Noční košilka

„Mamí, Péťa se zase počural,“ křičí Markétka u dveří do domu. Frajírek z pátého patra se usměje a pozdraví. Péťa se právě učí chodit bez plen a občas se mu přihodí „malér“, jako právě teď. Dvě hodiny přemlouvám Markétku, aby se oblékla, nachystám Péťu, seberu tašku bábovek, nachystám dětem svačinu, ještě se vrátím pro plastový bagr na písek… a teď tohle.

Odevzdaně shazuji náklad hraček na zem, Markétku poučím, ať chvilku počká a s nikým cizím nemluví, popadnu svého počůránka a běžím ho převléknout. Od doby, co jsem zůstala s pětiletou Markétkou a téměř dvouletým Petříkem sama, jsem si už zvykla na každodenní stereotyp.

„Tak, Peťulko, příště mi řekneš, až budeš potřebovat, ano?“, říkám svému baculatému kloučkovi a zapínám kšandu dětských tepláčků. Když přicházím chodbou ke schránkám, slyším smějící se Markétku. S někým živě diskutuje. „Líbí se ti?“, ptá se její živý, zvonivý hlásek. Asi nějaká kamarádka, myslím si a vedu Petra za ruku. U schránek stojí Markéta a naproti ní mladík z pátého patra. „Líbí, a moc“, odpoví mladík. Usmívá se a v očích mu září hvězdičky. Všimnu si pár vrásek na čele, možná není až tak mladý. Musím přiznat, že i ty vrásky mu sluší. Moc ho neznám, v domě bydlí sotva měsíc, s nikým se nebaví, dopoledne je nejspíš v práci a vrací se vždy kolem druhé odpoledne.

„Nezlobte se, že vás zdržovala,“ omlouvám se. „Ne, rád jsem si promluvil s pěknou slečnou“, usmívá se.

Cestou na pískoviště mi Markétka vysvětluje, že ona ne, ale pán zdržoval. Odbudu ji, že s cizími lidmi se nemluví. Výmluvu, že pán není cizí, protože bydlí u nás v domě, ignoruji.

Kamarádka Kačka přivedla svého Marečka, tak si mám s kým povídat. Markétka vysvětluje Marečkovi, že ji nesmí tahat za culíčky, protože je pěkná slečna, jak jí řekl strejda. Katka zpozorní: „Jaký strejda?“ „Ale, žádný“, vyhrknu a vysvětluji jí příhodu se sousedem. „Je svobodný? A mladý?“, zpozorní Katka, která je taky rozvedená. „A jak vypadá?“ „Pracuje?“

„Nevím, asi je sám a nevypadá zle,“ musím po pravdě zhodnotit.

„Tak ho někam pozvi. Chceš ho?“, nedá Katka pokoj.

„Nechci,“ procedím mezi zuby. „Obrať list.“

„To já bych zájem měla. Zkus mu říct,“ nevzdává se.

„To u něj mám zazvonit a říct: Vážený pane sousede, neměly jsme s kamarádkou o čem mluvit, tak jsem jí řekla o Vás. Ona by Vás chtěla pozvat na rande?“ „Ne, to musíš nenápadně,“ poučí mě Katka.

Naštěstí se děti začaly přít o kyblíček a hovor byl ukončen. Ale Katka nezapomněla. Večer volala a ptala se, kdy chodí soused domů. Řekla jsem jí, co vím a druhý den jsem ji potkala u nás ve vchodě. „Zalez,“ špitla. „Pak se stavím.“

Zavřela jsem dveře svého přízemního bytu, ale zvědavost mi nedala. S okem přilepeným na kukátku jsem viděla Katku živě hovořit se sousedem. Po chvilce se oba rozešli.

Za chvíli byla Kačka u mě. Popíjela kávu a smutně řekla: „Je ženatý, má dítě. Manželka je na delší služební cestě, dítě u jejích rodičů.“

Divila jsem se, co všechno byla schopná vyzvědět. Nevím proč, ale přišlo mi to líto.

Asi po týdnu někdo večer zazvonil u dveří. Byl to ON. Pošťačka mi u něj nechala balíček, protože mě nezastihla doma. Markétka vyběhla a zeptala se: „Strejdo, půjdeš s náma na písek?“ Než jsem zareagovala, s nesmělým úsměvem odpověděl: „Rád bych, ale co tomu řekne tvá maminka?“ „Můžu?“, otočil se ke mně. „Komu tykáš a říkáš strejdo?“ zle jsem vypálila na Markétu. „Nezlobte se, ale co by tomu řekla Vaše žena?“ zeptala jsem se přímo.

„Žádná není,“ odpověděl.

Tak jak to je? Lhala Katka nebo on? Zajímalo mě to.

Druhý den šel s námi Dušan skutečně na pískoviště. Byla tam i Katka. Překvapeně mě pozdravila a tupě na nás zírala. Jen mi řekl: „Občas podobné ženě řeknu, že jsem ženatý a mám děti. Nesnáším, když zve žena muže na rande. Nechci ji ranit a říct na rovinu, že mě nepřitahuje.“

Markétka mi skočila na klín a šeptala mi do ucha tak hlasitě, že to slyšeli všichni v okolí: „Mami, ty se strejdovi líbíš.“ Červenala jsem se snad tolik, jako červená lavička, na které jsme seděli. Dušan nás vzal na zmrzlinu. Pozvala jsem ho proto za pár dní na kávu.

Časem jsem zjistila, že je o tři roky starší než já, svobodný a miluje děti, s kterými si bezvadně rozumí. Proto se stal dětským lékařem.

Když se mi Petřík jednu noc začal dusit a lapal po dechu, zpanikařila jsem a v noční košili běžela pro Dušana. Uprostřed noci vstal a spěchal se podívat na malého pacienta. Byl to zápal plic. Zajel mu pro léky a nabídl se, že se mnou malého do rána pohlídá. Nesměle jsem souhlasila. Co kdyby se zase dusil? A až teď, když Petřík klidně oddychoval, jsem si uvědomila, že mimo průhledné noční košilky na sobě vůbec nic nemám. Do rána jsem přišla i o tu košilku. Dušan mi teprve nyní prozradil, že tehdy u domovních schránek se s Markétkou bavili o mně, jak se mu moc líbím.

…Ale to je už minulost. Dnes jsem už měsíc Dušanovou manželkou a moje děti mají nového tátu. Tátu, který nám rozumí a má nás všechny rád.

Pája K.

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete