O mém zeťovi

Má mladší dcera si vzala svou první lásku. Ze začátku jsem z toho nebyla moc nadšená. Jana byla mladá a s Mirkem se znala teprve rok. Protože pracovali ve stejném městě a potřebovali ve městě i žít, rozhodli se pro pronájem společného bytu. A protože nechtěli žít, jak se říká, na hromádce, vzali se. Nemuseli, nečekali dítě, jen chtěli. Měli se rádi, rozuměli si a časem děti plánovali.

Brzy jsem si na Mirka zvykla. Byl veselý, ochotný a dceru hodně miloval. O děti se pokoušeli prakticky od začátku manželství. Přestože byli oba zdraví, uplynuly tři roky, než mi konečně oznámili, že čekají miminko. Nejdřív se narodil chlapeček. Petřík byl zdravé, krásné miminko. Rok nato se narodila holčička Verunka. Rázem jsem byla šťastnou babičkou dvou krásných vnoučátek.

Jenže dětem byl rok a dva roky, když dcera měla nějaké zdravotní problémy. Musela do nemocnice, na operaci, a poté jí byly doporučeny lázně. Dcera přesvědčovala lékaře o tom, že do lázní nemůže jet, protože má doma dvě malé děti, dvouletého Petříka a roční Verunku.

Zdravotní problémy ale lázně vyžadovaly a Mirek přišel s tím, že péči o děti zvládne.

Na první týden dostal z práce dokonce paragraf, dva týdny si vzal dovolenou a na zbývající týden musel čerpat neplacené volno, protože já sama byla po těžké nemoci a péči o dvě odrostlá mimina jsem po své operaci zatím nezvládla.

Musím podotknout, že do této chvíle se o děti a domácnost starala především dcera. Mirek byl hodně pracovně vytížený, často dělal přesčasy, aby měla mladá rodina dostatek finančních prostředků.

Dcera odjela a Mirek převzal péči o děti. Přestože jsem měla strach, jak bude zvládat dvě tak malé děti a domácnost, netroufla jsem si za Mirkem a dětmi jet. Jezdila jsem denně po vyšetřeních a byla jsem hodně zesláblá. Byla jsem každý den v telefonním spojení s dcerou, která mi říkala, že její manžel děti zvládá. Já sama Mirkovi nechtěla telefonovat. Věděla jsem, že si často telefonuje se svou ženou, a že kdyby něco nezvládal, určitě by mi zavolal. Na tom jsme se domluvili.

První týden uplynul jako voda. Po něm jsem se cítila malinko lépe, nebyla jsem tak unavená a konečně jsem měla i méně lékařských vyšetření. Ten den mi volala dcera, že jí Mirek volal a ptal se, jak se dělá krupička.

„A co děti jedly do té doby?“ ptala jsem se. Verunka byla ještě maličká, a Petřík ve dvou letech taky nebyl nijak velký.

„Neboj, určitě nehladoví,“ ujistila mě dcera.

Přesto jsem večer usínala a myslela na nebohé děti. Při usínání jsem viděla dvě nebohá malá stvoření sedící před hromadou špaget s kečupem nebo talířem s buřty s cibulí. Jak vůbec zvládá Mirek přebalování dcery? Není to jedno, ale dvě malé děti, dvojitá práce, zodpovědnost, kterou nezvládá ani některá žena.

Uprostřed noci jsem se budila, převalovala jsem se a měla noční můry. A přestože mi lékaři cestování nedovolili, nemohla jsem nechat svá vnoučata na krku mému zeťovi. Ráno jsem si zabalila tašku a bez ohlášení jela za Mirkem.

Cestou autobusem jsem si představovala ty chudinky, jak pláčou někde v koutě, zatímco jejich táta pije pivo, sleduje televizi nebo nerušeně spí. Když jsem zvonila u jejich dveří, snažila jsem se zaslechnout dětský pláč, zoufalý nářek nebo něco, co by mi potvrdilo mé obavy. Neslyšela jsem vůbec nic. Ale naprosto nic. Neslyšela jsem ani hovor, ani pláč, ani hlas z televizoru a ani zvonek. Vypadalo to, že zvonek nezvonil. Něco se muselo stát! Zpanikařila jsem. Najednou jsem viděla nehybná těla svých vnoučat, bála jsem se o Petříka i Verunku. Zoufale jsem zaklepala.

Mirek mi ihned otevřel. Byl trochu bledý a pod očima měl tmavé kruhy.

„Copak tu děláte? Pojďte dál.“ Ustoupil a já viděla, že má přes rameno přehozenou plenu. Nejspíš od toho, jak krmil Verunku. Tu jsem ale nikde neviděla. Ani Petříka. Dětský pokoj byl otevřený a obě postýlky prázdné.

„Kde jsou děti?“ vybafla jsem a celá jsem se třásla.

Mirek si přiložil prst k ústům na znamení, že mám mluvit tišeji, a vedl mě do obýváku. Sedací souprava byla rozložená. Na ní spala Verunka i Petřík obklopeni hromadou plyšových hraček.

„Tady se jim spí lépe. Můžu si k nim lehnout a často usneme všichni tři,“ usmál se Mirek. „A zvonek, jestli jste zvonila, vypínám, ať je nebudí.“

Teprve teď jsme se přivítali. Dříve na to nebyl čas. Mirek se začal zajímat, kde jsem se vzala u něj doma.

„Je snad něco v nepořádku? Nemáte přece cestovat? Nejste unavená?“ Ptal se a ptal, usadil mě u stolu a už nesl talíř kouřící se polévky na stůl.

„Asi vám nebude moc chutnat, je pro děti. Není v ní sůl a ani pepř, je v ní jen zelenina a libové maso,“ pousmál se. „Dá se ale na to zvyknout.“ To už říkal jen k sobě samému.

Polévka mi chutnala. Chutnala mi proto, že jsem věděla, že se má dcera může na svého muže spolehnout. Děti byly spokojené a klidně spaly. Prádlo bylo vyprané a vyžehlené.

Když se děti probudily, šli jsme všichni na malou procházku. Byla jsem sice hodně unavená, má vnoučátka mi ale vlila krev do žil. Zjistila jsem, že mám prima zetě. Mirek byl ke mně ohleduplný a stále se mě ptal, jestli něco nepotřebuji. Zůstala jsem do druhého dne. Můj zeť si poradil skvěle při koupání dětí i jejich ukládání. Verunce právě rostly zoubky a v noci se budila. Když v jednu v noci probudila i mě, mohla jsem vidět zvláštní představení. Pootevřenými dveřmi do pokojíku jsem viděla Mirka v růžovém dámském svetru s Verunkou v náručí, jak tiše zpívá ukolébavku. Když si mě všiml, vysvětlil mi, že když si na sebe vezme oblečení mé dcery, Verunka je klidnější, jako by tam s ní byla i její maminka. A tak se ne proto, že by byl úchylný, jak jsem se nejdříve bála, ale pro klid své dcery Mirek noc co noc převlékal do dámského oblečení.

Je to už spousta let, ale ráda vzpomínám na toto období, kdy Mirek skvěle zastal svou ženu. Bohužel, jsou to jen vzpomínky. Je to už pět let, co Mirek náhle zemřel. V práci se mu udělalo špatně a požádal o to, aby ho pustili domů. Jenže cestou domů se mu přitížilo. Zavolal si záchranku. Když přijela, upadal už do bezvědomí. Mirek zemřel na plicní embolii. Nechal po sobě dvě děti a ženu, kterou miloval a ona milovala jeho. Dnes to je dvacet sedm let ode dne, kdy si má dcera vzala svého muže Mirka. Ač jsem ze začátku v jejich manželství moc nevěřila, vím, že si dcera nemohla vybrat lépe.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Článek vyšel také v tisku.

Tento článek také můžete