Obchod snů

Celý život jsem toužila po vlastním obchůdku. Nechtěla jsem být velkou podnikatelkou a náhle zbohatnout, ale mít něco svého. Zázemí, kde se budu cítit dobře, a zároveň mi to bude říkat pane a uživí mě to.

Ovšem dvacet let manželství uteklo jako voda a já se živila jako zaměstnanec v malé kanceláři na kraji našeho města. Nebyla to špatná práce, ale časem mi zevšedněla a stala se víc nutností, než nábojem do života. Můj manžel naproti tomu vystřídal tři zaměstnání a posledních osm let pracoval ve skladu, což ho, dle jeho slov, naplňovalo.

Vychovali jsme dvě děti a blížil se podzim života. A já stále hledala ten náboj. A tak mi muž chtěl splnit mé přání. S odůvodněním, že je pořád lepší, když mu budu utíkat do obchodu, než abych běhala za jinými muži, mi můj sen schválil.

„Tak si otevři ten obchod. Něco našetřeno do začátku máme, a pak se už musíš ty činit, abys nezkrachovala a prosperovala,“ řekl.

Od této chvíle uběhlo jen pár měsíců, a já slavnostně otevřela můj malý obchůdek s konfekcí.

Část pracovní doby jsem v obchůdku prodávala já sama, a tak jsem k sobě potřebovala jen jedinou prodavačku. Přijala jsem dvacetiletou blondýnku Lenku, a to na doporučení přátel. Tu jsem ovšem brzy přistihla, jak bere peníze z kasy a netipuje každé zboží, které prodala. Ihned jsem s ní rozvázala pracovní poměr a už jsem nedala na doporučení lidí kolem sebe. Uspořádala jsem menší výběrové řízení, na základě něhož jsem přijala Leonu.

Leona byla jen o pět let mladší, než já. Vyzařovala ale klid a působila moudře, rozvážně, čistě a upraveně. Brzy jsem si ji oblíbila a staly se z nás, dá se říct, kamarádky. Líbil se mi její přístup k práci, její obětavost a snaha udělat něco pro obchod. Leona byla rozvedená a svého dnes dospělého syna vychovala, dá se říct, sama. Zůstala bez partnera a svého syna podporovala z vlastního příjmu, protože jeho otec na dítě nepřispíval. Syn David neudělal maturitu ani na druhý pokus, a tak si nyní, když už byl plnoletý, dodělával alespoň učiliště, aby se konečně postavil na vlastní nohy.

„Ráda bych ho vyhodila, ale musí mít aspoň výuční list. Kdo by ho se základním vzděláním zaměstnal?“ omlouvala Leona Davida.

„Jak to ale zvládáš?“

„Špatně,“ přiznala. „Ale jednou to snad skončí a já budu mít svůj byt zase pro sebe. Budu vydělávat jen na své vlastní koníčky.“ Leona byla mírná, uvážlivá a zákazníci si ji oblíbili. Z práce nespěchala domů a často v obchodě zůstávala přes pracovní dobu, aby zvýšila obrat. Doma ji stejně čekal jen dospělý syn, který byl na matce závislý, kouřil, holdoval alkoholu, a přitom na domácnost nikterak nepřispíval. Těch pár drobných, co si občas vydělal na nějaké brigádě, dával právě do cigaret a svých vlastních potřeb. Leona byla ale skromná a zdálo se, že i smířená s osudem.

„Stejně by mě zajímalo, proč sis nenašla nového muže? Jsi pěkná ženská,“ hodnotila jsem jednou situaci.

„Neměla jsem potřebu. A když jsem jednou jedinkrát zaváhala, zda si někoho nemám najít, narazila jsem na samé dlužníky, alkoholiky a příživníky. To je mi lépe samotné.“

Víc a víc jsem si uvědomovala, jaký poklad doma mám. Se svým mužem jsem byla roky, vychovali jsme dvě děti a za celé manželství jsme neměli větší krizi. Sem tam bylo naše manželství prověřeno menší hádkou, která neměla žádný vážný podklad, a zase bylo dobře. Manželovi jsem se také často svěřovala s tím, jak mi obchod prosperuje, a zavedla jsem řeč i na Leonu.

„Musí být nešťastná,“ prohodil manžel většinou, a víc se o obchod nezajímal.

„Musí být především silná!“ Toto jsem si opakovala, kdykoli jsem měla pocit, že něco ve svém životě nezvládám. V takových chvílích jsem si vzpomněla na Leonu, která čelí mnohem větším problémům.

Manžel poslední dobou zůstával déle v práci, ale jeho výplaty jako by naopak klesaly.

„Jak to, že máš každý měsíc nižší výplatu, a v práci jsi už téměř celý den?“ ptala jsem se.

„To víš, je krize. Všude se šetří,“ argumentoval.

Ale ženskému oku leccos neujde. Manžel na sebe víc dbal, chodil navoněný a večer se často vymlouval na únavu, když jsem se k němu přitulila.

Že by měl ženskou? A pak jsem je přistihla!

Ten den jsem měla volno. Celý den byla v prodejně Leona. Byly Dušičky a já šla navštívit hroby sama s dětmi. Naše dospělé děti přijely domů, abychom prošli hřbitovy a rozsvítili svíčky našim blízkým, kteří tu už nemůžou být. Manžel musel, samozřejmě, zůstat v práci déle.

Dcera se synem už jeli domů a mě doma nikdo nečekal. Loudala jsem se městem, nahlížela do výkladů a byla jsem kousek od svého obchůdku. A tak mě napadlo, že tam skočím, zkontroluji, jaká byla tržba a prohodím s Leonou pár slov. Přes výlohu jsem viděla svého muže, jak se naklání nad Leonou. Třeba to je náhoda? Skončil dřív a zapomněl, že dnes v obchodě nejsem? Už jsem chtěla vejít do obchodu, když mladá zákaznice vyšla na ulici a já viděla, jak můj manžel Leonu jemně pohladil po rameni. A nezůstalo jen u toho. Následoval polibek na tvář. Sledovala jsem tu scénu zpoza výkladní skříně. Mrkla jsem na hodinky. Do zavírací doby zbývala slabá půlhodina. Do obchodu jsem nevešla, ale schovala jsem se za rohem domu naproti. Jen tak jsem mohla pozorovat, jak Leona, choulícího se do lehkého kabátku, kóduje prodejnu, zamyká a odchází ruku v ruce s mým mužem.

Šla jsem za nimi a nevěděla, co budu dělat. Prošli centrum města a zastavili u Leonina domu. Půjdou dál? Co pak udělám? Leona odemkla vchodové dveře a chtěla zmizet i s mým mužem uvnitř. Vystoupila jsem ze svého úkrytu.

„Co to má znamenat?“ ptala jsem se. Chtěla jsem, aby můj hlas zněl rázně, ale tak úplně se to nepovedlo. „Jak dlouho se spolu scházíte?“ Třásla jsem se já, i můj hlas.

„Přestaň dělat ostudu!“ napomenul mě můj muž, zatímco Leona hleděla tiše k zemi.

„Sama jsi mě k ní přivedla! Pořád jsi básnila, jak je silná, jak všechno zvládá. Byl jsem jen zvědavý, jaká je.“ Můj muž se obhajoval jako dítě. Po dvaceti letech manželství dává mně za vinu, že se dal na scestí.

„A co dál? Co bude dál, slyšíš?“

„Být to na začátku, tak řeknu, že to bylo ojedinělé vybočení. Ale já tě už nemám rád. Zamiloval jsem se do Leony, chci s ní zkusit žít.“

Zalapala jsem po dechu. Takovou reakci jsem nečekala.

„A to mi říkáš po dvaceti letech života? Co tomu řeknou naše děti?“

„Děti do toho netahej. Jsme dospělí, a máme nárok změnit svůj život.“

A tak ho můj muž změnil. Změnil svůj život, můj život i život mé prodavačky.

V den, kdy soud vyřkl rozsudek, že „manželství se rozvádí“ jsem přišla o muže, o kamarádku i o svou prodavačku. Žiju sama, v práci se mi daří, ale vracím se do prázdného bytu. Za nedlouho budu ale babičkou. A má nová pracovní síla, starší paní Martička, mi často říká, jak mě obdivuje. „Sama se staráte o domácnost i o živnost. Klobouk dolů, jak to vše zvládáte…“