kvit.“

Sousedka s rozpaky odcházela. Doufala jsem, že mi přinese los za deset nebo dvacet korun, ona se ale za dva dny objevila u mých dveří s losem za stovku.

„To jste neměla tak drahý. Teď se cítím ještě víc zahanbená. Ale jestli na ten los vyhraju, tak výhra jde napůl.“ Zaťukala jsem prstem na los a vrazila sousedce aspoň čokoládu.

Los jsem odložila na poličku vedle televize, zabrala jsem se do sledování filmu a úplně jsem na los zapomněla. Až druhý den jsem ho vzala do rukou, když jsem utírala prach. Když už jsem ho měla, začala jsem se stíráním. Když se v herním poli objevila třetí částka 20 000 Kč, musela jsem si znovu přečíst pravidla hry. Nemohla jsem uvěřit tomu, že stačí pouhé tři shodné částky k tomu, abych vyhrála. Krve by se ve mně nedořezal. V první chvíli jsem si myslela, že mě stihne infarkt, pak ale prvotní šok vystřídaly pocity neobyčejného štěstí. Nikdy jsem si stírací losy nekupovala. Párkrát, když jsem si v oblíbené trafice kupovala křížovky a prodavačka neměla drobné na vydání, jsem si sice stírací los vzala místo výdavku, nikdy jsem na něj ale nevyhrála ani desetikorunu. Je sice pravda, že jsem vždy měla jen levnější losy, takto drahý jsem v životě držela v rukou poprvé. O to větší radost jsem měla. Ani na okamžik jsem nezaváhala, že bych polovinu výhry mohla sousedce upřít. Bez ní bych los neměla.

Hned druhý den jsem výhru vyzvedla a zazvonila u paní Komínkové.

„Něco vám nesu, paní sousedko,“ smála jsem se a předávala sousedce obálku.

Nesměle nakoukla do jejího nitra. Ruce se jí roztřásly.

„Co to je, paní sousedko?“

„No, peníze.“

„Peníze? Za co? Nebo…na co?“ Sousedka si chvilku myslela, že po ní chci veledůležitý a nákladný nákup. Vysvětlila jsem jí, že to jsou peníze, které jí od dnešního dne už říkají „pane“.

„Ty jsme spolu vyhrály,“ křenila jsem se na sousedku.

„To nemůžu přece přijmout?“ tvářila se rozpačitě.

„Naopak, ty musíte přijmout!“

Později mi sousedka sama řekla, že jsem si mohla peníze nechat a říct, že los byl nevýherní.

Mohla, ale svědomí by mi to nedovolilo. Tak jsme z výhry měly radost obě. Los nepotěšil jen jednu rodinu, ale dvě najednou, a to je mnohem lepší.

Od té doby občas losy kupuji. Neodvážila jsem se ale koupit dražší, než za padesát korun. Nevyhrála jsem, až na jednu desetikorunu, už nikdy více.      

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10