O letní víle

Tenkrát mě naši poprvé pustili pod stan a to ještě s podmínkou, kterou byl můj brácha. Ten mně na zlost vzal s sebou ještě svého kamaráda Matěje. Nakonec jsem přece jen jela, inu, co dělat doma, ještě navíc s rodiči a o prázdninách?!

Bratr věděl, že stran Matěje nehrozí žádné nebezpečí, byl značně při těle, zajímaly jej jen známky a dobré hutné jídlo. Utábořili jsme se na paloučku u lesa. Před námi byla  vodní hladina říčky Stříbrné, za námi les. Stany kluci postavili vedle sebe, ten můj menší kapánek dopředu. Sršela jsem blesky, protože moje kámošky si vyrazily s kluky a jen já „trubka“ mám na krku dva blbouny nejapné.

Večer kluci v ohništi rozdělali oheň, pekli jsme si párky. Když brácha vytáhl kytaru, chtěla jsem už jít spát a vtom se odněkud vynořili dva kluci. Hlasitě pozdravili a hned si přisedli. Sondovali, odkud jsme a ten hezčí po mně pořád pokukoval. Nakonec bráchovi odňal kytaru a začal brnkat jako profesionál. Nikdy jsem nepředpokládala, že si se svým nuceným dozorem tak hezky zapěji u ohýnku. Můj bratr Pavel sice zahlížel jako kakabus a Matěj dávno snil o vydatných paštikách, jen já se jen nerada loučila s klukem, kterého mi snad seslala podvečerní letní obloha…

Pak slíbil, že se zase objeví a vytratil se do tmy.  Já čekala dva dny a když pořád nic, rozhodla jsem se opět v podvečer uvařit znamenitou gulášovku v kotlíku. Hned jak se začala linout lákavá vůně, objevil se mezi stromy. „Bude tu místo i pro dalšího ‚měsíčka‘, Maruško,“ zeptal se vesele a mně začalo rychleji tlouct srdíčko. Nezapomněl na mě a přišel mě rozveselit, šedooký „ďábel“ Michal s kytarou.

Když jsme dojedli, tak se Michal vytasil s tím, že nás přišel pozvat na tancovačku do vesnice. „Určitě dorazíme,“ řekla jsem hlasitě, aby si to mí dva „bodygárdi“ zapamatovali a nechtěli mě zlomit.

Před večerem jsem se důkladně vymáchala v říčce, dlouhé vlasy umyté v heřmánkovém šamponu jsem si sušila v polostínu a labužník Matěj mě nakonec uzemnil srovnáním - „Člověče, Jaruno, ty vypadáš v těch záblescích slunce jako letní víla!“ Takovou poklonu mi ještě nikdo nevysekl a já tomu moulovi odpustila i to, že se nechal „najmout“ bráchou, aby mě společně hlídali.

Když jsme došli do vsi, okna hospody zářila zdaleka a zevnitř se ozývala hudba mého srdce. Míša hned pro mě dorazil a začala série slaďoučkých ploužáků. Večer se prohoupl do noci, drželi jsme se s Michalem za ruce a já si říkala, ano, to je ten pravý a toho chci za muže! Muzikanti zahráli poslední kousek a já potají polykala slzy. Co bude dál, vždyť se skoro neznáme, už jej asi nikdy neuvidím!

Vyměnili jsme si s Míšou adresy a on mi svatosvatě slíbil, že se brzy ozve. Moc jsem tomu nevěřila. Říkal, že se uvidíme zase za rok na tancovačce, ale bylo to nakonec o mnoho dříve. Objevil se u nás s příchodem babího léta. Chodili jsme spolu uličkami, slunce mělo laskavější paprsky, listy se už barvily do zlatova a vítr nám je nosil v „ústrety“.

„Tak co, moje letní vílo, už věříš, že si tě najdu?“ ptal se Míša, když mě objímal na rozloučenou...

Už to bude 20 let, co jsme se potkali na tom palouku, dnes nám už dorůstají děti a my dodnes milujeme letní západy slunce, když se držíme kolem pasu a vdechujeme tu závratnou vůni  letních dobrodružství…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10