O svatebních darech

Masážní přístroj

Ani jeden z nich nemohl počítat s nákladnými svatebními dary, spíše šlo jen o pozornosti a památeční drobnosti. Ale i přesto se našly unikáty, které jsou staré přes 100 let a prošly domácnostmi dalších generací. Lpí na nich nádech tajemna, zvláštního kouzla věcí ztracených v čase, a přece z nich prýští energie lidského umu, důvtipu a šikovných rukou.

A tak k potravinovým balíčkům, alkoholu a oblečení přibyl i zvláštní kufřík, který přinesl soused, lékař, který asistoval u porodů babičky a byl rodinným přítelem. Moje maminka často hlídala a hrála si s jeho nemocnou dcerkou, dokonce jednou ji zachránila, když se skutálela z břehu do řeky. Obsah kufříku všichni zvědavě okukovali, ale nikdo netušil, k čemu ty nástavce a „udělátka“ slouží. Šlo o velmi starý německý masážní přístroj. Dnes bychom byli okamžitě „v obraze“. Všichni jsme se náramně bavili u Postřižin a hlavně muži usedali k obrazovkám v té pasáži, kdy je prováděna masáž skleněnými hráběmi na lepém hrudníku paní sládkové…

Pan doktor vysvětlil a ukázal funkčnost a dodal, že jednou oba využijí jeho potenciál. A měl pravdu. Rodiče se přestěhovali na Slovensko. Ubíhala léta a masážní přístroj putoval po celé rodině zejména proto, že v případě revmatických či jiných potíží pociťovali tetičky a strýcové náramnou úlevu. A když jsem já onemocněla záhadnou nemocí nohou a nemohla jsem chodit, maminka mi končetiny masírovala „svítícími“ a vrnícími nástavci, trošku to šimralo a trošku jsem se i bála, ale bolesti opravdu časem ustaly. Dnes se domnívám, že tenkrát šlo o nediagnostikovanou revmatickou horečku.

Můžete hádat, co jsem krom jiných dárků dostala já, když jsem se vdávala. Masážní přístroj mám dodnes, z času na čas jej otevřu a zasním se nad starými časy, vzpomenu si nejen na rodiče, ale všechny, kterým pomohl a kteří už dávno spí svůj věčný sen. Malé vnučce Sárince se také náramně líbí, ale masáž bude raději dávat jen svým plyšákům.

Vyšívané Hradčany

Jak jsem již předeslala, druhá část československé veselky mých rodičů se konala na Slovensku v malebné vesničce na Považí. Tady se již sešlo více hostů z blízka i daleka, tak jak to na vesnicích chodívalo. Někdo přinesl výslužku ze zabíjačky, další umně vyřezanou nádobu na výrobu másla atd. Moje slovenská babička měla sestru, ta byla od války hluchoněmá. Nikdy se nevdala, pomáhala s dětmi v rodině a překrásně vyšívala. Její ruce kmitaly nad ubrusy, oblečením i obrazy... Od malé holčičky ji bavila tato činnost, a když byla v rodině nějaká událost, jako svatba, narozeniny, tak vytáhla nějaký šik kousek ze své kouzelné truhly. Jsem osudu vděčná, že i já zažila „tetičku  Františku“. Tenkrát darovala rodičům vyšívané Hradčany, obraz dnes vlastním já z pozůstalosti rodičů a je starý víc než sto let. Nikdy bych jej neprodala, ani nevyhodila. Znamená pro mě víc než zahraniční dovolená nebo nejnovější elektrospotřebič.

Tetička Františka milovala lidi, jen bylo dost těžké se s ní domlouvat, protože nevládnu znakovou řečí. Ale tu uměla celá rodina, tak jsme si, i přes  její zdravotní postižení, hezky popovídaly. Párkrát jsem byla v její dřevěnce, celou ji zdobila překrásná dílka jejích šikovných rukou a s velkou pokorou a slzou v oku mi ukazovala obsah prastaré truhly. V ní měla uložený nádherný kroj, ve kterém chtěla být jednou pohřbená. Nepamatuji si ji jinak nežli s úsměvem ve vrásčité tváři. Jen jednou v životě ji příbuzní viděli plakat, a to, když se nějaký pobuda vloupal do její chaloupky, vyházel oblečení i ubrusy z truhlice i šuplíků, některé pošlapal a potrhal, určitě hledal peníze. Ale ty tetička nikdy neměla. Své kouzelné dárečky z lásky rozdávala vždy zadarmo. Stihla i mou svatbu, já dostala také hodně starý vyšívaný ubrus na stůl. Ten slouží svému účelu dodnes. Vždy, když jej rozložím na stůl, vzpomenu si na tuto vzácnou osůbku, která milovala lidi, obdarovávala je a dožila se ve zdraví požehnaného věku.

Nejsou tedy dary jako dary, i ty svatební mohou v sobě ukrývat dávné příběhy, které nás udivují, které nás umí pohladit na duši a vzbudit v nás ty nejněžnější emoce. Zbavovat bychom se měli nepotřebných věcí, které zatěžují naší domácnost, ale tyhle kousky bychom měli předávat dál, novým generacím, aby jim trošku ozřejmily minulost předků a daly jim pocit, že jsou součástí jedné velké a „bohaté“ rodiny.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10