Neodkládejme setkání...

Své vyprávění bych začala citátem, který mnoho napoví:

„Tímto světem projdu jen jednou, proto každé dobro a laskavost, které mohu prokázat kterékoliv lidské bytosti, nebo němé tváři, nechť vykonám nyní a nechť je neodkládám. Neboť nepůjdu znovu touto cestou“. /J.Galsworthy/

Bez přátel, známých a kamarádů by byl náš život šedivý a smutný. Jejich výběr nám přichystal osud sám. Seznámili jsme se za dětských let, v práci, na cestách, v zaměstnání. Mnohé z těchto vztahů trvají desetiletí a ani zub času neohlodal laskavá setkání plné humoru, nadějí, porovnávání a hledání východisek….I já si své lidičky hýčkám, snažím se najít si k nim vždy cestu, vyšetřit kousek času, abych s nimi mohla pobýt, zavzpomínat, abychom si mohli vyměnit zkušenosti i názory, podpořit se v zármutku a naopak poveselit se u příhod, které píše sám život.

Ráda bych vám představila tři ženy, se kterými mě život na čas spojil, někdy na krátký, jindy nás osud „spojil“ na dlouhá léta.

Irenka

Na dobu, kdy jsem studovala na gymnáziu, moc ráda vzpomínám. Dobrodružství, kuřácké mejdany na kopci zvaném Farský, zfalšované omluvenky, útěky z povinných hodin… Jó, to byly časy. Irenku nebylo možné přehlédnout, třídní krasavice s dlouhými vlnitými vlasy a modrýma očima barvy chrpy. Navíc veselá, příjemná, hned jsme si padly do oka. Občas jsme se setkávaly i mimo školu, například na návštěvě u ní doma, kdy jsme se spolu s dalšími spolužáky „šrotili“ na maturity. Poslouchali jsme hudbu, tančili, popíjeli vínko. Také jsme nevynechaly žádnou zábavu v okolí. O přestávkách jsme si povídaly o svých láskách, rodinách.

Irenka měla moc šikovnou maminku, která uměla krásně šít. Modely z Burdy, jemné a oku lahodící látky. A tak se často stávalo, že spolužačka přinesla i několik modelů a na toaletách jsme si zkoušely, která si co půjčí. Jednou mi také půjčila blankytně modré šaty ze saténu kombinované s tylem. Byly jako pro vílu. Na svatbě příbuzných jsem byla za hvězdu a všichni obdivovali mou garderobu. Po akci jsem šatičky vyprala a když jsem je žehlila, došlo ke kalamitě, tylový kanýr se mi přilepil na žehličku a spálil se. Brečela jsem jako želva a ani se mi nechtělo do školy. Bála jsem se přiznat, že jsem jí šatičky poničila. Maminka mi radila, ať se raději přiznám hned, že to bude méně „bolet“ a dostane se mi odpuštění. Tak jsem učinila.

Irenka nejdříve vyjeveně hleděla na to dílo zkázy, ale pak pronesla větu, na kterou nezapomenu: „Nu, což, vždyť jsou to jenom šaty. Mamka je opraví a ty se netrap, vždyť jsi to neudělala schválně.“ Objala jsem ji a odpoledne pozvala do cukrárny na pohár. Setkaly jsme se po maturitě ještě několikrát, ale pak jsme šly svými životy. Já si pořád říkala, zkus ji pohledat a dát dohromady starý studentský vztah. Občas mi jiní spolužáci přinesli perličky o těch, co už mezi námi nejsou, nebo o dalších, co se rozvedli či přestěhovali. Něco mě nutilo pátrat dál, a podařilo se mi zjistit, že se měla údajně vrátit do vesnice svého mládí. Po dlouhých 40 letech jsem se těšila, jak si s Irenkou vyrazíme někam na kafíčko či dvojku bílého a probereme život. V ten den, co jsem ji díky internetu vypátrala, jsem se od paní z Obecného úřadu dozvěděla, že právě dnes má na místním hřbitově pohřeb. Bylo jí jen lehce přes padesát….Se slzami v očích jsem za její dušičku zapálila svíčku a dost si vyčítala, že jsem se nesnažila o kontakt daleko dřív. Ale smrt nelze vzít zpět…

Paní Maruška

Moje maminka mi odešla velmi brzy, bylo jí jen 62 let. Ten smutek v srdci nosím dodnes a jsem osudu vděčna za to, že mi do cesty „přivál“ i ženy její generace, se kterými jsem si rozuměla. Navíc byla paní Maruška manželkou jednoho z mých posledních „šéfů“. Stýkali jsme se tedy s nimi oběma dlouhá léta. Zejména oslavy narozenin, letní pikniky na zahradě. Její vnoučata pomalu odrůstala a u nás přišla na svět vnučka Sárinka. Bohužel její manžel už nežije a ten můj odešel na věčnost před 3 lety. Ani to, že se z nás během krátké doby staly vdovy, nic nezměnilo na našem vztahu. Pokud jsem našla nějakou skulinku ve svém časovém plánu, poslala jsem zprávu nebo zavolala a domluvila si setkání u ní doma. Bydlela v domku, byla velmi činorodá a pracovitá a do poslední chvíle sama uklízela a také se starala o zahradu. Mnohokrát jsem jí nabízela pomoc s úklidem nebo nákupy, ale to odmítala. „Pokud stačím, nohy a ruce slouží, chci být soběstačná,“ odpovídala na mé návrhy.

Na každé naše setkání se náležitě připravila. Krajíce obložených chlebů jako „od maminky“, někdy i chutný houbový guláš, kterým byla vyhlášená, voňavé kafíčko... Já donesla zákusky, nějaké dobrůtky, koláč nebo zákusky, čtení a když měla narozeniny nebo svátek, tak i malý dáreček. Dlouhé hodiny jsme si povídaly, probíraly historky, když ještě naši manželé žili, nevynechaly novinky z našich rodin. Paní Maruška milovala svou rodinu, hlavně své vnuky. To jsem se vždy dozvěděla, jak se jim vede a co všechno dokázali. Byli její chloubou i radostí. A já zase povykládala „pikošky“, jak vnučka Sára perlí a co zase vyvedla za „skopičiny“. Nasmály jsme se spolu, i si poplakaly. Tak blízká mi byla, jako bychom se znaly od pradávna.

Poslední měsíce byly trochu hektické, našla jsem si na čas práci, zaměstnávala mě i vnučka, ale na jaře jsem ji stihla navštívit. Už překročila osmdesátku, krok ztěžkl, ale pořád stíhala vše sama. Říkala jsem si, že musím přijít dříve než na naše narozeniny, které jsme obě měly slavit v říjnu. Bylo horké léto, a já si říkala, že až ta vedra pominou, hned za ní zajdu.

Nějak jsem cítila, že není vše, jak má být a když jsem se rozhodla, že budu volat, přijala jsem hovor od neznámého volajícího. Syn paní Marušky mi volal, že jeho maminka zemřela. Ani si neumíte představit, jak moc mě to mrzelo. Nestihla jsem ji navštívit v nemocnici a potěšit ji. Poslední, co jsem mohla pro paní Marušku udělat bylo, že jsem ji vyprovodila na poslední cestu. Kar byl ve stejné restauraci, kde jsme byli i po pohřbu jejího manžela. Se synem jsem probrala poslední chvíle jejího života, které byly hodně smutné, asi by mě ani nepoznala, kdybych byla za ní přišla. I přesto mě dodnes mrzí, že jsem v létě nezašla na kus řeči….

Dagmarka

Můj švagr byl tak trošku podivín. Mně však nenáleží soudit ani vynášet ortely. Celý život prožil v takovém „švungu“, jakoby chtěl toho stihnout co nejvíce. Když nám představil přítelkyni Dagmarku, říkala jsem si, že konečně narazil na ženu, která o něj opravdu stála a pečovala o něj, když mu bylo zle. Hodná a laskavá osůbka, sama po těžké nemoci. Když i švagr onemocněl, starala se o něj s příkladnou péčí, sháněla mu léky, volala pohotovost, když bylo potřeba. Nějakou dobu jsme se neviděli a v době, kdy jsme byli na dovolené, její přítel zemřel. Hned jsem ji navštívila a svěřila se mi, že je zlomená, že se její zdravotní stav hned zhoršil, když už nemá o koho pečovat. Také jsme domluvily uložení ostatků zemřelého příbuzného v rodinném hrobu. Dagmarka mi vyprávěla o svém pohnutém životě, sama děti neměla, tak s přítelem často vozívali v kočárku dítě její neteře.

I s Dagmarkou jsem se vždy předem domluvila na návštěvě a zašla na kus řeči. Na posledním setkání si postěžovala, že jí není moc dobře, je slabá a že bude muset zase podstoupit nějaká vyšetření. Snažila jsem se ji podpořit a rozptýlit, vyprávěla jí o vnučce, donesla fota. Blížil se konec roku, byla jsem v jednom kole, pečení, shánění dárků, návštěvy přátel. Byla jsem celá nervózní z toho, jak vše stihnu. Zrovna jsem jela v autobuse a nesla balíček dárečků pro paní Marušku i pro Dagmarku. A najednou jsem zahlédla souseda Dáši. Předala jsem mu dárek pro ni a ať jí vyřídí, že přijdu hned po svátcích a dáme řeč. Ať jí moc pozdravuje a že se jí brzo ozvu…Po svátcích jsem už nikam nevolala, potkala jsem u supermarketu jejího souseda a ten mi sdělil, že je Dagmarka po smrti. Že nemoc znovu udeřila a bylo to velmi náhlé. Pohřeb prý neměla a že její ostatky byly rozptýleny na místním hřbitově. Opět to prázdno v srdci a výčitky, dárek jsem měla odnést sama, a ne jej po někom posílat. Co se však stalo, to se „neodstane“ a čas nelze vrátit.

Teď už vím, že návštěvy příbuzných, kamarádů a známých nemáme odsouvat, ale učinit tak neodkladně. I na druhý den může být už pozdě. Jsem moc ráda, že jsem tyto tři ženy v životě potkala, že jsme se navzájem obohatily a prožily spolu pěkné chvilky. Věřím také, že mi všechny odpustily, že jsem si toho času pro ně nestihla „ušetřit“ více…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete