Nezapomenutelná procházka

Příběh, o který se chci s vámi podělit, je o našem psovi jménem Erik, kterého už bohužel nemáme a stále na něj vzpomínáme. Svojí veselou a energií sršící povahou nám byl dobrým  přítelem po 19 let. Jeho nezapomenutelné rošťárny nám navozují úsměv na tvářích i dnes. Jsme za to rádi a také rádi si na něj zavzpomínáme.

Jedna z nejčastějších vzpomínek je na vycházku, kterou jsme se rozhodli uskutečnit s manželem na kolech a také samozřejmě s naším Eričkem. Bylo to na začátku prázdnin a byl krásný slunný den již od rána. Nebe bylo jako vymetené, nikde ani mráček, prostě nádherný den, tak jak se na léto sluší a patří. Cesta byla tedy naplánovaná. Z domova jme vyjeli hned dopoledne. Jeli jsme polní cestou, kolem které nádherně kvetly vlčí máky a chrpy. Kolem této kvetoucí krásy jsme dojeli k lesu a pokračovali lesní cestou do nedaleké vesnice, ve které měl být cíl naší cesty. Zpočátku nám cesta utíkala velmi příjemně nejen pro nás, ale i pro našeho Erika. Říkali jsme si, jaké je to super si takhle vyjet ve třech, ale to jsme ještě netušili, co nás čeká.          

Já s manželem jsme jeli na kolech a Erik kolem nás pobíhal na volno. Tak ale nepobíhal moc dlouho. Jen co jsme vjeli do lesa, ucítil asi stopu nějaké zvěře a zmizel. Zastavili jsme a chvíli čekali, pak už jme na něj začali volat, ale on se pořád nevracel. Tak jsme se rozhodli, že na něj počkáme na místě, kde nám zmizel z očí. Co vám budu povídat, čekání to bylo dlouhé. Asi po hodinovém volání a čekání jsme v dálce viděli něco rezatého. I na tu dálku jsme poznali, že je to náš Erik. To vám bylo radosti, že se vrátil, vrtěl ocáskem a skákal jako blázen. Neměli jsme ani to srdce, abychom mu vyhubovali, tak moc jsme byli rádi, že se nám vrátil. Po šťastném shledání jsme nasedli znovu na kola a pokračovali v cestě. Zas nám bylo fajn a cesta rychle utíkala. 

Ale ještě neměl být všemu konec. Přes cestu nám přeběhl zajíc. Vesele si pohopsával do té doby, než ho uviděl náš Erik. Hned bylo po poskakování a rychlost, se kterou nám zmizeli oba dva, nikdo nečekal. Po předchozí zkušenosti jsme sesedli z kol, usadili se ve stinném kraji lesa a opět nekonečně dlouho volali a čekali na Erikův návrat. Jak dopadl zajíc, to nevím, ale zase asi tak po hodině se nám Erik vrátil. Pro případ dalšího zmizení jsme Erika uvázali na dlouhé vodítko, nasedli na kola a pokračovali v cestě. Zbytek cesty už proběhl v poklidu a idylicky.  

Konečně jsme dojeli do vesnice a usadili jsme se u řeky u splavu, pustili jsme Erika na volno a užívali si prázdninové letní pohody. Erik měl strašnou radost, že zase lítá na volno a utíkal honem k řece a skočil do vody. Byl uběhaný po svém výletu se zajícem a tak mu koupání v řece přišlo vhod. Nezapomněl navštívit rybáře na druhem břehu a zkontrolovat jeho úlovek. Když doplaval nazpět k nám, dali jsme si malé občerstvení, nechali Erika proschnout a vyrazili na zpáteční cestu. Po zkušenostech s jeho utíkáním jsme ho hned přivázali na vodítko, aby nám zase neutekl. Zpáteční cesta proběhla dobře bez jakýchkoli potíží. Domů jsme dorazili pozdě odpoledne. Byli jsme sice utahaní z cesty a z horka, ale také jsme byli šťastní, že jsme spolu strávili hezký den.

Po letech na tento příběh ráda vzpomínám a vždy si s láskou vybavuji ty šťastné oči našeho Erika, když se k nám vrátil zpět po proběhnutí se se zajícem. Na ten pohled a radost nikdy nezapomenu! Milujeme tě, ERIKU, moc nám chybíš!!!!!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10