Objev válečné pumy

Jako malé jsme si velmi rády hrávaly, já a sestra, u babičky a dědy na zahrádce. Jezdívali jsme tam s rodiči vždy téměř na celé léto a zahrádka pro nás byla zároveň hracím hřištěm, koutkem k odpočinku, ale také například jídelnou, když jsme na ní se sestrou pořádaly oblíbené pikniky v trávě.

Bazén v jejím koutě skýtal příjemné osvěžení a stín pod obrovskou jabloní nás chránil před možným úpalem.

To léto jsme přijeli jako obvykle. Po krátkém přivítání s babičkou a dědou, králíky i kocourem Zrzkem jsme, vyzbrojené kyblíky, lopatičkami i plastovými hrabičkami, vyrazily na zahrádku.

Babička se na nás znepokojeně dívala. Pak promluvila k mamince: „Nevím, nevím, jestli si ty děti mají hrát na zahrádce. Paní Nykodýmová odvedle mi říkala, že pan Vocásek našel na poli pumu z války. Byla tu prý policie, plno lidí. Museli ji zneškodnit. To aby se člověk bál hrábnout do záhonu, něco zasadit, aby ho to nestálo život. Mám o ty cácorky strach.“

Maminka už takový strach neměla.

„Na zahrádce kopete pořád, maminko. To už byste dávno něco našli. Na poli možná, ale na zahrádce u domu nebezpečí nehrozí,“ řekla, a propustila nás na svobodu.

Tepláky s laclem byly v tu ránu špinavé. Chvilku jsme se sestrou hledaly právě nějakou tu zatoulanou pumu. Bylo to obrovské dobrodružství, které nás ale brzy přestalo bavit.

„Co kdybychom zakopaly poklad!“ řekla jsem a zaujala tím sestřinu pozornost.  

„Ale jaký poklad? Vždyť žádný nemáme,“ zeptala se sestra.

„Tak ho najdeme.“

A už jsem měla plán. Utíkaly jsme za rodiči, aby nám dali korunky na nanuk. Krám, ve kterém babička nakupovala, stál kousek od baráku. Chodily jsme si tam se sestrou pro sladkosti samy, protože cesta nevedla přes silnici.

„Za chvíli budete obědvat,“ řekla maminka, ale babička šáhla pro drobné a vtiskla nám každé do ručky pár mincí. „Ale jen malý, ať obědváte!“ dodala, když se na ni maminka přísně dívala.

„Děkujeme,“ špitly jsme dvouhlasně, a byly jsme pryč.

„Nanuk bude poklad?“ ptala se má mladší sestra Lenka.

„Žádný nanuk. Ten si koupíme, až poklad najdeme,“ řekla jsem a táhla sestru kousek za krámek, kde byla místní skládka. „Najdeme něco zajímavého a zakopeme to na zahradě. Bude to náš poklad, budeme ho strážit. Schválně, jestli tam bude i za rok.“

Klackem jsme rozhrabovaly hromady harampádí.

„Hele, hrnec!“ vykřikla Lenka a na klacku se jí houpal starý, děravý hrnec.

„Ten nebudeme brát. Víš, jak velkou jámu bychom musely vykopat?“ řekla jsem. Sestra smutně mrštila hrncem zpět. Našly jsme děravou botu. Tu jsme také zavrhly, nebyla totiž z kovu.

„Musí to být něco ze železa, jako zlato,“ řekla jsem, a sestra už nesla další úlovek. Byl jím starý mlýnek na maso. Prohlížely jsme ho a radovaly se, jaký krásný poklad máme. Odšroubovaly jsme kliku, a mlýnek se začal sypat.

„To je ono!“ jásala jsem a v ruce držela hlemýždě z nitra mlýnku. „To je poklad jak vyšitý.“

„A našla jsem ho já,“ pochlubila se sestřička.

Uložily jsme šneka do velké kapsy na předním díle tepláčků, a mohly jsme jít pro nanuka.

„Dobrý den,“ pozdravily jsme.

Paní Uhlířová, jedna z babiččiných sousedek, se na nás usmála. „Á, Pavlínka a Lenička, tak zase máte prázdniny,“ řekla. „A jdete si pro nanuka, nebo pro bonbónky?“

„Pro nanuka,“ řekla sestra.

„A kdyby zbylo, i pro bonbónky,“ řekla jsem, protože v krámě měli dobré želé bonbóny.

„Tak si ale utíkejte umýt ručičky. Podívejte se, jak je máte špinavé,“ řekla paní Uhlířová a pustila nás dozadu, kde měla umyvadlo.

Dorazily jsme zpět a čekaly na nás dva nanuky. Peníze byly tak akorát na ně, ale paní Uhlířová nás měla ráda, a tak nám dala každé pytlík malých želé bonbónů jako přídavek. Poděkovaly jsme a utíkaly ven. „A pozdravujte babičku, maminku i tatínka,“ volala za námi paní Uhlířová. „A dědu!“ dodávala.

„Budeme,“ křičely jsme.

Slízaly jsme nanuky a bonbóny si nechaly na potom. Babička s maminkou vykoukly z okna a volaly nás na oběd.

Dychtivě jsme jedly polévku, s druhým chodem jsme se už ale loudaly.

„Jez,“ řekla jsem sestře, šťouchla do ní a pod stolem jsem povytáhla šneka z kapsy. „Ať si můžeme hrát.“

Konečně jsme byly opět venku. Vybraly jsme si místo na zahrádce, které kryla švestka, a daly jsme se do kopání. Opatrně jsme uložily do vyhloubené jámy šneka z mlýnku a zasypaly jsme ho zeminou. Poklad byl ukryt!

Pobyt u babičky a dědy se rychle krátil. Po návštěvách příbuzných, zoo, koupaliště i přehrady jsme se museli opět vrátit domů. Celá rodinka se rozloučila, tatínek nastartoval auto, a jelo se.

Už za pár dní volala babička mamince. Tady je obsah jejího hovoru:

„Představ si, co se stalo?“ řekla babička. „Jdu takto pokopat záhon, protože jsem tam chtěla dát pár ředkviček. Víš, jak je má děda rád. Kopu, a najednou narazí motyčka na něco kovového. Krve by se ve mně nedořezal! Bylo to dlouhé, takové jako puma. Hned jsem volala policii. Museli jsme s dědou ze zahrady. A oni tam vykopali šneka z mlýnku! To byla ostuda. Zeptej se holek, jestli v tom nemají prsty.“ Klidily jsme se mamince z očí.

„Kvůli vám musela přijet policie. A babičku jste moc vylekaly. Kde jste toho šneka vzaly?“ ptala se maminka, ale na odpověď nečekala.

Poklad byl vykopán a my musely slíbit, že už nebudeme babičce nosit na zahrádku odpadky.