Nová doba, nový koníček

Tak jsem si i já ušila svou první roušku. Ale začnu od počátku. Když to vypuklo a zlověstný vir nesoucí smrt došel i k nám do naší země, rozhodla jsem se roušku si koupit. Objednala jsem si ji u firmy, která je naše a roušky šije. Nechtěla jsem z pochybných e-shopů z Číny zboží, které nedojde. Roušky jsem si objednala rovnou tři, a k nim také jednorázové rukavice.

Vše jsem zaplatila a čekala na zboží, které mělo dorazit do dvou dní. Nedorazilo. Vše jsem reklamovala, firma následně reklamaci předala České poště, a ta zjistila, že došlo k odcizení balíčku. Pošta firmě poskytla náhradu za ztracený balík, firma mi vrátila peníze a já byla stále bez roušky. Jak já litovala, že jsem všechny šátky vyhodila v době, kdy jsem je přestala nosit. Překážely a nemohlo mě napadnout, že je ještě budu potřebovat.

A tak jsem vytáhla stařičký šicí stroj. Mám ho sice doma, šít ale moc neumím. Používám ho většinou jen pro zkracování a obšívání záclon. Nějaký hadřík se doma taky našel. Měla jsem stará povlečení, prostěradla a dokonce i pevnou utěrku ze stoprocentní bavlny, kterou na nádobí moc nepoužívám, protože je tuhá.

Našla jsem si pár rad na internetu, jak postupovat. Zničila jsem několik metrů látky, než jsem došla k výsledku, s kterým jsem byla spokojená. Tak se zrodila má první rouška.

A došla jsem k závěru, že šití je docela pěkný koníček. Asi se k němu vrátím i po pandemii. A tak nouze naučila Dalibora housti, řekl by básník.

Druhý den jsem si šla hrdě nakoupit. Na ústech svůj výrobek, blížila jsem se ve vládou určeném čase k obchodu. Uvnitř jsem víc než zboží pozorovala roušky, šátky, ba i utěrky na ústech ostatních seniorů. Ta má byla dozajista nejhezčí. A dokonce mi ladila s nákupní taškou!

Při návratu domů jsem v okně zahlédla svou sousedku. Pozdravila jsem ji, ta se ale dala do pláče.

„A copak se vám stalo, paní Horáčková?“

„Ani nemluvte. Dala jsem si přes noc na okno uschnout dvě povlečení. Tohle mi tu zbylo a to nové, které jsem dostala od dcery pod stromeček, přes noc zmizelo.“

Paní Horáčková držela v rukách starší oprané povlečení.

„To druhé bylo tak pěkné. Ale až já najdu toho lumpa, co ho bude mít na hubě, já ho tak zpracuji, že ani ten virus nebude potřebovat!“ běsnila sousedka bydlící v přízemí. „A já ani nemám co si na pusu dát,“ doplnila. „Já si ale to povlečení poznám!“

Bylo mi mé sousedky v mém věku líto. Rodinu má daleko, ti jí nepomohou, a ona dřív nebo později bude muset do obchodu. Co si dá na ústa?

Ten večer jsem šila a šila a šila. Zpracovala jsem zbytky látek, gumičky, co jsem doma měla, šňůrky a vše, co se dalo použít na roušky. Večer jich na mém stolku ležela hromádka. Několik jsem jich dala i paní Horáčkové.

Tak já si večer co večer ničím oči při televizi, v které nic zajímavého není. Nadávám na program, nebo jdu raději spát. Stále dokola čtu několik svých knih, u kterých předem vím, jak dopadnou, nebo luštím stupidní křížovky. A doma mám tento stařičký šicí stroj.

Šít jsem nepřestala ani v následujících dnech. Pár svých výrobků jsem darovala sestřičkám na středisko, několik jsem jich zanesla do nemocnice. Tak mě to začalo bavit, že toho jen tak nenechám. Přestože se moc těším, až ono období strachu z nákazy skončí, budu šít dál. Našla jsem si zajímavé střihy na drobné doplňky, do kterých se pak pustím. Teď jsou ale na programu tolik potřebné roušky.

Jsem zase užitečná, potřebná a baví mě svět víc, než předtím.

A nebýt toho viru, byla bych dnes vlastně šťastnější, než předtím.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10