Neviditelná výstava

O této výstavě jsem se dozvěděla úplně náhodou a po přečtení informací mne velmi zaujala. Rozhodly jsme se s dcerou, že ji navštívíme. Je to jedinečná příležitost seznámit se blíže s životem nevidomých.

V první místnosti jsme si prohlédly různé pomůcky a předměty, které nevidomým usnadňují život. Bylo tu mnoho věcí, které jsem již někdy viděla. Ale i spousta dalších, u kterých jsem vůbec nevěděla, k čemu slouží. Zde jsme si mohly tyto pomůcky za pomoci slabozrakého asistenta vyzkoušet. Třeba psát na psacím stroji pro nevidomé byla docela makačka. Ale kdybych ho používala pravidelně, asi bych se to naučila. I chůze se slepeckou holí není žádná legrace. A Braillovo písmo – nepřečetla bych si nic. Činnosti, které nám zdravým, připadají jednoduché a běžné, mohou nevidomým způsobit mnoho trápení. Proto používají mnoho pomůcek, které zase jim připadají úplně normální, a my si s nimi nevíme rady. V dnešní době jsou již velmi technicky propracované.

Naši skupinu tvořilo osm lidí. V šatně jsme si odložili bundy, kabelky a všechny předměty, které se lesknou, svítí nebo vydávají zvuky. A potom následovala procházka devíti zcela temnými místnostmi. Nevidomý průvodce nám vždy řekl, kam jdeme a na co si máme dávat pozor. Postupně jsme procházeli předsíní, kuchyní, obývacím pokojem, na balkon, na zahradu, do zahradního domku, na ulici a do výstavní síně v muzeu. V každé místnosti jsme byli upozorněni na nějaká specifika, podle kterých se dá poznat, kde právě jsme. Mnohdy jsme dostali za úkol podle hmatu poznat, co v místnosti je. Třeba v zahradním domku pojmenovat nářadí a říci, kde leží; podle zvuku poznat zvířata; v kuchyni jsme měli podle čichu určit potraviny… Někdy to bylo hodně těžké. Ale nevidomý průvodce Ondra s námi měl velkou trpělivost. Ke konci procházky temným světem jsme dostali nejtěžší úkol – udělat si nějakou představu o tom, jak Ondra vypadá a kolik mu je asi let.

Po hodině ve tmě jsme přišli do baru, který byl jen mírně osvětlen. Zde jsme si objednali nápoj a Ondra nás obsloužil. Tak jsme ho konečně viděli. Téměř nikdo se netrefil svým tipem na jeho podobu, věk někteří odhadli docela dobře. Zde jsme se všichni uvolnili a byli rádi, že už jsme na světle. Celá naše skupinka si vydechla, že jsme to „přežili“. Všichni jsme se shodli na tom, že nás bolí hlava a cítíme se unaveni. Ondra nám vysvětlil, že to je proto, že jsme zvyklí používat nejvíce oči. Pokud oči nic nevidí, musíme více namáhat ostatní smysly, které zrak nahradí. Tyto smysly nejsou na takovou námahu zvyklé, proto únava a bolest hlavy.

A pocity, které jsem prožívala já?

Asi po půl hodině mne začala pobolívat hlava a cítila jsem v sobě takový divný neklid, možná až paniku. Bála jsem se, že se v té tmě ztratím a nenajdu cestu ven. I když nás Ondra ujistil, že se nic takového stát nemůže, nevymluvil mi to. Zde jsem si tedy mohla vyzkoušet, jaký je život bez zraku a vcítit se do života nevidomých. Pro člověka, který nevidí od narození, to je lehčí. Člověk, který ztratí zrak během života, to má mnohem těžší, protože se musí přeorientovat na jiné smysly.

Při vstupu na výstavu jsem si přečetla mimo jiné i tuto větu: „Může vám hodina slepoty otevřít oči?“ Tak odpovídám: „Ano, může. A hodně.“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10