Mám kamaráda Radka. Asi to nikdy s ústní hygienou nepřeháněl, protože ve svých padesáti letech zůstal téměř bez zubů. Já ho poznala už v době, kdy se počet zubů v jeho ústech rapidně blížil nule. Radek nikdy nepatřil mezi baviče a tahouny zábavy. Vždy byl tichý, klidný a téměř se neusmíval. Tvrdil, že je to proto, že se stydí za chybějící chrup. Přesto si po rozvodu našel přítelkyni.

Nějakou dobu Radek šetřil, aby si našetřil na pěknou protézu.

„Počkejte, až mi doktorka udělá zuby! To se budete divit, jak se změním,“ sliboval Radek.

A tak jsme se na nové zuby těšili s ním my, jeho přátelé a známí. Konečně Radkova zubařka začala pracovat na nové protéze.

„Už mám udělané otisky,“ hlásal Radek. „Do Vánoc budu štramák.“

Radek si jednoho listopadového dne konečně šel pro hotový chrup. Těšil se hodně a dokonce chystal i malou oslavu.

„Neumíte si představit, co to je, žít bez zubů,“ tvrdil. To jsme si skutečně neuměli představit. Já mám všechny zuby a mám je zdravé. Na své zuby jsem náležitě hrdá.

„Jenže se říká, že umělé nikdy nejsou takové, jako vlastní,“ snažila jsem se mírnit Radkovu radost.

„Mně úplně bude stačit, když se s nimi pohodlně najím,“ tvrdil Radek a už se těšil na pořádný steak. On si sice časem zvykl i bez zubů jíst maso a vše ostatní, nikdo by nehádal, že má ústa téměř bezzubá, ale jako zubatému to určitě půjde lépe.

Nastal den D a Radek si převzal nové zuby. Sešli jsme se v malé hospůdce, abychom si dopřáli malou oslavu Radkova chrupu. Radek ale po celý večer jen pil.

„No, nejsem na ně ještě zvyklý,“ tvrdil.

Vysvětlovala jsem Radkovi, že pokud mu zuby nesedí, měl by je včas reklamovat. A stejně mluvili i ostatní.

„To chce si zvyknout, říkala mi to i máma,“ tvrdil.

Radek se dál neusmíval. Kvůli zubům byl strašně náladový. Začal se hádat se svou přítelkyní a my, jeho přátelé, jsme se mu tak trochu začali vyhýbat.

„Měl bys zuby reklamovat včas, zubařka to musí předělat, nebo udělat nové,“ radila jsem Radkovi, když jsem se s ním přece jen viděla. Radek se bál i mluvit, aby mu zuby nevyletěly z úst.

„A to nemluvím o jídle. Když jsem to zkoušel, tak jsem vytáhl z pusy rohlík i se zuby,“ řekl mi. „V noci je musím mít vyndané, aby mi nespadly do postele.“ Radek utratil spoustu peněz za různé pasty a lepidla na ústní protézy. Nikdo z mých známých, kdo má zubní náhradu, takové problémy nemá. Spokojeně jí vše, usmívá se a nebojí se otevřít ústa.

„Reklamuj to,“ radili všichni.

Radek se skutečně vypravil za paní doktorkou. Ta prý zubní náhradu zkontrolovala a řekla, že je v pořádku. „A další kontrolu mám až za rok,“ řekl Radek.

Mnohokrát jsem Radkovi vysvětlovala, že musí reklamaci uplatnit hned a na zubařku zatlačit. Co asi udělá zubařka, když si bude zase stěžovat až za rok? Svede to na to, že si Radek sám protézu poškodil. Ale Radek k zubařce už nezašel. Místo toho se víc a víc vztekal a byl zlý i na svou přítelkyni.

Vrcholem bylo, když si asi po měsíci koupil domácí pekárnu. Prý nemůže jíst pečivo z obchodu.

„Tak si kupuj třeba toustový chléb,“ poradila jsem mu.

„I ten mi dělá problémy.“

Přemýšlela jsem, jaké pečivo si asi Radek upeče, aby bylo ještě měkčí, než toustový chléb. Spolkla jsem poznámku o tom, že si má pečivo rozmočit ve vodě, když je hloupý a neumí nekvalitní protézu vyreklamovat.

Radek si časem koupil i šunkovar, protože nemohl jíst ani uzeniny z obchodu. Ovoce si rozvářel na přesnídávku. Sice krásně zhubl, ale jeho psychika notně utrpěla a peněženka se ztenčila. Radek byl nesnesitelný.

Nakonec se s ním přítelkyně rozešla. A když šel Radek minulý týden protézu opět reklamovat, protože pochopil, že se jedná opravdu o kazový výrobek, zubařka se ošívala. Měl prý protézu reklamovat hned!

Tak si jdu rychle vyčistit zuby, abych jednou nedopadla jako můj kamarád Radek...