Mnozí znáte větu - Co není v hlavě, musí nožky vyšlapat. Jo jo, nejlepší dietka, milé dámy, pokud nožky zatím dobře slouží. Naštěstí si moc nemohu naříkat, ač mají dny, kdy stávkují, odpočívají. Zkrátka mají dovolenou. Pak jen sedím, šoupu se z místa na místo a pěji ódu - Šla bych. Však ji znáte jistě také. Proto jsem dospěla k závěru - Šetři nožky, děvče milé, Bůh ví, jak dlouho Tě uneseme.

A právě zde nastal ten historický okamžik, kde se má královská boubelatost spojila s vynálezem z roku 3000 před Kristem. Ano, byl to papír. Ještě jedna maličkost z poloviny sedmnáctého století je mojí součástí, zajisté, tužka. Díky těmto objevům mnohý človíček má takzvanou papírovou paměť. Já jsem jedna z této řady. Někdo nosí v kabelce léky, mobil, telefon a šminky, já zmíněné propriety. Svou vášeň už mám tak vypracovanou, že si nejdříve vše zapíšu, pak roztřídím. Přepíšu do patřičných seznamů dle druhu a šupky hupky připevnit na lednici.

Jasně, jsem puntičkář, tak vše musí být ještě barevně rozlišeno. Na lednici je hotový papoušek. Jen kdyby ta paměť sloužila tak dobře jako zmíněné papírky. Jen jeden seznam nenajdete, je ukryt v diáři. Ano, přání. Nelze tento tajný, ba přímo špionážní materiál zveřejnit. Jak by se mohl v pravý okamžik dárek předat, když by každý věděl, co je zabaleno. Ovšem zde využívám vynález Samuela  Morse.

Tak, tak. Rodinka této znalosti nemaje. Tedy doufám. Oni používají více jazyka. Nedávno byl můj mužíček  - Špagetka - nakupovat. Při vybalování nákupu, což on velice nerad, prý mu postačí plnění tašek, jsem našla dárek. Tužku s gumou. Tato zmíněná věcička ale byla ohebná, celá růžová, 80 cm dlouhá!!! Prý nemohl nevzít pro svoji ženušku, trpící chorobou psavou, tento předmět. Jistě chápete, že má první slova byla asi tohoto druhu: „Šmankote, to je kus! Ale nevypíchnu si oko? Brýle nemáš?“ Inu, neměl, prý zavděčit se mé osůbce je zhola nemožné. Tu jsem nasadila smutná očka, nutno podotknout, okoukáno od Balůžka, a zahleděla se naň. Nevydržel. To víte, hrozil konec s dárečky. To už bych neměla propisky, bločky ani ořezávátka či pastelky. Nepřípustné!! Inu, čím potom psát mé seznamy.

Včera přijela má kamarádka Květuška, jen tak na kus řeči. „Holka, ty tu lednici máš zase více polepenou. Co to pořád sepisuješ? Už bys měla cos odstranit, jinak to vidím bledě, leda, že bys pokračovala na bocích. Víš co, půjdeme nakupovat. Mám tu autíčko, tak papírky trochu protřídíme.“ Vidina volného místa byla přímo lákavá. „Dobře, už pajdám.“ Dostala jsem křeč do nohy. „Počkej, ještě seznam.“ „Dělej, jdu nastartovat.“ Tak běžím, papírek sbírám, zamykám. Hačám v autíčku. „Máš všechno? Klíče, peníze, seznam?“ „Ano, mám, jen se neboj, i tašky.“ „Ty tu nech, mám skládací přepravky, jsou lepší, však brzo uzříš!“ (ona je pedant, vše musí mít perfektně zapasované, aby se nic nepohnulo). Připoutat a jedééém. Zde se musím pozastavit, neb mnozí znáte mou potřebu sedět na sedadle smrti. Ano, nebyla jsem nikam jinam vpuštěna než na zmíněné místo. Inu, kamarádka  má auto ráda a sebe ještě raději. Však víme své. Konečně jsme tam. Vozík je více než velký, človíček trpajzlíček má co dělat, aby dosáhl na samé dno. U pokladen skoro nemožné, jen přes boky lze, občas si připadám jak baletka. Uf, máme vstupní bránu otevřenou, tož začne šmejděníčko po obchůdku. Víte, že v tomto momentě ani nevím, zda nožky bolí? Nějak nevnímám. „Ukaž, já budu tlačit, ty si vyndej rozum z kapsy, a jdeme!“ No jo, už to bude.

Ejhle, docela maličký problémek nastal, mám se přiznat či ne? „Hele, že ty máš jinej canc!“ Ukryjte něco před zrakem paní učitelky, zhola nemožné. „Však Ti stále říkám, cvič si paměť, ale ty ne, tužka a papír vše jistí. A teď to máš, tak přejdeme do režimu ber, co vidíš či co si pamatuješ, v tvém případě toho moc nebude, ale neboj, mám kreditku, tož se nevzdáme!“ Rázem je svět veselejší a košík se pomalu plní a plní, až má slušnou čepici. U pokladny se vše nevešlo na jeden pás, nějak nemají nepoměr k velikosti košíku. Konečně máme vše narovnáno ručkou Květušky v přepravkách, jen já mám na klíně vejce, neb nebylo bezpečné místečko nalezeno pro tuto ingredienci.

Jedeme domů. Zde při vyskladnění je jasně vidět zkušené oko majitelky bedýnek, neb krásně pasují při štosování. Nic nevybočuje, nepřekáží. Tak tak, tak se to dělá. Inu, mlčím, mám taky proč. Co kdyby si vzpomněla na můj přehmat s papírkem. Jo jo, ještě stále v uších zní - raději drž papulu, než ti jednu přišiju. V kuchyni se zatím narovnal úhledný kvádr z přepravek. Jen vejce jsou položena na štokrleti. Co kdyby. My sedíme v obýváčku, popíjíme čajíček, i něco dobrého na zoubek máme. Jen Balůžek není zde, asi spinká, klučík jeden.  
„Tak holka, to se zvládlo docela dobře. Jak vida, ani se toho moc nezakoupilo zbytečného  při porovnání paragonu se seznamem. Jen si to několikrát přečti a samo se vše uloží v hlavě. Tak se cvičí paměť. Ani kreditka nebyla třeba. Holka, není vše tak špatné, jak si myslíš, máš ještě naději, že Roza nekvete.
Pojď, půjdeme vše uklidit, aby to bylo rychleji. Hele, kde máš psa? On tu nespí.“ „Kde by byl, tak bude v koupelně, má rád vanu, poslední dobou si tam odnese plyšáky a spí.“ Při vstupu do kuchyně je ale hned jasné, kde rošťák je. Na přepravky se nedostal. Ale vejce, kde že jsou. Nejsou, tedy jsou, ale pod pejskem. Balů krásně kouká z nového vydobytého místečka se žlutým čumáčkem a skořápkami okolo sebe hezky rozprostřenýma. „Co to proboha je? Ty máš slepici? Vždyť tam sedí jak kvočna.“ Kdepak slípka, to je Balů. Já mu nic nedala, když jsme se vrátily, tak si našel něco dočista sám. „To jsem ještě neviděla, pes na platu vajec,“ brumlá si Květuška. „Hele, ale nová si půjdete koupit spolu.Ty a ten likvidátor!“ „Neboj, ta unesu sama.“ „Tak vem raději plata dvě, snad něco zůstane i na Velikonoce při jeho apetitu. Jo a vše si připiš do seznamu. Co je psáno, to je dáno.“ Květuška se s brumláním vzdaluje ke svému autíčku.

„Byl to krásný den, viď, Balů. Co jsem to jen měla připsat do toho seznamu? Nevadí, pak si vzpomenu, půjdeme se spolu projít. Tak, chlapečku, jdeme. Inu, co dodat, jen snad, není seznam jako seznam.“