Nevstupuj dvakrát do stejné řeky. A nebo ano?

Když se se mnou Petr rozcházel, myslela jsem si, že je to navždy. Po pěti letech o mě náhle přestal mít zájem. Vlastně jsme si nic závažného neudělali. Byli jsme hodně pracovně zatíženi a Petr po pěti letech řešil složitou rekonstrukci svého bytu. Po rekonstrukci chtěl, abych se k němu přestěhovala. Už na začátku jsme si ale řekli, že spolu žít nebudeme.

Oba jsme měli prostorný byt v jednom městě, jen na jeho opačných koncích. Kdykoli se nám chtělo, mohli jsme pěšky, na kole, nebo autobusem zajet jeden za druhým a víkendy a volné dny jsme trávili buď v jeho, nebo v mém domově. Oba jsme měli děti, a když jsme ovdověli, já první, Petr zhruba dva roky poté, co jsem pochovala svého muže, slíbili jsme si, že naše domovy jednou připadnou našim dětem a my zůstaneme jako partneři, ale každý z nás bude mít své osobní doma. Celých pět let to nikomu z nás nevadilo. Necítili jsme se osamělí, protože jsme se měli rádi a veškerý volný čas jsme trávili spolu. A nyní přišel Petr s nápadem, že bych se měla přestěhovat k němu.

„A co můj byt? Mám ti přispívat na živobytí a platit si ještě svůj prázdný byt?“ ptala jsem se Petra. Úvahu o tom, že bych mohla byt prodat, nebo pronajmout, jsem předem zamítla.

Od chvíle, co jsem odmítla stěhovat se ke svému příteli, začal být ke mně odměřený. A co víc, neměl na mě vůbec čas. Nejdřív pár dní, pak týden, z týdnů se období, kdy jsme se neviděli, vyšplhalo k měsíci. Když se pomalu blížil druhý měsíc, kdy mi Petr nezavolal, nestavil se a ani jinak nedal o sobě vědět, vyhledala jsem ho s tím, že já muže potřebuji, a pokud se nezmění, najdu si jiného partnera.

Petra jsem tím neobměkčila, dál hrál mrtvého brouka. A tak se dalo říct, že náš vztah po pěti letech skončil.

Když mě kamarádka na oslavě svých narozenin seznámila se svým kamarádem Radimem, byla jsem už zase sama. Radim byl o dva roky mladší než já, bezdětný a dokonce nebyl nikdy ani ženatý. Žil několik let s přítelkyní, nakonec se ale rozešli. Soudě podle jeho chování, moc jsem se mu líbila. Začali jsme se spolu scházet a bylo nám společně dobře. Radim neznal důvod k tomu, aby o něčem tvrdil, že to nejde. Byl veselý a problémy si nepřipouštěl. Já ale pracovala pět, někdy i šest dní v týdnu, navštěvovala jsem své staré rodiče a určitý čas jsem si musela uškudlit také pro své děti, které už sice byly z domu a měly své rodiny, ale přesto jsem se s dcerami pravidelně a ráda vídala. Radim už maminku neměl, s otcem alkoholikem se nevídal a pracoval ve čtyřdenních cyklech, po nichž následovaly tři dny volna. A proto měl Radim mnohem víc volného času, než já, a ten chtěl investovat jen a jen do mě. Nejdříve jsem se cítila zamilovaná a chtěná, později mi ale Radimova snaha vyplnit veškerý můj volný čas začala vadit. S dcerami jsem se dva měsíce prakticky neviděla, protože Radima zatím neznaly a já s ním trávila veškerou volnou chvilku. Jezdili jsme na výlety jeho luxusním autem, chodili na obědy, večeře nebo do kaváren, nebo jsme se věnovali jeden druhému v soukromí našich domovů. Radim měl nadprůměrné příjmy a stále mě rozmazloval, a proto mu nešlo jednoduše říci ne. Chtěla jsem se ale vídat také s rodiči, dětmi, kamarádkami. S Radimem mi bylo sice pěkně, chyběly mi ale koníčky, kterým jsem se věnovala až do chvíle, kdy jsem ho poznala. Chodívala jsem běhat, Radimovi ale běh, cyklistika nebo jen procházky připadaly obyčejné.

„Chci si užívat, nevím, jak dlouho tu ještě budu,“ argumentoval, kdykoli mi přinesl nový drahý dárek v podobě náušnic, hodinek, nového mobilního telefonu nebo značkového parfému. Za dárky jsem poděkovala, připadalo mi ale nerozumné tolik utrácet za věci, které jsem ani nepotřebovala. Nakonec mi začalo být líto odřených tenisek, starého mobilu a věcí, které nerozlučně patřily ke mně a sloužily mi k mé spokojenosti. V luxusních šatičkách jsem se začala cítit nepatřičně. Nikdy dřív ke mně nepatřily. Žila jsem vždy skromně, ale tak, abych dopřála sobě a svým dětem vše, co potřebujeme.

Začala jsem být na Radima protivná.

Ač dělal Radim vše, o čem si myslel, že by mi mohlo dělat radost, docílil pravého opaku. Zajistil luxusní dovolenou v zahraničí, kterou mě chtěl ohromit. Já ale toužila po dovolené na horách, po túrách, sběru borůvek a koupání někde v jezeře. Moře mě vůbec nelákalo. Jak ale říct muži, který celou drahou dovolenou zaplatil a chtěl mi jí udělat radost, že nepojedu? Do dovolené zbývaly dlouhé tři měsíce, a tak jsem se pomalu začala přemlouvat, abych se i já na lenošení u moře těšila. Radim mou snahu podpořil několika pěknými plážovými oblečky, které mi jako dárek koupil.

Mé chování k Radimovi bylo ale stále víc odměřené. Přestávala jsem se na jeho návštěvy těšit a začali jsme se pomalu hádat. Právě v tomto období mě náhodou navštívil Petr. Byl pohublý a vypadal smutně, když mě vyhledal. Ze začátku jsem se bála, že se něco stalo jeho nemocné mamince nebo jeho dětem. Petr se mi ale náhle svěřil, že pochopil, že beze mne nechce být, a chtěl by náš vztah vrátit. Řekla jsem mu na rovinu, že už nějaký měsíc mám novou známost, s kterou jedu dokonce na dovolenou. Petrovi to nebylo jedno. Vypil kafe, řekl mi, že by už nikdy netlačil na mě, abych se k němu stěhovala a že pochopil, že beze mne je ho jen půl. Rozloučil se a od té doby jednou denně zavolal jako by nic, zeptal se, jak se mám a zda mi můj vztah s Radimem klape. Neklapal. Radim si začal vynucovat, abych ho chválila za dárky a za vše, co pro mě dělá. Jenže já toužila po tom, aby toho dělal mnohem méně, aby mě nechal volně dýchat, poskytl mi víc volnosti a nechtěl se mnou být každičkou minutu, kdy jsem nebyla v práci. Resty vůči rodičům, dětem a nakonec i domácnosti se kupily a mně to na klidu nepřidávalo. Čím víc jsme se hádali, tím víc chtěl se mnou Radim být a „žehlit“ naše vztahy. To nakonec vygradovalo ostrou výměnou názorů, po které si Radim odstěhoval z mého bytu vše, co u mě měl, a já si odnesla z jeho domova svých pár drobností. Došlo k rozchodu, ale dovolená se blížila.

Jednoho dne jsem to byla právě já, kdo se zeptal Radima, jak zamýšlí dovolenou strávit. To jsem už dobře věděla, že můj bývalý přítel Petr by byl ochoten zájezd Radimovi zaplatit a jet se mnou. Radim s návrhem souhlasil.

„Stejně bych neměl s kým jet a s tebou, když se jen hádáme, se mi nechce,“ řekl. To rozhodlo.

Následovala trapná procedura v cestovní kanceláři, kdy bylo nutné přepsat jednoho účastníka zájezdu na druhého. Radim nám dokonce ze zájezdu podstatnou část slevil. Byl to přece on, kdo si luxusní zájezd vymyslel? A tak jsme nezaplatili za dovolenou o mnoho víc, než bychom dali za pobyt u nás v Krkonoších. Cenu zájezdu jsme zaplatili s Petrem napůl.

Strávili jsme příjemnou dovolenou v hotelu u moře a začali jsme opět tam, kde jsme naše vztahy zpřetrhali. Ani nevím proč, ale po návratu jsem se ozvala Radimovi. Jen jsem mu chtěla říct, že dovolená byla prima a náležitě jsme si ji užili. Radim už měl novou známost. S Radkou se znal teprve pár týdnů, pěl na ni ódy a vyprávěl, že je šťastný.

„Konečně mě někdo chválí,“ řekl.

Věděla jsem, proč Radka Radima chválí. Byl natolik hodný a přející, že by za ženu utratil všechny celoživotní úspory. Já ale vždy chtěla víc. Nechtěla jsem, aby za mě muž utrácel, ale aby se mnou užíval života. A užívat si života pro mě nutně neznamená luxusní život, kde je zapovězeno všechno obyčejné, ale tolik krásné, jako je sport, chůze atd. Radka, také bezdětná, jako Radim, přijímala vrchovatě darů, které jí Radim poskytoval. Byla to ale jeho volba, já už měla zase svého Petra.

S Petrem jsem zažívala obyčejný spokojený život. I ten měl své vady na kráse, vždy jsme se ale dokázali dohodnout na kompromisu. Až když se Petr snažil zbavit své závislosti na kouření a neovládal výkyvy nálad, opět jsme si přestávali rozumět. Lékař ale Petrovi kouření zakázal a i mně vadilo. Bylo to neustálé ustupování a stále jsem zjišťovala, že Petrovy snahy přestat jsou marné. Tou dobou jsme si začali opět psát s Radimem. Věděla jsem, že kdysi kouřil a dokázal přestat, a tak jsem ho požádala o pomoc. Poskytoval mi rady přes sociální sítě. Denně jsme si psávali, občas jsme i zavzpomínali na minulost, kdy jsme byli spolu. Radim chválil svůj vztah s Radkou a já chválila ten svůj s Petrem, který se pomalu rozpadal. Petr kouřit nepřestal a opět jsem si připadala, že jsem mu zevšedněla. Jako by se historie opakovala, rozešli jsme se podruhé.

Ty dny po rozchodu byly opravdu těžké. Ač jsem se s Radimem slýchala prakticky denně po telefonu, věděla jsem, že se má s Radkou dobře. Vzpomínali jsme občas na to pěkné, co jsme za náš krátký vztah zažili, vždy mě ale ujišťoval, že s Radkou, která opětuje jeho lásku, se má lépe. A tak jsem já Radima nechávala při tom, že i mně to s Petrem náramně klape. Těšila jsem se na večery plné lží, při kterých jsem na chvíli zapomněla na své vlastní bolístky. Najednou mi připadalo milé, že si Radim s ničím nedělá těžkou hlavu a je od přírody optimista. Na světě jsme přece tak krátce…

A zase kamarádka slavila narozeniny a já se chystala na oslavu. Ujistila jsem se, že na ní Radim nebude.

„Kdepak, prý někam jede, nebo co,“ řekla kamarádka, a tak jsem přišla.

Byl tam. Jemu zase kamarádka řekla, že nepřijdu já. Učinila tak záměrně, protože nechápala, proč bychom se my dva nemohli vidět a ona by měla slavit s každým zvlášť jedny jediné narozeniny. Ze začátku jsme se vyhýbali jeden druhému. Až po pár skleničkách mě požádal o tanec. A až teprve druhý den jsem od kamarádky zjistila, že ani Radimovi nový vztah s Radkou nevyšel. Jen se mi to styděl říct, když si myslel, jak dobře se mám s Petrem.

„Proč jsi mi lhal, že se máš s Radkou dobře?“ ptala jsem se.

Podíval se na mě svým modrým pohledem. Měla jsem pro jeho nebesky modré oči slabost.

„Ze stejného důvodu, jako jsi mi ty neřekla, že už nejsi s Petrem,“ usmál se.

Byla to pravda. Oba jsme si lhali jen proto, abychom v očích toho druhého vypadali silněji.

Od oněch narozenin uběhlo ještě asi půl roku, než jsme mohli říct, že spolu opět chodíme. Vysvětlila jsem Radimovi, že mi musí nechat také mou osobní svobodu, aby mě mohl navždy milovat a být vedle mě šťastný. A on pochopil.

A od této chvíle uběhlo už osm let. Radim se stal prvním mužem, s kterým jsem po smrti svého muže opět začala žít. A věřím, že posledním.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete